Literární servis 4/2021

Přijměte pozvání k seriálu krátkých laických esejů o několika zajímavých mužích, kteří vystoupali až na samý vrchol hierarchie katolické církve – do papežského úřadu.

Úvodní díl seriálu není možno věnovat nikomu jinému než prvnímu z nich: Šimonu Petrovi.

Ale nejprve mi dovolte stručný historický exkurs...

Slovo papež je českým překladem výrazu pocházejícího z latiny (papa) resp. řectiny (παπάς = papas), což je familiérní oslovení otce (běžné i v naší zemi - papá).

V současné době je tento výraz používán jako titul člověka (muže) ve funkci „nejvyššího biskupa“ celosvětové křesťanské komunity římskokatolické církve. První spolehlivě doložená aplikace tohoto titulu pochází z doby papeže Marcellina († 304). Oficiálně však sám sebe takto nazval až Siricius (385–399). Kontinuálně a nepřetržitě je titul „papež“ používán teprve od pontifikátu Řehoře Velikého (590–604).

Za časů Lva I. (440–461) se začalo používat označení pontifex maximus (jak taky jinak titulovat lva - krále zvířat, že...), které předtím náleželo pouze římským císařům coby nejvyšším velekněžím. Tentýž lev (vlastně Lev) dokázal roku 451 dovést Chalkedonský koncil k církevnímu schizmatu, následkem čehož si papežský titul osvojila i alexandrijská pravoslavná a koptská pravoslavná církev. Teprve později se v římskokatolické tradici začal papežem nazývat výhradně římský biskup.

Jan II. (533–535) byl prvním papežem, který si při nástupu na stolec změnil jméno, jelikož jeho rodné (Mercurius) odkazovalo na římského (čili pohanského) boha Merkuria. Z Janova činu se stal zvyk přetrvávající dodnes.

... A já ti pravím, že ty jsi Petr...

papež číslo 1: Šimon zvaný Petr

V souladu s katolickou tradicí je papež nástupcem apoštola Petra, který byl podle legend prvním biskupem města Říma a údajně zemřel mučednickou smrtí v rozmezí let 64 až 67. Tato hypotéza se opírá o výklad citace z Matoušova evangelia, kapitola 16, verše 18 a 19: „A já ti pravím, že ty jsi Petr (skála); a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi."

V souladu s tímto prohlášením Ježíše Krista (k němuž se ještě dostaneme) mají Petr a jeho následovníci výsadní postavení před ostatními apoštoly (později biskupy, kardinály atd.). 

Šimon Petr je tedy římskokatolickou církví (a nejen tou) obecně definován jako první papež v dějinách. Co o něm vlastně víme?

Především to, že není historicky doloženou osobou, z čehož vyplývá, že možná opravdu žil, ale možná taky ne. Empirický důkaz existence tohoto pána není a (patrně) nikdy nebude. Nemáme žádný zápis v matrice, žádnou fotografii, žádnou kolonku v evidenci daňových poplatníků či plátců zdravotního pojištění, žádný bezpečně zdokumentovaný hrob atd.

Podobnými figurami se to ve světových dějinách doslova hemží. Problematiku doložení jejich autenticity řeší historikové rozumným kompromisem: je-li daná osobnost zmíněna v písemných pramenech spolehlivě datovaných do doby, kdy ještě nestihla vymizet z přirozeně předávaného ústního podání přes několik málo generací, pak přijímáme zkoumanou identitu jako dostatečně pravděpodobnou.

Jak si v tomto směru stojí Šimon Petr?

Nejstarší písemné zmínky o něm nalézáme v evangeliích. Jak každý ví, evangelia jsou čtyři a jsou nazvána podle hypotetických autorů: Matoušovo, Markovo, Lukášovo a Janovo. První tři vyprávějí (různými slovy) podobné skazky, jejich text tedy vznikal eklektickou formou. Janovo evangelium je zřetelně odlišné atmosférou a do značné míry i popisem událostí.

Co se týče datace jednotlivých evangelií, tak to je oříšek pro badatele, kteří se jaksi nemohou shodnout. Na základě podrobných analýz včetně aplikace tzv. teorie dvou pramenů je prvenství na cílové pásce obvykle přisuzováno Markovi... anebo taky Matoušovi! Ale spíš Markovi...

Jenomže ani Marek nejspíš nebyl očitým svědkem popisovaných událostí. Pro své dílo údajně použil informace. A kdo mu je poskytl? Apoštol Petr... Kruh se uzavírá? Možná.

Každopádně: oba spisy (M & M) zřejmě vznikly v rozmezí čtyřicátých až šedesátých let prvního století. Jejich autoři se tedy mohli (ale také nemuseli) osobně setkat s Ježíšem Kristem... a potažmo se Šimonem Petrem, který v té době dosud žil – ať už fyzicky, nebo alespoň v paměti svých současníků.

To by musela být vskutku grandiózní mystifikace, stvořit virtuální celebritu tohoto formátu s tak zanedbatelným časovým odstupem.

Považujme tedy apoštolovu identitu za obtížně zpochybnitelnou.

No jo, identitu... ale co to bylo za identitu? Jinými slovy: kdo byl Šimon (Petr)?

V tomto směru jsme odkázáni na Bibli svatou, základní věroučnou knihu (ortodoxního) křesťanství. A také na apokryfní legendy. Z těchto pramenů vyvěrá rozkošně melodramatický příběh:

Šimon se narodil v Betsaidě jako syn rybáře (jménem Jan nebo Jonáš). Získal i jakési vzdělání poskytnuté nejprve otcem (jadrným chytačem ryb) a poté synagogální školou (trocha ortodoxie nikoho nezabije). Později se oženil a usadil v Kafarnau, vesnici u Genezaretského (Galilejského) jezera. Spolu s (mladším?) bratrem Ondřejem založil rybolovnou firmu (v souladu s rodovými zvyklostmi). Legenda dokonce uvádí jméno Šimonovy manželky (Perpetua) a dcery (Petronila).

Jednoho dne vrhali Šimon s Ondřejem síť do vody... a najednou šel okolo Ježíš.

Nutno říct, že toto setkání mělo nejspíš skvělý timing. Jen si to zkusme představit:

Životem zklamaný rybář asi zrovna rezignovaně sleduje odrbané a potrhané sítě zvolna se nořící do zpěněných vod jezera. A už dopředu ví, že výsledek bude stejný jako včera, předevčírem, minulý týden, minulý podzim... že v sítích uvízne všeho všudy pár neduživých frňousků. A už mu to v hlavě šrotuje, z čeho že zamázne splátku hypotéky, a taky inkaso, a jak vysvětlí manželce, že nová kuchyňská linka bude muset ještě chvíli počkat, stejně jako oprava diferenciálu jejich otřískaného Cadillacu...

A do toho nakráčí chlápek, o němž kolují „velké“ řeči (že prý má být novým králem), a předloží Šimonovi (i Ondřejovi) kulantní nabídku, kterou prostě nelze odmítnout.

Jaký div, že notorický outsider hodí všechno za hlavu a jde?

A jak vlastně zněla ona nabídka? Podle Markova evangelia takto:

„Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí!“

Pane jo! Rybář lidí...

Co si máme představit pod pracovní náplní člověka na této služební pozici?

Křesťanští kazatelé jsou s definicí rychle hotovi: Ježíš nabádá chlapce rybolovce, aby mu pomohli a) šířit jeho náboženský koncept a následně b) na základě tohoto konceptu vybudovat prosperující komunitu. Jinými slovy: přesvědčovat lidičky, ať uvěří fungl nové teologické dogmatice a stanou se přívrženci fungl nového náboženství. No, poněkud jsem to převyprávěl svými slovy, ale smysl zůstal zachován.

Kdo byl Ježíš? A z čeho vyrostla oslnivá konstrukce jeho famózní publicity...?

Nesporně byl pozoruhodným vůdcem a motivátorem. A především obratným manipulátorem ideologicky navazujícím na starozákonní proroctví a na mandejský a esejský kontext.

Mandejci byli (a pořád ještě jsou) dosti tajemná skupina „zasazená“ již do starověkého Egypta, odkud prý uprchli před Mojžíšem (?). Josephus Flavius uvádí, že v jeho době (1. stol. n. l.) jich mohlo být až deset tisíc. On sám byl po určitou dobu jedním z nich.

Esejci je označení pro asketické apokalyptické mesianistické hnutí antického judaismu. Uvádí se, že vzniklo před polovinou 2. stol. př. n. l. a zaniklo roku 68 n. l. zničením jejich sídliště v Kumránu. Esejci bývají ztotožňováni s tzv. chasidim („zbožnými“), kteří stáli (stejně jako mandejci) v čele makabejského povstání proti Seleukovcům (167–161 př. n. l.). Byli mnohem ortodoxnější než mandejci, ale co je podstatné především: jejich víra byla apokalyptická – vyhlížela zásadní zvrat. Esejci očekávali boží zásah, že při němž zanikne Chrám znečištěný bohoslužbou saduceů a následně sestoupí z nebe Chrám nový (vzpomeňme: Ježíš slíbil, že vystaví „chrám svého těla“ ve třech dnech). Ježíš měl s esejci mnohé styčné body (očekávání Božího království, očištění chrámu od falešné bohoslužby apod.). Co však bylo typicky esejské, to odmítal (zejména nepřiměřenou askezi a izolaci od světa). Vystupoval veřejně, setkával se s celníky, prostitutkami a (jinými) hříšníky. Nenávist esejců vůči všem, kteří nepatří do stejné názorové skupiny, Ježíš výslovně zavrhoval a přikazoval lásku ke všem lidem, tedy i k nepřátelům. Zatímco esejci (jako správní fanatičtí fundamentalisté) radikálně vyostřili příkazy Tóry, on je svým způsobem relativizoval, čímž se klonil spíše k přístupu mandejskému.

Když po sobě čtu předchozí dva odstavce, říkám si, že Kristus vlastně umíchal atraktivní koktejl ze syntézy dvou filosofických platforem. Z každé si vybral to, co se mu hodilo, vložil to do šejkru a zatřepal.

V této souvislosti je zajímavá rovněž otázka jeho vztahu k Janu Křtiteli (který je obecně považován za esejce). Podle evangelia se Ježíšova matka dobře znala s Janovými rodiči (dokonce byla příbuzná s Alžbětou), což nabízí hypotézu, že Ježíš byl rovněž vychován v prostředí esejském (nebo názorově hodně blízkém).

Suma sumárum: Ježíš vycházel z židovské ortodoxie. Zejména z apokalyptických a mesiánských principů, na jejichž základě zkonstruoval vlastní teologický systém oplývající chytlavou přitažlivostí, kterou lze charakterizovat krásným moderním termínem user friendly.

Nebo spíš believer friendly.

Ano. Ježíšova filosofie byla nesmírně podbízivá. Není divu, že se líbila i Šimonovi s Ondřejem.

Asi méně se však líbila Šimonově choti, které její mužíček frnknul plně v souladu s pokynem svého nového šéfa, aby opustil svou rodinu a následoval ho. Inu, jak už to tak bývá, každé světlo má svůj stín. Perpetua s Petronilou poté možná umřely hlady, ale na to se už historie neptá.

A tak se Šimon stává jakýmsi teamleaderem rodící se odbojové skupiny Ježíšových apoštolů (učedníků), jejichž počet se nakonec (aspoň podle Bible) ustálí na čísle 12 (nejvyšší z dokonalých čísel symbolizující autoritu a sílu boží).

Šimon nebyl nejmilovanějším z Ježíšových kolegů (tím byl Jan - alespoň podle Janova evangelia). Ale svou oddaností, fanatickým zápalem a snad i organizačními schopnostmi si určitě získal důvěru a respekt svého nadřízeného. Všechny tyto kompetence ovšem v kritickém okamžiku zahodil, jak posléze zjistíme.

Jak přesně probíhala mise Ježíšovy skupiny, to se už nikdy nedozvíme. Zidealizovaná biblická verze je důvěryhodná asi tak jako pohádka o Červené Karkulce. Něco málo se dá usoudit ze znepokojivých zpráv, jež se šířily do Říma. Podle nich kvasilo v Judeji zase jedno nebezpečné povstání. Tiberius (nebo spíš Seianus) se musel mít na pozoru...

Měl Ježíš mocenské ambice? Možná ano. Možná ne. Evangelia tvrdí, že nikoli. Ovšem evangelia jsou součástí Bible, a ta je – jak už víme – krajně nespolehlivým zdrojem (její texty jsou tendenční a poplatné mocenským zájmům doby svého vzniku).

Dobrá, budeme brát Bibli s rezervou (jinak to ani nejde)... Co nám tedy vypráví?

Ježíš putoval se svým kolektivem přibližně tři roky. Kázal, vyprávěl bajky (tzv. podobenství), činil zázraky (nebyl sám, potulnými divotvorci se to tehdy doslova hemžilo). Trpělivě kolem sebe nabaloval dav příznivců. Ovšem jeho strategickou oporou zůstávalo bazální komando dvanácti.

Krátce po zázračném nasycení zástupů přišli do Cesareje Filipovy (volně cituji 16. kapitolu Matoušova evangelia) a Ježíš se svých melody boys zeptal, za koho je pokládán všemi těmi lidmi, co ho tak nadšeně poslouchají. Z odpovědí vyplynulo, že ho mají za nové vtělení některého z významných proroků, příp. Jana Křtitele (v. 14).

Křesťanští kazatelé tento verš zpravidla přecházejí pouze jako oslí můstek, případě ho doprovodí (neurčitým) náznakem, že prostomyslní (a ze všech těch zázraků jistě i popletení) izraelští venkované tak trochu mluvili z cesty.

Podle mého názoru je tento verš poměrně významný. Potvrzuje totiž skutečnost, o níž se v křesťanských sférách zpravidla moc nemluví. Nebudu to dále rozvádět, jelikož nejsem znalcem judaismu (ani archaického ani moderního), pouze poukážu na prostý fakt, že Ježíšovi posluchači považovali následná vtělení (nebo chcete-li reinkarnace) dávno mrtvých osob za fenomén, který se za určitých mimořádných okolností nikterak nepříčí jejich věrouce. Znáte to: jednou za sto let zázrak se koná... Ostatně – první kapitola Janova evangelia vypráví obdobnou scénu v souvislosti s Janem Křtitelem.

Ježíš se však s odpovědí nespokojí a ptá se dál:

„Za koho mě pokládáte vy?“

A kdo na sebe vezme v tomto pohnutém okamžiku roli přirozeného mluvčího a vůdce?

No přece Šimon (!):

„Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého.“

Okamžitě následuje pochvala a de facto pasování do role budoucího generálního ředitele:

„Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr (skála); a na této skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“

A je hotovo. Šimon dostává pověření a s ním i nové jméno: Petr.

Úplně vidím, jak teď kovaní znalci Písma kroutí hlavou, co jsem to za idiota, když tvrdím takový nesmysl. A mají pravdu. Šimon totiž fakticky dostal toto jméno už při seznámení s Ježíšem. Alespoň podle Janova evangelia (které mimochodem líčí příběh draftování bratrské dvojice Šimon & Ondřej poněkud jinak než evangelia synoptická). Zde se dovídáme, že... Ježíš na něj pohleděl a řekl:

„Ty jsi Šimon, syn Janův; budeš se jmenovat Kéfas (což se překládá Petr).“

Opakuji, že tento text je z kanonických evangelií obsažen pouze v tom Janově.

Jak to bylo doopravdy, zda Ježíš udělil neúspěšnému rybáři služební jméno hned v první den pracovního vztahu nebo až v Cesareji Filipově, to se už nedozvíme. A není to ani příliš podstatné.

Co se dělo dál (podle Bible), je obecně známo. Ježíš se svými věrnými hochy ještě naposledy povečeřel a popil víno, strávil pár meditativních hodin v Getsemanské zahradě (zatímco zmožení učedníci usnuli s hlavou na šutru), pak se nechal zatknout eskortou přivedenou zrádným Jidášem (kterého však sám k této zradě magicky zmanipuloval, čím ho odsoudil k smrti sebeoběšením) a bylo po rebelii.

Oddaná družina dvanácti (teď už pouze jedenácti, poněvadž Jidáš to zvoral) se rozprchla, jako když do vrabců střelí. Petrovi bylo chladno. A tak se šel ohřát k ohni, mezi prostý lid. Tady ho postupně poznali tři svědkové, ale Petr svou identitu (a příslušnost k Ježíšovu oddílu) zarytě odmítal přiznat – přesně podle Ježíšovy předpovědi. Pak zakokrhal kohout (taky podle předpovědi) a Petr hořce zaplakal (o tom už předpověď nic nepravila).

Následoval rychlý soud falešného vzdorokrále Ježíše, ukřižování, pohřeb (vč. obalení mrtvoly Turínským plátnem), třetí den zmrtvýchvstání, několik přátelských rozhovorů oživlého Krista s učedníky, a nakonec finale grande: nanebevstoupení. Krátce nato seslal (teď už opět zbožštěný) Ježíš svým sirotkům Ducha svatého a už to jelo. Poněkud ochablá výzvědná skupina získala novou a nesmírně silnou vzpruhu v osobě dynamického misionáře Pavla, jakéhosi předchůdce brilantních, charismatických a nesmírně přesvědčivých táborových řečníků typu Josepha Geobbelse či Billy Grahama. Šlo mu to výborně, firma rostla jako z vody.

V jejím čele už nestál jeden vrchní velitel, nýbrž tandem Petr & Pavel. Oba nesmírně silné osobnosti. A každý úplně jiný. Bylo jasné, že pro dva kohouty není na jednom smetišti místo.

Podle křesťanské tradice se jejich cesty rozdělily. Zatímco energický Pavel drtivě evangelizoval snad celé Středomoří (a možná i severskou tundru včetně mýtické Ultima Thule), přemýšlivý Petr (mystik jako všichni rybáři světa) zůstal v Jeruzalémě a uplatnil své pastýřské dovednosti v roli patrona zdejší náboženské obce. Herodes Agrippa ho sice nechal vsadit do žaláře, ale to nebyl žádný komplikovaný trabl. Stačil jeden menší zázrak podřadné kategorie a Petr byl venku. 

No, a zde se dostáváme ke třem otázkám:

Otázka 1: jak to bylo s jeho římským papežstvím, když podle předpokladu alespoň části badatelů zůstal až do smrti v Jeruzalémě?

Otázka 2: jak to tedy bylo s jeho smrtí (ať z už tam či tam) a s jeho hrobem?

Otázka 3: jak to bylo s autorstvím dvou Petrových epištol, které jsou součástí novozákonního biblického kánonu?

Nejprve tedy k otázce číslo 1. Má osobní a ničím nepodložená intuice mi napovídá, že závěr života strávil Petr v Římě (byť částečně i na cestách), konkrétně za časů císaře Nerona. Mám pro tuto úvahu jediný argument a ten je obdobný jako v případě Petrovy identity: musela by to být vskutku grandiózní mystifikace, bylo-li by to jinak.

Jeho postavení se však v ničem nepodobalo roli moderních papežů (mediálních celebrit) či papežů středověkých a raně novověkých (mocných vládců nad Evropou). Petr byl cosi jako putující kazatel tajné podzemní komunity, která přežívala pouze díky precizní konspiraci. Kdepak nějaký nabubřelý palác. Kdepak nějaký skvostný chrám. Kdepak nějaký oslnivý trůn. Kdepak nějaký nepředstavitelný majetek, zlaté monstrance, sbírka uměleckých děl, báječně prosperující Vatikánská banka apod. Kdepak Švýcarská garda, papamobil a další vymoženosti. Nic takového. Prvotní církev žila relativně skromně a ve stavu trvalého ohrožení. Petr, jako její hlavní autorita, byl nesmírně důležitý zejména tím, že svým souvěrcům dodával odvahu vytrvat na cestě, kterou si zvolili.

Pojďme k otázce číslo 2, která je přímo fascinující. Vyjděme z okolností: v noci z 18. na 19. července roku 64 založil oblíbený římský pyroman Nero rozsáhlý městský požár. Výsledek předčil všechna očekávání: živel řádil téměř týden a zničil většinu metropole. Císař byl sice zdatný při práci se sirkami, ovšem co se týče osobní odvahy, tam už to bylo slabší. A tak ho ani nenapadlo přiznat se ke svému chrabrému činu, z něhož raději obvinil nenáviděné přivandrovalce a jinověrce: křesťany. Následovaly známé scény ze Sienkiewicze: lvi se nažrali a křesťané nezůstali celí. Nažraly se i ryby, jelikož hodně „viníků“ skončilo ve vlnách Tibery.

Strašlivá genocida, která se stala vzorem mnohým pozdějším despotům, měla být podle legendy osudnou i pro Petra.

Souvěrci ho prý prosili, ať se uchýlí do bezpečí. On je poslechl a vydal se na cestu.

Sotva však vyšel z městské brány (Jak je možné, že ho gardisté pustili? Aha, jenom další obligátní zázrak...), spatřil proti sobě kráčet Krista. Zeptal se ho:

„Quo vadis, Domine?“

Ježíš mu odpověděl, že jde do města, nechat se podruhé ukřižovat. Tuto skrytou narážku Petr samozřejmě pochopil, přičemž mu možná vytanuly vzpomínky na svědomitého jeruzalémského kohouta, co mu kdysi tak pěkně zakokrhal. Zmožen dotěrnými výčitkami svědomí padl sebekritický apoštol dobrovolně do zajetí, načež byl odsouzen k smrti na kříži. Jelikož se nepovažoval za hodna zemřít stejným způsobem jako jeho Pán, požádal, ať ho ukřižují hlavou dolů.

Přeživší křesťané sňali mrtvé tělo z kříže (garda si znovu seděla na očích?) a pochovali u zdi na Via Cornelia. Později tam dal Anaklét postavit malou kapli (římské úřady povolily stavbu a vysvěcení pohanského chrámu?), z níž vypučelo prosperující poutní místo (business must go on).

Roztomilá historka. Podle mého soukromého názoru, který nikomu nevnucuji, Petr během pogromů skutečně zahynul, ovšem poněkud prozaičtějším způsobem, než jak to líčí legenda. Soudím, že ubohý apoštol skončil ve lvím chřtánu (nebo v rybí tlamě, což mi připadá méně pravděpodobné). Každopádně jeho mučednickou smrt lze v podstatě brát jako fait accompli.

Za vlády císaře Konstantina I. Velikého byla nad domnělým hrobem „prvního papeže“ postavena Bazilika svatého Petra. Tato budova (která pochopitelně prošla pohnutou historií) se stala základem budoucího Svatopetrského náměstí – centra nynějšího Vatikánu.

A otázka číslo 3? Autorství epištol...

A už se mi klube na tváři úsměv...

Jak víme, součástí novozákonního kánonu jsou dva listy připisované apoštolu Petrovi. Já osobně se domnívám, že nenapsal ani ten první. A ten druhý dokonce napsat ani nemohl.

Vezměme to pěkně popořadě.

Epištola první: sami křesťanští badatelé připouštějí, že vznikla buď během Petrova biskupování v Římě (pak by mohl být jejím pisatelem), nebo (a to je má favorizovaná hypotéza) ji má na svědomí některý jeho žák z přelomu 1. a 2. století.

Akceptujeme-li první možnost, hned se nabízí dodatečná otázka, zda Petr uměl (jako prostý rybolovec) číst a psát. Možná ano, možná ne. Pokud ne, pak musel někomu diktovat. A ten někdo zapsal to, co on sám chtěl. A Petr neměl k dispozici žádný instrument, jímž by výsledný text autorizoval.

Epištola druhá: ta není Petrovým dílem docela určitě. Tento názor vyjádřil už Origenes a po něm další teologové rané církve. Pro svá tvrzení mají velice pregnantní argumenty, jež Petrovo autorství striktně vylučují: zcela odlišný styl (oproti listu prvnímu), citace Pavlových dopisů jako obecně známých, zmínka o době, kdy „zesnuli Otcové“ (tj. první apoštolská generace) a především řada reflexí Listu Judova, který byl prokazatelně napsán až po Petrově smrti.

Obsah epištoly je tvořen zejména varováním před odlišnými (nepřátelskými) filosoficko-teologickými směry, mj. gnózí, která byla v té době na východě hodně populární. Již raná křesťanská církev tedy vykazovala signifikantní charakteristiku typické náboženské komunity, definující samu sebe jako společenství ostře vymezené vůči svému okolí a rozdělující lidi na ty „hodné“ (tj. uvnitř církve) a ty „nehodné“ (tj. mimo církev). Tento fenomén je zhoubnou žíravinou rozleptávající každý náboženský koncept tohoto typu. Křesťanství tedy pochopitelně a zcela zákonitě dospělo tam, kam dospět muselo. V okamžiku, kdy následkem rozhodnutí Konstantina I. nastoupilo dráhu dominantního mocenského postavení, byl zahájen proces, který církev pozvolna, avšak neomylně zavedl na cestu lemovanou krví, ohněm a hromadami mrtvol.

Neschopnost akceptovat odlišný názor, odlišnou filosofickou koncepci, odlišné vzorce chování je obligátním rysem každé dogmatické a/nebo totalitní struktury. Je poněkud smutné, když se mi toto konstatování dere na mysl zrovna v souvislosti s náboženskou organizací navazující na všechny ty hluboce humanistické teze Ježíše Krista, jimiž předběhl svou dobu... no, i naši dobu. Jakoukoli dobu.

Ale pojďme zpátky k Petrovi, který se na zrodu křesťanství osobně podílel, přičemž si určitě nedokázal představit, k jakým barvitým koncům to všechno povede.

Chvilku jsme si povídali o tom, kdo (tak nějak přibližně) byl Šimon Petr (nebo být mohl).

Ale jaký byl?

Další fascinující otázka...

Když o tom přemýšlím, považuji ho za osobnost nesmírně silnou, inspirativní, charismatickou. Vybavenou potřebnými manažerskými dovednostmi, zejména skvělými organizačními kompetencemi.

Petr prostě dokázal lidi nadchnout. A jejich entuziasmus následně zacílit k požadovaným metám.

Na druhou stranu byl neuvěřitelně sobecký a nezodpovědný (je-li tedy pravdou, že kvůli trampingu s nazaretským tesařem opustil ženu a dítě). Byl rovněž zbabělý – stačí vzpomenout na trojí zapření Krista v předvečer ukřižování a poté na útěk z vypáleného Říma.

Šimon Petr byl člověk z masa a kostí, žádný svatý obrázek. Měl své přednosti i nedostatky. Jako každý z nás.

Situace ho postavila do role, kterou nedokázal predikovat ani v nejbláznivějších snech. Jak v ní obstál, to už je na individuálním posouzení každého, kde by měl chuť „přepálit mu ledví“...

Příště: první vzdoropapežové a ženská na stolci.

Literární servis 3/2021

Dokončení závěrečné části seriálu o muzikantech 18. století přináší krátké medailonky dalších českých komponistů.

Christoph Willibald Gluck (1714-1787)

Dlouho jsem váhal (z více důvodů), zda Glucka zařadit do „české stopy“. Nebyl tak úplně Čech, jeho muzika mě až zas tak neuchvacuje... jenomže pro svůj příspěvek k hudebnímu vývoji v celoevropském měřítku by neměl zůstat stranou.

Gluck se narodil v bavorském Erasbachu, do česko-bavorské famílie. Tatíček byl pokračovatelem rodové lesnické tradice a pracoval mj. ve službách prince Evžena Savojského.

Když byly malému Christophovi tři roky, přestěhovali se Gluckové do Čech, aby po dvou krátkých štacích zakotvili v lobkovických službách, konkrétně na panství Jezeří.

Osmnácté století bylo uchváceno hudbou spějící mílovými kroky k nebývalé kompoziční dokonalosti a s tím související interpretační virtuozitě. Patricijská smetánka nábožně (se zatajeným dechem a otevřenými ústy) naslouchala fantastickému umění. Není divu, že kariéra většiny muzikantů této epochy vyrostla na podpoře, rekomandacích a finančních injekcích štědré aristokracie. Gluck nebyl výjimkou.

Zámek Jezeří je dneska odříznut od světa bizarním ostrohem, z něhož vévodí měsíční krajině hnědouhelných dolů. V době Gluckova dětství tu však kypěl vyspělý kulturní život. Díky tomu získal lesníkův syn první hudební podněty. A dokonce i vzdělání. Lobkovicové se stali patrony začátků jeho umělecké dráhy.

No jo... jenomže pan otec, jadrný a zemitý myslivec, měl o synkově budoucnosti jasnou představu: nazout pevné boty, flintu do ruky, a hurá do lesa. Christoph byl však muzikou natolik okouzlen, že se tatíkově vůli vzepřel, odmítl navázat na rodovou lesnickou tradici a odešel studovat do Prahy.

Víc než univerzitní učivo ho však vábila hudba, v jejímž umění se zdokonaloval u slavného českého skladatele a varhaníka Bohuslava Černohorského. Přivydělával si hrou po kostelích (a o prázdninách ve vesnicích poblíž Prahy), než do jeho osudu opět zasáhli Lobkovicové. Jejich vídeňská kapela potřebovala novou krev. Gluck se tedy roku 1736 odstěhoval do centra monarchie a celý další život věnoval výhradně hudbě.

Svým uměním okouzloval dvorskou společnost a jeho renomé se rychle šířilo. Až natolik, že ho bohatý kníže Melzi angažoval do svého milánského komorního orchestru. A tak roku 1737 přesídlil mladý skladatel do lůna spanilé Itálie, samotného srdce hudebního světa. Pilně studoval kompozici u G. B. Sammartiniho a již roku 1741 představil svou první operu Artaserse na libreto nikoho menšího než Pietra Metastasia. Premiéra v divadle, jež stálo na místě dnešní La Scaly, byla úspěšná. A hlavně přinesla autorovi objednávky dalších oper pro Milán, Benátky a Turín.

Gluckova pověst se rozšířila po celé Itálii. A taky dozrál čas pro evropské turné: Londýn (zde se spřátelil s Händelem a složil dvě italské opery), Praha (tady přihlížel, jak Mingottiho operní společnost uvádí v Divadle v Kotcích jeho operu La Finta schiava), Hamburk, Drážďany, pak Vídeň a zase Praha... Gluck byl prostě pořád na cestách.

Když už měl toho harcování tak akorát, usadil se ve Vídni a přijal funkci kapelníka u císařského dvora. Kromě toho učil Marii Antoinettu hře na harfu, cembalo a flétnu – a tato epizoda pro něj bude mít v budoucnu velký význam.

Roku 1756 obdržel pozvání ke Svatému stolci, kde byla uvedena opera Antigono a byl mu udělen papežský řád Cavaliere dello sperone d'oro (Řád rytíře zlaté ostruhy).

Ale to už se schylovalo k historické epoše Gluckovy tvorby, jež byla předznamenána zahájením spolupráce s libretistou Ranierim di Calzabigi. A zde už začínáme hovořit o operní reformě, jež šla ruku v ruce s koncem baroka a nástupem klasicismu.

Vyumělkovanou barokní operu charakterizovala hluboká kvalitativní propast mezi brilantní úrovní hudby a trapnou ubohostí ostatních složek díla - okázale nádhernou výpravou a nabubřelými, leč kýčovitými texty naditými nepřirozenou absurditou. Stejně nepřirozené byly i pěvecké výkony - sice virtuózní, zároveň však poněkud nenormální. Stačí jen zmínit, jak nesmírné obliby dosáhly vokální party kastrátů.

Nastupující klasicismus se od těchto plytkých slátanin odklání a definuje trend účelné jednoduchosti a přiblížení realitě, aniž by neutralizoval dramatické napětí a emocionální sílu příběhu.

A v tomto okamžiku přichází na scénu Gluck, hudební architekt v pravém slova smyslu. Celé muzikální schéma staví na prostém a melodickém stylu zbaveném kontrapunktu. Omezuje rozsáhlé koloratury v partech primadon a kleštěnců, na jejichž úkor posiluje roli sboru.

A s houževnatou důsledností dbá na odpovídající kvalitu libreta.

Gluckovou zásluhou opera metamorfuje z bizarní manýry ve skutečné muzikální divadlo s jasně deklarovanou uměleckou hodnotou. Rezignuje na efektní pohádkové blafy a místo nich doluje z antických témat pravdivé lidské city, tužby a osudy. Text, hudba a výprava se stávají rovnocennými fenomény.

První vlaštovkou byla opera Orfeus a Euridika na Calzabigiho libreto, uvedená ve vídeňském Burgtheatru  5. října 1762. Gluck se v ní snažil dosáhnout ušlechtilé, neoklasické, krásné jednoduchosti.

Následují další opusy, načež se Marie Antoinetta roku 1770 provdá za budoucího francouzského krále Ludvíka XVI. a brzy nato se rozpomene na svého učitele hudby, jemuž umete cestičku k pařížským zakázkám.

Roku 1773 se tedy Gluck vydává do velkoměsta nad Seinou, aby zde svedl bitvu o prosazení svých reformních idejí. Naštěstí se nebojovalo šavlemi, puškami ani kanóny, nýbrž houslemi, klarinety, alty a tenory.

Francouzské publikum stranilo buď tradiční „tuzemské“ opeře dle vzoru starého dobrého (a už dávno zesnulého) Lullyho, nebo stejně tradiční opeře italské.

Hlavním soupeřem česko-bavorského novátora byl Ital Niccoló Piccini, který přijel do Paříže tři roky po Gluckovi. Piccini byl zastáncem osvědčeného italského stylu. Polemika mezi oběma velikány, která zaměstnávala celou kulturní Francii, vyvrcholila 18. května 1779 premiérou Gluckovy opery Ifigenie v Tauridě. Epochální úspěch v kulturní svatyni nad Seinou byl sladkou odměnou za reformní úsilí.

Christoph Willibald Gluck zemřel 15. listopadu 1787. Slavnostní zádušní mše se konala 8. dubna 1788. Antonio Salieri, žák a přítel zesnulého skladatele, během ní řídil provedení Jommelliho Rekviem a Gluckova De profundis.

Gluckův význam tkví ani ne tak v jeho vlastním díle, jako spíš v zásluze o posun operní tvorby na kvalitativně vyšší úroveň prostřednictvím definování zcela nové žánrové koncepce. Tyto reformy ovlivnily celou generaci komponistů včetně Wolfganga Amadea Mozarta. A v důsledku nastolily cestu k budoucím vynikajícím dílům Verdiho a Pucciniho.

No... a všechno to začalo na zámku Jezeří, pod Krušnými horami, v rodině zemitého myslivce. Kdo by to byl řekl...?

Leopold Koželuh (1747-1818) ... a jeho bratranec Jan Antonín

Bratranci Veverkové vynalezli ruchadlo. V Pardubicích mají pomník.

Bratranci Koželuhové si vystavěli pomník svou hudbou.

Ale jak už to tak u nás bývá, brzy se na ně v podstatě zapomnělo. Škoda.

Oba dva pocházeli z Velvar. Ó Velvary, ó Velvary, kde jsou mé tolary... Netuším, kde jsou tolary, ale určitě ne v Itálii, protože tam se ani jeden z bratranců nevypravil. Dokonalým italským hudebním stylem nasákli „jenom“ v podobě přefiltrované přes Vídeň. Ten starší se pak vrátil do Čech, kde udělal poměrně slušnou kariéru. Ten mladší (známý jako Leopold) zůstal v centru císařství a získal obrovské renomé...

Jan Antonín Koželuh nasál hudební vzdělání v jezuitském gymnáziu v Březnici a pak hlavně od pražského varhaníka J. Segera (Myslivečkova učitele). Po krátkých štacích na rakovnickém a poté velvarském kůru přesídlil do Prahy a posléze do Vídně, kde studoval operní kompozici. Po návratu na něj čekal další kůr, ale už celkem slušný: u Křižovníků s červenou hvězdou.

Roku 1784 se stal Jan Antonín Koželuh kapelníkem v katedrálním chrámu sv. Víta a tuto prestižní funkci zastával až do konce života. Kromě toho se v Praze hrály jeho opery a další skladby. Mám-li z nich jednu vyzdvihnout, pak to musí být okouzlující vánoční pastýřská mše. Ta je prostě úchvatná. Tak česká, tak hebká... jako andělské pohlazení.

Jan Antonín Koželuh byl také hudebním pedagogem. Z houfu jeho žáků vynikl asi nejvíce již zmíněný bratranec Leopold.

I když, Leopold... on byl vlastně taky Jan Antonín. Jméno si změnil teprve roku 1774 – z čistě pragmatického důvodu: aby si ho lidé nepletli se starším bratrancem.

Mladší z Koželuhů si rovněž začal brzy vydělávat muzikou. Komponoval pro Divadlo v Kotcích, konkrétně hudbu k pantomimám a baletům. Zalíbilo se mu to natolik, že opustil studia práv a věnoval se umění na plný úvazek.

Roku 1778 odešel do Vídně, kde se záhy prosadil jako klavírista, skladatel, ale také dvorní učitel hudby. Během pouhých tří let dosáhl takové proslulosti, že mu bylo nabídnuto místo varhaníka ve službách salzburského arcibiskupa. Tato funkce osiřela poté, co se W. A. Mozart vypravil (navzdory otcovým protestům) dobýt vídeňský dvůr. Leopold Koželuh se mohl stát jeho nástupcem, avšak tuto nabídku s díky odmítl. Stejně jako velký Amadeus viděl svou budoucnost ve Vídni.

A stejně jako Amadeus vstoupil do zednářské lóže. Není to nic neobvyklého; zednářství tehdy patřilo (nejen) mezi špičkovými komponisty k dobrému jménu. A hlavně otevíralo cestu do salonů štědrých mecenášů. Ale také vědců, spisovatelů a kulturních elitářů obecně.

Roku 1784 založil Leopold Koželuh ve Vídni vlastní nakladatelství. To byl velice prozíravý čin. Sebelepší kompozice se může proměnit v mrtvé dílo, nepronikne-li do širšího okruhu hudební veřejnosti.

U příležitosti pražské korunovace Leopolda II. (jeho jmenovce) na podzim roku 1791 objednaly české stavy u Leopolda Koželuha oslavnou kantátu. Její úspěch napomohl skladatelovu výstupu na samotný vrchol: 12. června 1792 byl jmenován komorním kapelníkem a dvorním komponistou císaře Františka II., jehož dcera Marie Luisa (pozdější Napoleonova choť) se stala Koželuhovou žákyní.

Takže nakonec přece jenom převzal „žezlo“ po Amadeovi – nikoli v „provinčním“ Salzburku, nýbrž v samém srdci monarchie.

Tvorba Leopolda Koželuha prošla vývojem od raného vídeňského klasicismu až k novým trendům konce 18. století, jimiž předchází a připravuje rozjezd nastupujícího romantismu. Velvarský rodák se stal jakýmsi „předskokanem“ velikánů v čele s Ludwigem van Beethovenem. Zde si vypomohu citací odborníka (konkrétně Milana Poštolky, upraveno): L. Koželuh využíval dobových harmonických prostředků za občasného užití alterovaných akordů, modulací či mimotonálních dominant a subdominant. Po stránce kontrapunktické inklinoval především k imitačním postupům. Nalézáme u něj i zbytky generálbasové praxe. Instrumentační stránka je podobná Haydnovým partiturám.

Tak, a už víme vše. A máme-li chuť si něco i poslechnout, pak doporučuji např. roztomilou skladbu Sinfonia Francese in A v podání Sukova komorního orchestru. Dopadnete-li jako já, tak se připravte, že její chytlavý ústřední motiv nedostanete z hlavy celý večer (v horším případě celý týden).

František Xaver Brixi (1732-1771)

Stamic okouzlil Mannheim, stvořil zázračný orchestr, a stal se průkopníkem klasicistního stylu.

Zelenka dosáhl obdivuhodných výšin v Drážďanech.

Mysliveček oslnil v Itálii, nejvznešenější svatyni operního vesmíru.

Gluck ten samý operní vesmír od základu zreformoval.

Leopold Koželuh rozdával karty na císařském dvoře ve Vídni.

A Brixi se proslavil v rodné vlasti – v našich „skromných“ Čechách.

Je to málo? Domnívám se, že nikoli.

František Xaver Brixi byl Pražák křtěný Vltavou. Svého tatínka, varhaníka Šimona Brixiho, si moc neužil - zemřel, když byly mrňousovi tři roky. Matka pocházela z rodiny bohatého měšťana z Benátek... no, pouze těch našich, nad Jizerou. Ale i z její strany nasál malý Frantík hudební esenci, neboť paňmáma byla pokrevně spřízněna s muzikantskou dynastií Bendů.

Briximu poskytlo vzdělání piaristické gymnázium v Kosmonosech, kde dnes sídlí psychiatrická nemocnice, v jejíchž kobkách strávil závěr života polárník Varel Frištenský (alespoň podle Járy Cimrmana).

Po absolvování gymnaziálních studií působil mladý muzikant jako varhaník hned v několika pražských chrámech. Záhy se prosadil i coby komponista a svými opusy rychle získával oblibu, takže například počínaje létem 1758 se jeho skladby nesly nad hladinou Vltavy během každoroční svatojánské slavnosti na lodích.

Zkraje roku 1759 je Brixi jmenován kapelníkem katedrálního chrámu sv. Víta, což byla de facto nejvyšší meta tehdejšího českého hudebního vesmíru. Kromě toho účinkoval v kostele benedektinek u sv. Jiří (měl to od Víta hned za rohem). A přátelil se i s dalšími pražskými kláštery (roku 1765 věnoval břevnovskému opatu Grundmannovi slavnostní kantátu Corona dignitatis senectus).

F. X. Brixi narozdíl od většiny předních českých skladatelů své doby nikdy neopustil domovinu. Přesto pronikl jeho věhlas i do ciziny. V sedmdesátých a osmdesátých letech 18. století patřil k nejhranějším autorům chrámové hudby v Polsku, Rakousku a na západě Německa. Nikterak netíhnul k opeře (byť nějaké taky napsal), s čímž možná souvisí i nezájem o angažmá v prestižnějších centrech, kde komponisté vítězili zejména operou.

Z Brixiho tvorby ladí mému laickému sluchu jednoznačně nejvíc úchvatná vánoční pastýřská mše. Možná je to pouze mylný dojem, ale tento opus se jaksi vymyká jinak poněkud akademickému Brixiho dílu. A svou dojímavou senzitivitou prošlapává cestu k mnohem pozdějšímu (vysloveně lidovému) pojetí daného tématu v Rybově mši.

Jan Křtitel Vaňhal (1739-1813)

Syn koláře z Nechanic netíhl k loukotím jako jeho otec, nýbrž k černým bleškám uvězněným pěti linkami notové osnovy – a to už odmalička. Základní hudební vzdělání (zpěv, housle, klavír, varhany) získal od nechanického kantora Antonína Erbana, žáka skladatele B. M. Černohorského.

V osmnácti letech nastoupil svou první štaci jako učitelský pomocník v opočenské farní škole (kantor a varhaník). O rok později postoupil do úřadu rektora farní školy v Hněvčevsi, s čímž byla spojena role regenschoriho v tamním kostele sv. Jiří.

Kariéry talentovaného muzikanta se ujala hraběnka Schafgotschová a umožnila mu studium u předních vídeňských pedagogů té doby. Kompozici ho zde učil Matthäus Schlöger a hlavně Carl Ditters von Dittersdorf.

Vaňhal se v prostředí vídeňské aristokracie dobře uchytil, což mu přineslo nejen skvělé renomé, ale taky zlaťáčky, jimiž se mohl vykoupit z poddanství. Svobodný a plný velkých plánů zatoužil následovat Josefa Myslivečka a dobýt Itálii.

Díky podpoře hraběte Erdödyho a barona Riesche (o nichž bude ještě řeč), ale i svého otce, se tam roku 1769 s velkými očekávání vypravil. Během dvouletého studijního pobytu toho stihl dost: v Benátkách se seznámil s operním reformátorem Ch. W. Gluckem, v Římě zkomponoval a provedl dvě opery s textem básníka Pietra Metastasia (oblíbeného libretisty Josefa Myslivečka) a navštívil také Parmu, Boloňu, Ferraru, Florencii a pochopitelně Neapol. Takže de facto všechna významná italská hudební centra té doby. Ne, že by tu oslnil tak jako Mysliveček, ale rozhodně posunul svůj potenciál o obrovský kus dopředu.

Teď už Vaňhalovi (zdánlivě) nic nebránilo prodat načerpanou inspiraci v novém (a vskutku mimořádně prestižním) angažmá: baron Riesch mu totiž vyjednal místo kapelníka v Drážďanech!

Vaňhal však tuto skvělou nabídku odmítl.

Důvod? To je komplikovaná otázka.

Nabídka přišla po odchodu z Itálie (roku 1771). Místo očekávaného rozletu následoval strmý pád: velkolepé Vaňhalovy ambice přibrzdila duševní choroba.

Co se stalo? Proč jeho mysl utonula v trýznivé bažině paralyzujícího kolapsu?

V určení příčiny se badatelé rozcházejí (přepracování, náboženské pomatení smyslů, nešťastná láska, všechno dohromady...?). Domnívám se, že to mohlo být jedno s druhým. Extrémní duševní vypětí vykonalo své; záchvatu religiózního fanatismu by zase napovídal budoucí příklon k církevní hudbě.

Ještě téhož roku 1771 však byl churavý muzikant prohlášen za vyléčeného. Rezignoval na výše uvedené Drážďany, vrhl se do komponování chrámových skladeb a místo eskalace kariéry raději přijal pozvání hraběte Erdödyho k rekonvalescenci ve Varaždíně.

Do Vídně se Vaňhal vrátil (psychicky zocelen) až roku 1780. Prosadil se jako symfonik i skladatel duchovní a komorní hudby. Coby violoncellista pronikl do prestižního smyčcového kvarteta - po boku Dittersdorfa, Haydna a Mozarta.

V závěru života se věnoval především pedagogické činnosti. Jeho vlastní tvorba skončila ve stínu spoluhráčů z kvarteta, upadla v zapomnění a podobně jako v případě Zelenky si musela na své znovuobjevení počkat až do našich dní.

A že bylo té tvorby opravdu nepřeberně. Pokud opravdu zkomponoval vše, co je mu připisováno, pak je autorem 73 symfonií, více než 100 smyčcových kvartetů, 58 mší a množství dalších skladeb, zejména smyčcových a varhanních koncertů. Já osobně si nejvíc užívám nahrávku tří symfonií.

Vaňhal se vezl na vlně klasicismu, přes jeho vrcholnou fázi až k prvním zábleskům hudebního romantismu. Pozoruhodná je jeho chrámová hudba, zejména po roce 1780 (čili po návratu do Vídně). Navzdory určitým paralelám s Haydnovým a Mozartovým symfonickým stylem však úrovně obou gigantů nedosáhl.

Veliká škoda, že Vaňhalův nadějný rozlet zastavila duševní nemoc, protože drážďanské angažmá ho mohlo katapultovat ke hvězdám. Ale to je samozřejmě čirá spekulace.

Vojtěch Matyáš Jírovec (1763-1850)

Existuje-li mezi českými komponisty 18. století populární osobnost, která se proslavila po celé Evropě, a přitom v rodné zemi totálně zmizela z obecného povědomí, pak je to bezesporu V. M. Jírovec.

Adalbert Gyrowetz, Gyrowez či Gürovetz – pod tímto jménem ho znali ve Vídni, Paříži, Londýně... a pochopitelně také ve sladké Itálii, kde se nejprestižnější kulturní centra kořila jeho hudbě.

A doma – ticho po pěšině. Ale buďme objektivní: jeho dílo brzy zapadlo i v Evropě.

V. M. Jírovec se narodil v Českých Budějovicích, kde byl jeho otec ředitelem katedrálního kůru. První skladby napsal již během školní docházky na piaristickém gymnáziu. Pražská studia filosofie a práv nedokončil - kvůli špatnému zdravotnímu stavu a nedostatku prostředků. Následně zakotvil jako sekretář hraběte Františka z Fünfkirchen, v jehož zámecké kapele hrál a taky pro ni komponoval.

U zrodu Jírovcova průlomu do hudební Evropy stál štědrý mecenáš hrabě Troyer, s jehož podporou cílevědomý mladík odjel do Vídně. Podobně jako Vaňhal pronikl do společnosti nejlepších vídeňských skladatelů Dittersdorfa, Haydna a Mozarta, který dokonce roku 1785 provedl jednu z Jírovcových symfonií.

A pak už začala italská jízda. Jírovec získal místo tajemníka a učitele hudby u římského knížete Ruspoliho, s nímž procestoval celou zemi a oslovil svým uměním obecenstvo v Benátkách, Římě (zde se seznámil s J. W. Goethem) a Boloni, kde byl přijat za čestného člena vysoce exkluzivní Filharmonické společnosti. Díky pronikavým úspěchům se finančně osamostatnil, zamával milému hraběti na rozloučenou, a odebral se na hudební Olymp: do Neapole. Strávil tam dva roky pilným studiem kontrapunktu u Nicolo Saly.

Vidět Neapol a umřít, řekl si patrně, když se roku 1789 odebral do Paříže (kde se ještě předtím hrály jeho skladby pod Haydnovým jménem). Nebyl to dobrý timing. Sotva tam kultivovaný umělec a miláček patricijské aristokracie dorazil, vtrhla zběsilá plebejská chátra do Bastily a Jírovec se raději zdekoval za kanál... totiž, za Kanál – do Londýna. Na břehu Temže sice prožil pouze tři roky, ale i za tak krátkou dobu se natolik vlísal v přízeň místní smetánky, že pomocí svých kontaktů pomohl starému kamarádu Haydnovi proniknout do „lepší“ společnosti. Božský Haydn! Celý kontinent mu ležel u nohou. Avšak do zmlsané ostrovní high society ho musel uvést budějický fidlálista.

Při návratu z Albionu mu Napoleon nabídl práci ve francouzské armádě, ale Jírovec pokračoval v cestě a stavil se i v rodných Čechách. Ale jenom na skok a hned zase uháněl do Vídně, aby zde nejprve působil jako vyslanecký koncipista u rakouského ministerstva války, načež přijal ředitelské křeslo ve dvou divadlech najednou.

Další perlička: roku 1818 debutoval devítiletý Fryderyk Chopin Jírovcovým klavírním koncertem.

Na sklonku života se český komponista projevil i jako spisovatel, když publikoval vlastní životopis. Zemřel ve Vídni, pochován je na hřbitově ve Währingu. Odpočívá nedaleko Beethovena a Schuberta.

Na přelomu 18. a 19. století byl Vojtěch Matyáš Jírovec řazen oblibou své tvorby po bok Haydna a Mozarta, největších titánů mezi současníky. Složil na 60 symfonií, 40 klavírních sonát, 20 mší a mnoho dalšího, včetně písní na české texty. Dokázal rafinovaně obohatit svůj kosmopolitní styl o motivy naší lidové muziky. Jeho hravá, líbivě melodická a technicky přístupná „klasicistní popmusic“ se uchovala alespoň v českých kostelích, kde se jeho chrámové skladby dodnes občas dávají. Jinak ho však zná v podstatě jen komunita znalců a interpretů klasické hudby...

Z jeho krásně poslouchatelných odpočinkových opusů doporučuji pěknou kompaktní nahrávku tří symfonií.

Václav Karel Holan Rovenský (1644-1718)

Úplně na závěr jsem si schoval kuriozitu: svérázného muzikanta, jehož považuji za osobnost svým způsobem inspirativní a pozoruhodnou - navzdory minoritnímu významu.

No, minoritní význam... jak se to vezme! Na rozdíl od některých výše zmíněných mistrů se Havel Rovenský rozhodl pro studium dokonalého italského stylu přímo na Apeninském poloostrově! Pravda, v poněkud vyšším věku, než bylo obvyklé. Dle mého názoru to svědčí o obrovské lásce k hudbě a touze proniknout až do samotného nitra její krásy. Bez ohledu na kariérní ambice.

Krátce po návratu z Itálie totiž tento podivín skončil v jeskyni...

Podivín...

Václav Karel Holan Rovenský se narodil (jak ostatně napovídá jeho druhé příjmení) v Rovensku pod Troskami, kde byl jeho otec rychtářem. Svou uměleckou dráhu započal již v osmnácti letech, výukou hudby v rodné vsi. A o dva roky později se stal varhaníkem zdejšího kostela.

A o další dva roky později uprchl do Prahy.

Ano, uprchl, protože odchod do hlavního města bez souhlasu vrchnosti nebyl v té době ničím jiným než útěkem. Každopádně se tohle dobrodružství vyplatilo, poněvadž nadaný muzikus se během tří let pražského pobytu etabloval natolik, že pronikl na židli kapelníka ve vyšehradském kolegiátním kostele. No, katedrála to sice není, ale pořád je to celkem solidní kšeft. A hlavně solidní plat.

Kromě vlastní tvorby se Holan Rovenský věnoval sběru církevních písní jiných autorů (často neznámých). Z tohoto materiálu sestavil kancionál Capella regia musicalis a roku 1693 ho vydal tiskem. Pro tuto publikaci sám vytvořil tři mědiryty (Narození Páně, Nejsvětější Trojice a Ukřižovaný), což je důkazem, že kromě talentu muzikálního disponoval i talentem výtvarným (k tomu se ještě dostaneme).

Někdy zkraje devadesátých let se v něm znovu probudila dobrodružná krev a vyslala ho na již zmíněnou studijní cestu do Itálie, konkrétně do Říma. O jeho pobytu na Apeninském poloostrově není v podstatě nic známo – nevíme, kam všude zavítal a zda se pokoušel aktivně prosadit. Asi jo a asi nijak slavně, jelikož brzy zacouval do Čech, aby koncem 17. století předvedl další ukázku své nevšední nátury: zamával matičce Praze a usadil se v rodném kraji – na opuštěném hradě Valdštejně, kde několik let přebýval jako poustevník.

Co ho k tomu vedlo? Neúspěchy po návratu z Itálie? Nějaký pražský průšvih? Zklamání z nešťastné lásky? Nebo prostě jen opotřebovanost, ztráta motivace apod.?

Kruh jeho vandrování se roku 1704 uzavírá tam, kde před téměř čtyřmi desítkami let začal. Holan se vrací do Rovenska, aby se tu na stará kolena činil jako amatérský kameník. Pro místní kostel, jenž byl svědkem zrodu muzikantovy kariéry, vytvořil sluneční hodiny a další kamenické práce. A po smrti zde našel místo posledního odpočinku.

Václav Karel Holan Rovenský se nikdy nestal slavným komponistou. Za největší úspěch na poli hudebním mohl považovat vyšehradské angažmá.

Skromné skladatelské dílo tohoto severočeského samorosta se vyznačuje prostou, nekomplikovanou konstrukcí, postavenou na líbivé melodičnosti. Ke složitějšímu kontrapunktu „nedošel“ – v tomto směru byla jeho italská cesta promarněnou příležitostí.

Tiskem mu vyšly všeho všudy dvě pašijové skladby. A tak nejvýznamnějším příspěvkem Holana Rovenského k českému hudebnímu odkazu je výše zmíněný kancionál Capella regia musicalis.

Pozoruhodných českých muzikantů 18. století byla pochopitelně celá řada, ale do mého výběru se nemohou vměstnat všichni. B. M. Černohorskému jsem věnoval článeček ve druhém díle seriálu. A co se týče J. J. Ryby, který tu asi leckomu schází (a plným právem), tak na toho se chystám ve velkorysejším stylu – v rámci „vánočního“ seriálu, který bych rád publikoval během adventu. Ale do té doby máme před sebou skoro celý rok...

Povídání o zajímavých (a přesto poněkud upozaděných) muzikantech 18. století končí.

Nevešli se mi do něj mnozí, které bych v něm rád viděl. Albinoni, Jommeli, Porpora, Lotti, Quantz (mimochodem Zelenkův žák), Fux (pro změnu Zelenkův učitel), Dittersdorf, Benda, Rejcha a řada dalších.

Tak snad někdy příště...

Literární servis 2/2021

Slunná Itálie byla v 18. století mohutně pulsujícím srdcem kulturní Evropy. Setkávali se zde tvůrci z celého kontinentu, aby společně formovali nové vývojové trendy a hledali cestu k dokonalé kráse - ať už šlo o hudbu, architekturu či výtvarné umění.

Přijměte pozvání k závěrečnému dílu seriálu skromných laických medailonků, jež je věnována českým hudebním skladatelům. Někteří z nich na Apeninském poloostrově působili osobně, další byli italskou inspirací pouze ovlivněni... anebo taky ne a jsou zajímaví něčím úplně jiným.

Česká stopa

Osmnácté století je epochou mimořádně bohatou na vynikající české muzikanty, kteří okouzlili Evropu novátorstvím, originalitou, významným příspěvkem k převratným změnám ve vývoji hudební kompozice...

Jako produkt socialistického školství bohužel musím konstatovat, že jsem se o nich na hodinách dějepisu ani hudební nauky mnoho nedověděl. Možná byli letmo zmíněni Stamic a Mysliveček. Zelenku mi zatajili úplně (aspoň co si vzpomínám). Zato jsme se sáhodlouze zaobírali tím, že Kecal zná jednu dívku, co má dukáty, a proč bychom se netěšili, když nám pánbu zdraví dá. Inu, „zásluha“ komunistického ministra Zdeňka Nejedlého na prznění našeho povědomí o české kultuře byla skutečně masívní. A trvalá.

Ale dost o tom, nalaďme pozitivní notu a zaměřme se na několik pozoruhodných skladatelů soumraku baroka a rozbřesku klasicismu. Najdou se mezi nimi avantgardní projektanti hudební budoucnosti, ale třeba také císařský či katedrální kapelník, mistr cechu mlynářského, psychiatrický pacient nebo svérázný poustevník z hradní ermitáže. No prostě: pozoruhodní lidé, pozoruhodní Češi... 

Jsou dokonce natolik pozoruhodní, že jsem o nich rozepsal mnohem víc, než bylo mým původním záměrem. Proto jsem musel závěr seriálu rozdělit na dvě části. Toto je první z nich...

Jan Dismas Zelenka (1679-1745)

Jára Cimrman je zapomenutý český velikán. Pohříchu fiktivní.

Jan Dismas Zelenka je taky zapomenutý český velikán. Pohříchu skutečný.

Možná vůbec největší hudební génius českého původu. Přesto si nepamatuji, že bych o něm ve škole něco slyšel, byť jediné slůvko. Mám-li však být objektivní, musím zkroušeně uznat, že jsem ne vždycky dával bacha.

Buď, jak buď, tento skladatel (Zelenka, nikoli Bach) je každopádně ceněný spíše v zahraničí než ve své rodné vlasti, kde ho teprve objevujeme.

Souvisí s tím fakt, že Jan Dismas Zelenka je persónou poněkud tajemnou. Pořádně neznáme ani jeho podobu - existují dva portréty... na jednom z nich by eventuálně mohl být on, ale není to jisté. Ani o jeho životě jako takovém není zrovna přemíra informací.

Co víme určitě: Zelenka se narodil v kouzelné obci Louňovice pod Blaníkem (na dohled od bájných kasáren svatováclavského vojska). Pokřtil ho Jan Ignác Komenský, synovec Učitele národů.

Prvotní hudební know-how mu poskytl otec, místní kantor a varhaník.

K dalšímu rozletu se nadaný jinoch rozmáchl v Praze.

Začalo to v jezuitské koleji u pražského Klementina, což byla v té době znamenitá adresa, pokud člověk prahl po vzdělání. Obecném i muzikálním.

Umění je krásná věc, ale člověk musí být z něčeho živ. Chleba má dvě kůrky a zlaťáčky z nebe samy nespadnou. Uvědomil si to i Zelenka a začal vydělávat jako hráč na violon (což není nic jiného než starší název kontrabasu). A taky se pustil do komponování. Jeho první vlastní skladby jsou doloženy k roku 1704.

Patrně si v hlavním městě získal slušné renomé, soudě podle toho, že se ho někdy kolem roku 1710 ujal baron Hartig, považovaný za pražskou hudební kapacitu. Pan baron uštědřil Zelenkově kariéře pořádný šťouchanec směrem vzhůru. Nejprve ho pořádně vycepoval a následně mu zprostředkoval místo violonisty v drážďanské dvorní kapele saského kurfiřta a polského krále.

Asi netřeba zdůrazňovat, jak prestižním uměleckým střediskem tehdy Drážďany byly. Pokud existovala konkurence vyhlášených italských kulturních center, tak bychom ji měli hledat mimo jiné na břehu Labe.

Zelenka se v Drážďanech skvěle etabloval. Brzy bylo jasné, že jeho nadání převyšuje všechny kolem, čímž si řekl o vrchnostenskou finanční injekci, jež ho roku 1717 vyslala na studijní cestu.

Zelenkovy kroky vedly do Vídně, kde jeho udivující kompoziční dovednosti cizeloval mistr nad jiné povolaný - císařský kapelník Johann Joseph Fux. Další štací zřejmě byla Itálie, kde se Zelenkovi dostalo péče od věhlasného benátského skladatele a pedagoga Antonia Lottiho. Tento studijní pobyt není zcela bezpečně doložen, ovšem lze ho považovat za více než pravděpodobný.

Buď, jak buď, Lottiho tvorbou byl Zelenka každopádně ovlivněn (mj. vlastnil opis jeho díla Missa sapientiae). Italská inspirace, navíc v osobě komponisty, který se svým vkladem významně podílel na přechodu od baroka ke klasicismu, zásadním způsobem formovala další Zelenkovo umělecké směřování. Ostatně, nebyl v tom sám; Lottiho koncepcí „nasákli“ i takoví velikáni, jako J. S. Bach a G. F. Händel.

Zrod obdivuhodné syntézy se uzavřel: ozvěny české lidové tvorby, inspirace drážďanská a vídeňská, to vše kolosálně završeno nedostižným italským stylem. Fantastická dispozice! A Zelenka ji poslal k výšinám svou unikátní originalitou a nevyčerpatelnou invencí.

Roku 1720 se vrací do Drážďan s jediným cílem: dominovat zdejší hudební scéně. Jakmile se uvolní funkce dvorního kapelníka, Zelenka ji tak nějak automaticky získává - ovšem bez oficiálního jmenování, což se posléze ukáže jako úskalí.

Zdálo by se, že ho nemůže nikdo vyhodit ze sedla. Ale jak už to tak chodí, skutečná kvalita nemusí být rozhodujícím předpokladem. Zelenka oslňoval hudbou, z níž tryskaly melodické a harmonické nápady jako z horká voda z islandského gejzíru. Jenomže ani to nestačilo v konkurenci skladatele, který uchvacoval tím, po čem zmlsaná smetánka prahla nejvíc – brilantními operami.

Johann Adolf Hasse. Už je tady zase. Byla o něm řeč v souvislosti s Ristorim, kterého poslal na vedlejší kolej. Podobně (ba hůř) dopadl Zelenka, jenž musel domácímu opernímu titánovi přenechat křeslo dvorního kapelníka. A sám se spokojit s rolí dvorního (chrámového) skladatele.

V polovině 18. století vedla cesta k nejvyšším příčkám hudebního nebe přes operní triumfy. A to byla přesně Hassova parketa. Saský rodák zdokonalil svůj styl v samém srdci tehdejšího hudebního vesmíru – v Neapoli. Aby poté svými okázalými zakázkovými operami sklidil obdiv, slávu a bohatství.

Tady se musím krátce zastavit. Kdo čte můj skromný seriál již od začátku, možná si láme hlavu otázkou, proč jsem se dosud vcelku důsledně opeře vyhýbal. Z tvorby jednotlivých komponistů jsem vyzdvihoval zpravidla chrámovou hudbu. Ne, není to náhoda ani projev neznalosti. Velice dobře si uvědomuji, jaké výsostné postavení měla opera v kulturní nabídce 18. století. Jak se po ní mohla rozmazlená dvorská společnost utlouct. Ať už to bylo v Neapoli, Benátkách, Parmě, Drážďanech, Paříži nebo kdekoli jinde.

Já však mám s operou potíž. Možná tomu napomohl můj otec, který mě od útlého věku vodil do tehdejšího Smetanova divadla. Tento pokus zasít sémě hudební gramotnosti do mé zabedněné duše vedl k přesně opačnému efektu. Tři hodiny nudy v prostředí nedýchatelného vedra a neposlouchatelného kdákání (tak to aspoň připadalo mému dětskému úsudku) ve mně vyvolávaly spíše zarytý odpor. V dospělosti jsem samozřejmě změnil názor a dnes už si dokážu vychutnat nesmrtelné předehry i árie božských mistrů, ale přesto se neumím zbavit problému s duchem díla. Opera, sebevíc muzikálně dokonalá, mi zpravidla evokuje neodbytný dojem nabubřelé a často i bezduché módní manýry. Vím, teď riskuji, že mě leckdo odsoudí jako kulturního barbara, ale to je prostě můj niterný pocit. Ale abych byl objektivní: jedním z mých vůbec nejsilnějších kulturních zážitků bylo představení Verdiho Nabucca v antickém koloseu ve Veroně. Byla to úchvatná noc. Ano, 19. století vdechlo opeře nový obsah a obzor. Dokonce novou hloubku. Ale taky Kecalovu dívku s dukáty a chalupou od táty... a potěšené vesničany, kterým pánbu zdraví dá. Inu, všechno má své světlo a svůj stín.

Ale zpátky k Zelenkovi. Karierní sešup mu paradoxně prospěl, jelikož poskytl dostatečnou kapacitu jeho vlastní kompoziční tvorbě. A že se v ní potom rozmáchl!

Rozmáchnout se Zelenka mohl, nicméně i tak upadl v rodné vlasti do zapomnění.

Důvodů bylo více.

Důvod prozaický: Zelenkovo dílo bylo výlučným majetkem saského panovníka, jenž k němu neumožnil přístup. Tak! To je potom těžké koncertovat, když nejsou k mání notičky... (mimochodem, při bombardování Drážďan roku 1945 podlehla část originálních partitur zkáze).

Důvod ideologický: během národního obrození neměl nikdo zájem připomínat katolického odrodilce do Saska.

První pokus o Zelenkovo (znovu)objevení v Čechách tak připisujeme až Františku Palackému, který na něj upozornil (hele, genius, a my ho ignorujeme!). Další zásluha náleží Bedřichu Smetanovi, který v drážďanském archivu opsal a posléze (roku 1863) uvedl jednu ze Zelenkových orchestrálních suit. Pražské publikum uvyklé módnímu romantismu však nemělo pro komplikovanou barokní reminiscenci valné pochopení.

V současnosti se o patřičné ocenění Zelenkových opusů starají nová česká tělesa, interpretující barokní hudbu s použitím dobových nástrojů. Mým favoritem je Collegium 1704 vedené Václavem Luksem.

Zelenkovy monumentální kompoziční stavby spočívají na pevných základech bohaté polyfonní faktury, precizního zvládnutí kontrapunktu a neotřelé, avantgardní instrumentaci (tohle samozřejmě není z mé hlavy, to jsem vyčetl). Jeho práce s harmonií je zcela jedinečná, plná hluboké senzitivity, svěží energie a překvapivých nápadů. Tomu všemu rovněž napomáhá organické začlenění rezonance české lidové tvorby do „velké“ muziky. Tyto dispozice jsou katalyzátorem Zelenkovy osobitosti, jež okouzluje posluchačovy emoce tak živým, bezprostředním, a hlavně nadčasovým způsobem, že nad tím žasneme i po třech staletích.

Zelenka bezesporu náleží k nejpozoruhodnějším, nejsvébytnějším a nejdokonalejším hudebním géniům vůbec. Není divu, že bývá nazýván „katolickým Bachem“. Ostatně, sám J. S. Bach si jeho tvorby velice považoval.

Zelenku řadíme (v souladu s časovým ukotvením) do široké skupiny pozdně barokních autorů, ovšem díky schopnosti předběhnout dobu (nebo spíš pohybovat se jaksi mimo ni a nad ní) již směřoval k budoucímu klasicismu.

Z bezbřehé tůně znamenité Zelenkovy tvorby těžko vylovit jeden excelentní, reprezentativní opus! Dobře, vyberu dva kousky názorně dokumentující šíři a pestrost Zelenkova záběru: MissaVotiva in E minor a Requiem.

Josef Mysliveček (1737-1781)

Točí se, točí, kolo ve mlejně, točí se, točí, já jsem v tom nevinně...

No... byl-li v tom mlynář Josef Mysliveček opravdu nevinně, to není tak docela jisté (jak se dočteme níže), ale vezměme to pěkně popořádku...

Giuseppe Venatorini (tak zněla občas používaná italská verze jeho jména, doslova „malý lovec“) fascinoval světový hudební velechrám – Apeninský poloostrov. A to je co říct. Pokud existoval český komponista, který dobyl Itálii, pak to byl právě Josef Mysliveček.

Přitom neměl žádné rodové muzikální kořeny. Právě naopak. Jeho otec Matěj byl bohatým měšťanem, majitelem Dubového mlýna v Šáreckém údolí a nájemcem mlýna na dnešní Novotného lávce. Synáček Josef se však pravděpodobně narodil (coby jedno z dvojčat) ve mlýně jiném - konkrétně v Sovových mlýnech.  A když pantáta zemřel, provdala se ovdovělá matka za dalšího mlynáře. No, to by snad už stačilo - opusťme svět žernovů, náhonů a mlýnských kol, než nás semelou dočista. A vraťme se k muzice.

Josef Mysliveček navštěvoval (společně s jednovaječným bratrem Jáchymem) Akademické gymnázium u jezuitů v Klementinu. Na další plánovaná studia filosofie a literatury však nedošlo. Dvojčata se vyučila – čemu jinému než mlynářskému řemeslu (a jsme zpátky u žernovů). Roku 1761 byli mladíci dokonce pasováni na mistry, ovšem hudebně nadaný Josef měl jiné plány a přenechal živnostenská práva bratru Jáchymovi.

Muzika ho přitahovala od dětství, ať už v podobě chrámového zpěvu či operních árií v Divadle v Kotcích. V tomto směru mu poskytla základní vzdělání jezuitská kolej (už ve dvanácti letech udivoval coby zdatný houslista). Ale Mysliveček chtěl víc, a tak se zřejmě pustil do studia kompozice u F. V. Habermanna (což ovšem není bezpečně doloženo) a varhaníka týnského chrámu J. Segera.

A najednou se po Praze šuškalo, že nám tu roste persona magnifica. Mysliveček se dostal do povědomí, ale hlavně přesvědčil o svých perspektivách vlivné lidi. Provinční česká hudební scéna mu začala být poněkud malá. Jeho ambice mířily výš.

A tak se nadějný komponista roku 1763 vydává – kam jinam než do slunné Itálie, saturován finanční podporou hraběte Jana Václava Šporka (ředitele dvorské a komorní hudby císařovny Marie Terezie) a půjčkou hudbymilovných břevnovských benediktinů. Nějakým tím zlaťáčkem možná přispěl hrabě Vincenc z Valdštejna a nejspíš i bratr Jáchym.

Itálie... země zaslíbená. Josef Mysliveček zavítal do Benátek, kde se uchytil jako houslista a pilně studoval kompozici u G. B. Pescettiho. Záhy publikoval své první skladby tiskem.

Pilíře budoucí slávy vztyčil v Parmě roku 1765, a sice zhudebněným libretem Pietra Metastasia Zmatek v Parnasu. A byl to právě slavný básník a libretista Pietro Metastasio, kdo se stal ambasadorem pozdější Myslivečkovy závratné operní kariéry. Cílevědomý komponista správně pochopil, že má-li ho něco vynést na výsluní, musí to být jedině opera, která se v té době těšila fantastické oblibě. Žízeň po virtuosních pěveckých výkonech byla prostě neuhasitelná. A dobrá opera potřebuje dobré libreto. Ideálně pocházející z pera mistra nad jiné proslulého.

Rok 1766 přinesl definitivní zlom: famózní sukces opery Semiramis znovu poznaná, uvedené v Bergamu. Publikum bylo doslova uchváceno. Myslivečkova hudba získala pozornost nejen zhýčkaných aristokratů, ale též neapolského impresária Giovanni Tedeschiho, který u něj ještě téhož roku objednal operu Bellerofontés. Neapolská premiéra 20. ledna 1767, v níž zazářily dvě nejžhavější hvězdy operního nebe, Anton Raaf a především Caterina Gabrielli, se proměnila v triumf. A vyslala Myslivečkův věhlas k oblakům.

V únoru 1768 se komponista vrátil do Prahy, ale pouze na krátký čas, aby urovnal majetkové záležitosti po matčině smrti. Poplatil dluhy, přenechal bratrovi rodinnou usedlost a vrátil se na jih, navázat na slibně rozjetou dráhu.

Následovala léta tvůrčího vrcholu – Montezuma, Tamerlán, Romulus a Ersilie, Antigona, Ezio... jeden klenot za druhým. Roku 1771 se dočkal prestižního ocenění též ze strany odborníků nejpovolanějších: komise filharmonické akademie v Boloni jej dekorovala titulem accademico filarmonico.

V té samé Boloni se Mysliveček ještě o rok dřív poprvé setkal s mladičkým géniem Wolfgangem Amadeem Mozartem a jeho otcem. Oba Rakušané sledovali Myslivečkovu tvorbu již od jeho prvních úspěchů a nyní byli okouzleni jeho dynamickou osobností. Zejména Amadeus se pro jeho hudbou nadchl. Stala se mu inspirací, což se podepsalo na analogiích s Myslivečkovým stylem, jež jsou zejména z raných Mozartových prací patrné. Mezi oběma komponisty vzniklo trvalé přátelství, ovšem Amadeův otec postupně změnil názor a začal kritizovat Myslivečkův způsob života (k tomu se ještě dostaneme).

Způsob života... Ano, hvězdný komponista se potýkal trvalou s finanční nouzí (přitom si však v Římě koupil nikoli levný dům...). Důvodem bylo požitkářství, jež se patrně nebránilo ani sexuální promiskuitě (taková byla aspoň jeho reputace). Na tomto místě dlužno podotknout, že svobodný a (tudíž zcela nezávislý) Josef Mysliveček byl dosti atraktivní muž (navíc charismatický umělec). Soudě podle Niederhoferovy rytiny, jejíž detailní preciznost hraničí s fotografií, měl nepopiratelné kouzlo, jemuž jistě podléhala řada (nejen) italských krasavic. S tím mj. souvisejí i historky o (nedoloženém) románku se špičkovou sopranistkou Caterinou Gabrielli, která excelovala v jeho operách.

Inu, Mysliveček byl jedním z mála středoevropských skladatelů, co nebyl zaměstnán u jednoho z evropských dvorů (ne, že by to nezkusil, jak záhy zjistíme), což mu umožnilo vést zcela nezávislý život. Jinými slovy: dělat si co chce.

Ovšem na druhou stranu byl odkázán pouze na honoráře za jednotlivé opusy. Každé pro má své proti.

Tento rozpor vyústil v události, jež přinesly negativní zlom v jeho kariéře, k němuž došlo roku 1777.

Josef Mysliveček se tehdy vypravil do Mnichova - na pozvání bavorského kurfiřta, který mu chtěl nabídnout místo dvorního skladatele. Donucen prekérní hmotnou situací Mysliveček po této šanci vděčně skočil.

Všechno mělo být jinak. Cestou do Bavorska se údajně převrhl kočár a nešťastný komponista si při nehodě zlomil nos. Skončil v mnichovské nemocnici, kde strávil celý rok (!) léčením.

Mladý Mozart ho zde navštívil, zděšen přítelovým stavem. Myslivečkův obličej byl natolik znetvořen, že bylo nutno zakrývat ho páskou. Pacientovo vysvětlení příčin této hrůzné proměny však působí krajně absurdním dojmem: vinou špatné lékařské péče mu prý vnikla do zlomeniny infekce, která se nechtěla hojit. Nakonec to došlo tak daleko, že rána musela být chirurgicky vypálena, což následně způsobilo zohyzdění tváře.

Z písemné komunikace mezi otcem a synem Mozartovými vyplývá, že starší z nich měl na celou věc odlišný názor (a nebyl sám): příčina Myslivečkových zdravotních trablů tkvěla v chorobě venerické, patrně syfilis. A znetvořený obličej byl obligátním důsledkem paralýzy. Nestoudný muzikant si za tuhle hanebnou nemoc může sám, neměl běhat za každou sukní. Čili si zaslouží nikoli soucit, nýbrž pouze pohrdání. Tak aspoň reagoval Leopold Mozart na nezvykle emotivní dopis svého syna, v němž líčil přítelovo zdravotní trápení.

Roku 1778 se Mysliveček vrátil do Itálie a hendikepován chátrající tělesnou schránkou bojoval až do konce. A že to byla bitva! Ústup ze slávy byl uspíšen rostoucí oblibou komické opery buffa na úkor neapolské opery seria, jež byla Myslivečkovou doménou. Publikum ztrácelo o jeho hodnotnou hudbu zájem a lebedilo si v rozverných fraškách. Tento úpadek vkusu byl jedním ze symptomů deklinující epochy. Za rohem již číhala Bastila a nové pořádky, nové společenské klima, které se zcela přirozeně promítlo i do kulturního vývoje...

V letech 1779 a 1780 uvedl Mysliveček své poslední opery, ovšem bylo to neslavné finále. Armida skončila fiaskem. Nepovedla se premiéra (údajně vinou zpackaných sopránových árií, které pak musel přepsat jiný komponista), což vedlo k autorově roztržce s naštvanou Caterinou Gabrielli. Příčinou byl subretin poněkud "nevhodný" věk (50 let), nekompatibilní s mladistvou dějovou figurou v jejím podání - což jí dalo publikum rázně najevo.

Aby toho nebylo málo, fiaskem skončil i Medón. A bylo jasné, že se Myslivečkova hvězda řítí do kopru.

Poslední týdny trávil zlomený muzikant v římském ústraní. Churavý, vyčerpaný a finančně zruinovaný umírá 4. února 1781, mlád 43 let. Připomíná-li vám to konec jeho přítele Mozarta o nějakých deset let později, pak je to analogie docela trefná. Narozdíl od Amadea se Mysliveček dočkal (díky podpoře svých příznivců) důstojného pohřbu v kostele San Lorenzo in Lucina, kde dodnes visí náhrobní deska.

Josef Mysliveček náleží k významným projektantům klasicistního stylu v hudbě. Jeho skladby byly stylovým modelem pro Haydna i Mozarta a výrazně ovlivnily směrování obou velikánů.

Přitom Mysliveček nebyl operní reformátor typu Christopha Willibalda Glucka. Snažil se vycházet z osvědčených italských tradic, oživit je v souladu s novými trendy a obohatit svou nesmírně energickou, a přitom emocionálně intenzivní kompoziční stavbou. Až do konce života neopustil neapolský model opery (byť ho to v samém závěru kariéry poslalo do „druhé ligy“). S touto filosofií hodlal prorazit mezi domácími mistry, což se mu také podařilo.

Odborník by se rozepsal o Myslivečkově nebývalé melodické invenci, o raném příklonu k áriím typu da capo s vynalézavým doprovodem, od nichž postupně přešel k áriím dalších forem, aby nakonec exceloval v áriích rondového typu. Dále by upozornil, že maestro věnoval malou pozornost recitativům secco a ve svých vrcholných dílech naopak prohluboval recitativy accompagnato. Nepomněl by zmínit Myslivečkův diatonický model typický pro italský klasicismus, stejně jako vytříbený smysl pro logickou kontinuitu.

No, ale já nejsem odborník, a tak si vystačím skromným konstatováním, že mě Myslivečkova hudba mocně oslovuje. A že se mi prostě líbí, ačkoli nedokážu sofistikovaně vysvětlit, proč vlastně.

Dvacet šest oper. Deset oratorií. Bezpočet instrumentálních skladeb. V neposlední řadě i znamenitá chrámová hudba.

A právě do posledního segmentu Myslivečkova portfolia náleží můj nejoblíbenější opus: velikonoční oratorium La Passione di nostro signore Gesu Christo (1773) na text Pietra Metastasia, který zhudebnila i celá řada dalších skladatelů (což je pro Metastasiovy texty charakteristické). Tato kompozice dokumentuje obdivuhodnou Myslivečkovu schopnost vdechnout hudbě velkorysou metafyzickou dimenzi prostřednictvím jímavé senzitivity, kterou se „nakazil“ ve slunné Itálii.

Anebo si ji do slunné Itálie přivezl z vltavského nábřeží?

Jan Václav Stamic (1717-1757)

Jednoznačně osobnost světového formátu! Bez diskuse.

Hovoříme-li o něm jako o Čechovi, pak musíme jedním dechem přiznat, že jeho původ byl spíše slovinský.

Skladatelův dědeček Martin se totiž přistěhoval z malé země pod Julskými Alpami (konkrétně z Mariboru) a zakotvil v Pardubicích. Netuším, jestli tam pekl perníky nebo vařil pivo z labské vody (asi ne, protože byl jirchář), ale každopádně poslal na svět syna Antonína Ignáce. A ten nehodlal ani péct, ani vařit, a už vůbec ne patlat se s kůžemi. Hodlal muzicírovat. Uchytil se v havlíčkobrodském děkanském kostele - coby varhaník, regenschori a učitel.

A právě v Havlíčkově (tehdy Německém) Brodě se Jan Václav Stamic narodil. Již od útlého věku projevoval hudební talent, což neuniklo jeho otci, který se ochotně ujal prvotní hudební výchovy nadané ratolesti. Tuto průpravu prohloubilo studium jihlavského jezuitského lycea, po jehož absolvování se mladík vydal do Prahy - na filosofickou fakultu. Psal se rok 1734.

Ale filosofie není muzika, a tak Stamic již po roce opustil školu, která ho nebavila, a raději si vydělával jako houslista - a taky začal sám komponovat. Netrvalo dlouho, a (zřejmě) roku 1741 odešel realizovat sny o velké hudbě do Německa, kde brzy dobyl první skladatelské vavříny. Tomuto životnímu kroku nejspíš napomohla politická situace – bavorský vpád do Prahy. Jak se říká, vše zlé je pro něco dobré.

A právě s Německem je spojována Stamicova skvělá kariéra. Konkrétně s Mannheimem, kde získal místo v zámecké kapele falcbavorského kurfiřta. Tamější publikum udivoval jako zdatný multiinstrumentalista, což dokládá slogan na plakátu k jeho koncertu ve Frankfurtu nad Mohanem roku 1742: ... je schopen dát se slyšet střídavě na houslích, viole d’amore, violoncellu a na kontra-violonu.

Stamicův příchod do Mannheimu měl skvělé načasování. Roku 1743 totiž nastupuje nový kurfiřt, osvícený a hudbymilovný Karl Theodor Wittelsbach, obdivovatel Francie (i s veškerou versailleskou nádherou). Mladý aristokrat nelení a rozhodne se proměnit svůj dvůr v důstojnou konkurenci oslnivých saských Drážďan. Stamicova životní šance dostává konkrétní obrysy. Kurfiřt fanaticky investuje do orchestru a opery, až nad své finanční možnosti. Stamicovi určuje nejvyšší plat mezi instrumentalisty (900 zlatých plus naturálie), což byl v té době vskutku opulentní příjem. No, a šikovný český muzikant se může (roku 1744) konečně oženit s milovanou Marií Antonií, neboť teď už ví, že dokáže uživit rodinu.

A pak už to jede: následujícího léta se Stamic stává prvním houslistou a dirigentem mannheimského orchestru. Soustředí okolo sebe řadu vynikajících hudebníků a sestaví z nich špičkové evropské těleso. Aby se mohl plně koncentrovat na vybrušování virtuozity a přitom mu zbyl čas i na vlastní kompozice, požádal roku 1750 kurfiřta, ať ho zbaví povinnosti řídit současně operu i chrámovou hudbu. Bylo mu vyhověno a nadále působil coby ředitel instrumentální hudby. Už tak vynikající úroveň orchestru dokázal posunout k výšinám brilantního mistrovství a současně napsal svá nejlepší symfonická díla.

Roku 1754 mu vrchnost povolila turné do zmlsané Paříže. Stamic tu měl už slušné renomé, které dostalo autorovou osobní prezentací nový impuls. Průlom do Evropy byl znamenitě nastartován.

Bohužel skončil nečekaně brzy. Roku 1757 Jan Václav Stamic umírá, v nedožitých čtyřiceti letech.

Jeho kompozice na mě působí poněkud akademicky. Při jejich poslechu si připadám jako ve škole. Abych tyto pocity pochopil, musel jsem opět nahlédnout do analýz hudebních expertů, z nichž jsem vyrozuměl zhruba toto:

Důležitými stavebními prvky Stamicovy práce jsou především syntéza, dynamika a výrazový kontrast, určující nový způsob orchestrální hry, požadující přesnou souhru a detailní propracování bohaté dynamické škály včetně mohutných crescend a působivých decrescend.

Proti statickému baroknímu ideálu afektové uniformity („jedné nálady“) hudební věty postavil Stamic nový ideál dramatického konfliktu, založeného na kontrastu dvou protikladných hudebních myšlenek v rámci jedné věty. Základem sice zůstala z české lidové hudby vyrůstající technika řetězení dvoutaktových článků se zdůrazněnými těžkými dobami, ale uplatněním asymetrických akcentů všeho druhu (melodickými ozdobami, délkou tónu, instrumentací, harmonickými průtahy apod.) definoval metrorytmický prvek hudební syntaxe.

Další inovací bylo doplnění třívětého schématu o nový prvek: menuet, dotvářející čtyřvětou cyklickou sonátovou formu: první věta dynamická, druhá meditativní, třetí tvořil zmíněný menuet, poslední pak byla myšlenkovým shrnutím skladby.

Jo, tak z toho jsem porozuměl možná tak polovině.

Zkusím to převyprávět svými slovy: nebyla to jenom fenomenální virtuozita orchestru, čím Stamic dosáhl celoevropské proslulosti. Především to byl zásadní vliv na vývoj klasicistního stylu (zejména v symfonické tvorbě). Stamic stmelil prvky pohasínajícího baroka s novými tendencemi, jež nějakou dobu probleskovaly v opusech především italských, ale i rakouských, německých, a třeba i českých skladatelů. Dokázal tak deklarovat a prezentovat nový umělecký sloh, který v krátké době poslal baroko na zasloužený odpočinek.

Ano, hovoříme-li o zrodu klasicistní hudby, pak musíme Jana Václava Stamice zmínit jako jednoho z nejvýznamnějších iniciátorů.

Jako znamenitou ukázku výše uvedených superlativů doporučuji nesmírně jímavou Missu Solemnis (třeba v tomto pěkném provedení pardubické komorní filharmonie).

(dokončení najdete v následujícím pokračování Literárního servisu)

Literární servis 1/2021

Slunná Itálie byla v 18. století mohutně pulsujícím srdcem kulturní Evropy. Setkávali se zde tvůrci z celého kontinentu, aby společně formovali nové vývojové trendy a hledali cestu k dokonalé kráse - ať už šlo o hudbu, architekturu či výtvarné umění.

Přijměte pozvání k třetí části seriálu skromných laických medailonků věnovaných hudebním skladatelům, kteří z Apeninského poloostrova pocházeli nebo byli jeho prostředím zásadně ovlivněni.

Otcové slavných synů

Stojíme v úžasu a pokoře před dílem vynikajících hudebních osobností... a přitom nám kolikrát uniká, že mohutné výhony jejich geniality vzešly ze semínka, které upadlo (a často nezaslouženě) v obecné zapomnění. Slovo „nezaslouženě“ je v předchozí větě klíčové.

Pokusím se zmínit dvojici dle mého názoru pozoruhodných předků proslulých celebrit, co si náš zájem rozhodně zaslouží. Oba náleží do početné skupiny komponistů, kteří prožili ono magické období soumraku baroka a rozbřesku klasicismu. Díky tomu se v jejich tvorbě snoubí staré s novým a nové se starým v unikátní synergii. Baroko: energický živel kypící do prostoru směrem vzhůru, podobně jako pramen dychtivě vyvěrající ze skalních hlubin. Klasicismus: uhrančivá lavina rozlévající se v širokých, okázalých plochách, tak jako nekonečné horské pláně. Že by nekompatibilita dvou antagonistických fenoménů? Ale kdepak!

Jacopo Puccini (1712-1781)

Když se řekne Puccini, každý si pochopitelně vybaví operního velikána přelomu 19. a 20. století, kterým není nikdo menší než Giacomo Puccini (1858-1924). Manon Lescaut, La Bohéme, Tosca, Turandot, Madama Butterfly... co název, to klenot. Obrovský potenciál nevyrostl z ničeho. Giacomo byl totiž pokračovatelem (a završitelem) rodinné tradice založené jeho prapradědečkem Jacopem Puccinim. Krev není voda. A geny jsou geny.

Giacomo i Jacopo (což jsou vlastně dvě verze jména Jakub) se narodili v provincii Lucca, jejíž centrum (starověké město založené snad ještě Etrusky) je nádhernou perlou kouzelného Toskánska.

Jacopo Puccini se vyučil hudebnímu „řemeslu“ u Giuseppe Carrettiho v Boloni, kde se rovněž spřátelil s Giovanni Battistou Martinim, učitelem mj. Josefa Myslivečka (a krátce i Wolfganga Amadea Mozarta).

Puccini se stává kapelníkem boloňské baziliky San Petronio, ovšem již roku 1739 se vrací do Luccy a zakotvuje v místní katedrále. Nejprve jako varhaník a posléze opět jako kapelník.

Kdo očekává vyprávění o dalším rozletu, o další eskalaci kariéry a průniku do prestižnějších destinací, bude asi zklamán. Maestro zůstal po většinu života věrný Lucce, hrál na varhany, komponoval, dirigoval. Jednoduše řečeno: dělal výborně svou práci. Dočkal se uznání a určité proslulosti. Ovšem nejzářivější vavříny sklízeli jiní.

Dílo Jacopa Pucciniho je prodchnuté podmanivou citovou vroucností tak typickou pro „jižanské“ skladatele. Chytlavá symbióza melancholického půvabu nadčasové polyfonie se svěžími kudrlinkami pozdního baroka a patetickými plochami klasicistní monumentality je prostě neodolatelná. Tato nádherně poslouchatelná muzika ladí mému vkusu zejména tím, s jakou nenucenou přirozeností navozuje meditativní náladu. Vůbec nejraději mám opusy Messa a quattro voci a žalm Dixit Dominus.

Jacopo Puccini dosáhl ve své době jistého věhlasu. To rozhodně. Ale když dneska zastavím na ulici deset náhodně vybraných kolemjdoucích, bude aspoň jeden z nich vědět, že tento pán vůbec existoval?

Jeho prapravnuk Giacomo žil ve zcela odlišném společensko-politickém i duchovním ovzduší. První vatikánský koncil se sice stal pokusem navrátit „křesťanský“ svět k religiózním hodnotám, avšak nezadržitelnou sekularizaci už nemohl přibrzdit. Což se zákonitě promítlo i do kulturní sféry, nabízející (i díky převratnému technickému pokroku) nevídané možnosti. A Giacomo Puccini jich dokázal vskutku famózně využít.

Jacopo a Giacomo. Kterému z nich dala hudba více štěstí? Tomu staršímu, jenž spolehlivě vykonával svou práci, hrál, skládal muziku, mával taktovkou a trpělivě vyučoval žáky? Nebo tomu mladšímu, který okouzlil celý operní svět?

A další otázka: lze vůbec srovnávat „kvalitu“ jejich tvorby? Já osobně se domnívám, že je to nemožné. Lze porovnat míru popularity, to ano. A ta hovoří jasnou řečí. Ale ne vždy musí být v souladu se skutečnými hodnotami.

Jakkoli je Jacopo nadobro ukryt ve stínu titánského potomka, bylo by nespravedlivé svrhnout jeho portfolio do tůně zapomnění.

Leopold Mozart (1719-1787)

Asi nejznámějším příkladem kontrastu mezi zanedbatelností otce a nesmrtelností syna je příběh Leopolda Mozarta („kdo to je?“) a jeho syna Wolfganga Amadea („aha...“).

Ale začněme od Adama, nebo lépe řečeno od děda Johanna Georga Mozarta, knihaře z Augsburgu. Tento relativně movitý měšťan zamýšlel všechno možné, jenom ne směrovat synáčka na hudební dráhu. Kdepak! Toužil ho vidět v kněžském ornátu, pročež mu dopřál vzdělání na jezuitském lyceu. Moc nechybělo a mladý Leopold Mozart se mohl stát řádovým bratrem pátera Antonína Koniáše (mimochodem, i jeho otec byl knihařem...).

O takovou budoucnost však nezbedný jinoch nestál. Sotva osiřel, vrhl se do studia filosofie a práv na univerzitě v Salzburgu. Zpočátku se mu dařilo báječně a rychle získal titul bakaláře (potlesk). Vzápětí byl ovšem z univerzity vyloučen - pro soustavné ignorování tuhé školní disciplíny (pískot... ne, vlastně taky potlesk!).

Inu, tak tady lze spatřit kořeny proslulé Amadeovy neukázněnosti! Svou nespoutanou živelnost zdědil po tatíčkovi. A ještě že tak. Velkého ducha nemá smysl cpát do mrňavé škatulky. Schopnost vymanit se konvencím, zavrhnout konformitu a slepou poslušnost autoritám, a prokousat se životu až na dřeň – to jsou atributy skutečného kumštýře.

Ale pojďme dál k osudu pana Leopolda. Po neslavném vyhazovu ze studnice vědění nastoupil službu komorníka u hraběte Thurn und Taxis, jemuž věnoval svůj první vážně míněný hudební výtvor: cyklus šesti sonát. Jeho další skladby (sbírka kantát Německé pašije a několik latinských „kousků“) mu vynesly židličku čtvrtého houslisty v knížecím orchestru. Roku 1757 byl jmenován dvorním skladatelem a o šest let později zástupcem kapelníka.

Ale vraťme se kousek zpátky, do roku 1756. Leopold Mozart vydává školu houslové hry Versuch einer gründlichen Violinschule, která ho proslaví po celé Evropě. Vše nasvědčuje tomu, že prorazí jako špičkový komponista i hudební pedagog, ale...

Ale toho samého roku 1756 se mu narodí synáček s úctyhodným jménem Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus, posléze známý jako Wolfgang Amadeus Mozart.

Před Leopoldem se otevíraly báječné perspektivy oslnivé kariéry. Stačilo jen sáhnout a dotknout se nebe, ovšem nemělo tomu tak být. Jakmile totiž rozeznal (a že to bylo hodně brzy!) synkův unikátní talent, rezignoval na osobní ambice a veškerý svůj potenciál vrhl do služby nadějnému potomkovi. Považoval to za boží poslání. Prohlásil prý, že Amadeus je „zázrak, kterému Bůh dopustil, aby se narodil v Salzburgu“. A tak začal zanedbávat své pracovní povinnosti, aby se mohl plně obětovat výstavbě budoucí hvězdné dráhy malého Mozarta. V první řadě se mu věnoval jako učitel, posléze pak coby tajemník, opisovač not a manažer (či agent), řečeno moderní terminologií.

A zde se dostáváme k tomu, co nás učili ve škole: útlé (no, zpočátku spíš trochu oplácané) děcko šokuje užaslé posluchače virtuózní hrou na spinet (svých vlastních kompozic, jimž se věnuje už od pěti let!). Celá rodina vyráží na tři roky trvající turné (kam se na to hrabou koncertní šňůry současných kapel!) po západní Evropě. Mozartovi postupně navštíví severní Německo, Nizozemí, Paříž, Londýn, Haag, znovu Paříž (tam se prý malý Wolfgang uvelebil na klíně královy konkubíny Madame de Pompadour), a dále ještě jižní Francii a Švýcarsko. Triumfální cesta rozvine před mrňousem červený koberec a naplní kapsy hrdého tatíčka zlatem. Kabinetní ukázka vskutku prozíravé investice!

Kdo čeká na okamžik, až se příběh nějakým způsobem dotkne Apeninského poloostrova, tak zde to máme: otec a syn Mozartové se pochopitelně vydali na „studijní“ pobyt do země zaslíbené hudbě. Wolfgang zde navnímal dominující italský hudební styl (tehdy považovaný za nedostižně dokonalý). Využil k tomu i služeb Padre Martiniho, o němž byla řeč už v souvislosti s Jacopo Puccinim (svět je malý a vše souvisí se vším). Mladý Mozart tu získal mocnou vzpruhu, která nasměrovala jeho tvůrčí snažení k budoucím zářivým metám. Inspiraci přetavil ve zkomponování dvou typicky italských oper: Mithridates, král pontský a Lucio Silla. A také serenády Ascanius v Albě.

Italská cesta však zhoršila jeho vztah s otcem. Rozpory přerůstají v otevřený konflikt; zejména ve chvíli, kdy Wolfgang odchází (proti Leopoldově vůli) do Vídně - ke dvoru císaře Josefa II. Vstřícným krokem k urovnání sporů se stane synova návštěva (po boku manželky Constanze) v Salcburku a zejména opětovaná otcova návštěva ve Vídni - na jaře 1785. Sláva Mozarta juniora právě vrcholí. A dojatý tatík se stává svědkem jeho četných koncertních i operních úspěchů.

Nejvíc mu zalichotí chvála nejuznávanějšího hudebníka té doby Josepha Haydna (mimochodem, Joseph Haydn i Wolfgang Amadeus Mozart byli už v té době členy zednářské lóže, k čemuž motivovali i Mozarta seniora). Je to ale také naposledy, co se otec a syn setkávají.

Smutného konce své velkolepé ratolesti se Leopold naštěstí nedočkal. Když roku 1787 zemřel na rakovinu žaludku, ležela třicetiletému Wolfgangu Amadeovi celá Evropa u nohou. Paradoxem je, že zatímco zapomenutý otec odpočívá řádně a důstojně pohřben, přeslavný Amadeus skončil v neoznačeném „všeobecném jednoduchém hrobě“, který se ani nedochoval.

Leopold Mozart byl skvělý muzikant a hudební pedagog. Řadí se do široké společnosti znamenitých umělců 18. století. Ovšem jeho syn je jiná kategorie: gigant, jedna z největších kulturních celebrit vůbec. Kdo ví, zda by se mu to povedlo bez tátovy bezpříkladně obětavé péče? Nemít takového otce, možná by skončil kupříkladu jako obchodní příručí nebo komorník na knížecím dvoře.

A nebýt relativně krátké, leč velice důležité studijní cesty po Itálii, třeba by se stal význačným rakouským komponistou německého původu, leč k oné fascinující genialitě by možná tak úplně nedozrál.

Kdo ví...

Úspěch je vždy otázkou nadání a tvrdé dřiny. Přesto většinou nestačí ani nadání, ani dřina, ani obojí dohromady. Poněvadž k úspěchu je navíc potřeba správné načasování, podpora ze strany vlivných osobností a pochopitelně přízeň štěstěny. Aneb jak se říká: být ve správný čas na správném místě. V případě Wolfganga Amadea Mozarta tomu všemu zcela nenahraditelným způsobem napomohl jeho tatínek.

Nepopiratelné muzikální vlohy však Mozart senior projevil i ve vlastní tvorbě, zejména v opusech plných krásné a meditativně zadumané muziky. Jako například Missa Brevis in C a Missa in A (v obou nahrávkách zazní části Kyrie, Sanctus, Agnus Dei).

Jeho pád do zapomnění je rozhodně nezasloužený. Ale to už jsou zákony popularity, které se na žádné zásluhy neptají a neohlížejí...

Literární servis 17/2020

Při vší úctě ke kulturní vyspělosti ostatních evropských národů se domnívám, že minimálně po dobu 15. až 18. století byl hlavním centrem uměleckého světa Apeninský poloostrov. Reprezentanti všech odvětví kumštu putovali křížem krážem, ale jejich zemí zaslíbenou byla Itálie. Zde se setkávali, navzájem ovlivňovali a vytvořili tak unikátní katalyzátor fenomenálního kulturního vývoje.

Přijměte pozvání k druhé části seriálu skromných laických medailonků věnovaných hudebníkům 18. století, kteří z Itálie pocházeli nebo byli jejím prostředím zásadně ovlivněni.

Komponisté jedné skladby

Kdysi za mlada jsem několik let hrával malou kopanou (Hanspaulskou ligu). Nastupoval jsem většinou v obraně nebo v bráně. Za celou dobu jsem vstřelil jediný gól, ale ten stál za to. Skoro z půlky hřiště přímo do šibenice. Výstavní rána, za kterou by se nemuseli stydět ani Messi s Ronaldem. Jinak jsem čutal tak akorát do drnů. Ale v oné jedinečné, zázračné vteřině jsem atakoval fotbalové božství (vzletně řečeno).

V umění je to podobné (byť zrovna analogie se sportem je dost divoká, to uznávám). Existují tvůrci (architekti, malíři, sochaři, spisovatelé, muzikanti), jejichž dílo plave v obrovské tůni průměrnosti a poplatnosti době, z níž se však přece jen dokázalo vymknout alespoň jedním jediným geniálním opusem. Opusem unikátním a zázračným. Opusem, který si připjal křídla Ikarova a vzlétl k výšinám, kde sídlí múzy.

Tato zázračná jedinečnost a neopakovatelnost „mistrovského kusu“ může být nahlížena optikou objektivní (tj. potvrzena obecným míněním relevantních odborníků), ale i optikou subjektivní. Tu lze popsat zhruba takto: diletant (jako třeba já) si zamiluje jeden výtvor určitého autora, jehož ostatní snažení ho ponechává zcela chladným.

A přesně takto jsou zacíleny následující řádky reflektující mé ryze laické dojmy a duchovní prožitky z nádherné hudby na pomezí barokní a klasicistní éry.

Giovanni Alberto Ristori (1692-1753)

Období italské dominance v kulturní oblasti je poznamenáno kontinuálním přílivem tvůrců (i poutníků obecně) ze všech koutů Evropy. Kavalírské cesty dospívajících synů šlechtických vrstev (později i měšťanských) mířily s železnou pravidelností na Apeninský poloostrov. Mladíci ze severu překročili Alpy, spatřili Benátky, udělali „ááách!“ a upadli do náruče nějaké té sličné signoriny (v horším případě signory, z čehož pak mohly vyvstat určité nepříjemnosti). Ti cílevědomější zde vybrousili svůj talent v blyštivý diamant (a na ty ženy si pochopitelně taky našli čas).

Giovanni Ristori je poměrně vzácnou ukázkou přesně opačné navigace. Roku 1715 se totiž spolu s otcem vypravil k drážďanskému dvoru polského krále a saského kurfiřta Augusta II., aby zde dobyl slávu a bohatství. Již během prvních dvou let získal respektované postavení a první úspěchy. Jedním z vrcholů jeho věhlasu se stala triumfální cesta do Ruska roku 1731, kde byla u příležitosti korunovace carevny Anny Ivanovny předvedena Ristoriho opera Calandro. Byla to vůbec první produkce italské opery v Rusku. Netřeba zdůrazňovat, že vyvolala masivní vlnu zájmu o tento hudební fenomén.

Následující rok však znamenal soumrak Ristoriho drážďanské dominance. Domácí „hrací plochu“ totiž ovládl „Il divino Sassone“ - Johann Adolph Hasse (mimochodem žák neapolské školy, konkrétně Porpory a Scarlattiho). Po létech učednictví a prvních úspěchů v Itálii si začal tento výrobce oper podmaňovat svou domovinu a odsunul „přivandrovalého“ Ristoriho na vedlejší kolej. Ten se sice ještě zúčastnil korunovační cesty nového polského krále do Varšavy (za účelem slavnostního provedení opery La Fate), nicméně jeho pozvolný ústup do stínu „Božského Saxona“ byl neodvratný.

Paradoxní je, že právě v této době zkomponoval Ristori své nejlepší věci. Inu, tak už to bývá. Alespoň dle mého názoru mu nejlépe „seděla“ religiózní tématika. Již roku 1732 napsal jedno ze svých vrcholných děl: oratorium La Deposizione della Croce di Nostro Signore.

Ovšem skladba, kterou zde chci představit jako onen příslovečně unikátní dotek múz, musela na svůj zrod počkat až do roku 1744. Mám na mysli pozoruhodnou a dle mého názoru dosti avantgardní vánoční mši (italský název zní Missa per il Santissimo Natale di Nostro Signore).

V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, vrcholí advent a Vánoce jsou již za dveřmi. A tak je určitě příhodné zmínit právě tento opus. Už v prvních taktech této dvacetiminutové liturgické kompozice autor jasně deklaruje svůj příklon k progresivnímu nástupu rodícího se hudebního stylu, což ovšem zvládá v podmanivé synergii snoubit s odkazem baroka. Chytlavý, dynamický úvodní motiv mi připadá úžasně nadčasový. Myslím, že by se neztratil ani v současné muzice, dokonce možná nejen ve vážné, nýbrž i v populární. Přitom vůbec není plytký, naopak! Je nabitý energií, ale též silou invence, jež je prezentována především umnou syntézou nadupaného podkladu a procítěné polyfonní linky. Posluchač je ihned a nekompromisně konfrontován s radostnou, jásavou atmosférou Vánoc. Vždyť o tom tyto svátky jsou: o radosti ze zrození, z návratu životadárné síly. Jsou to svátky zázraku, vítězství života nad smrtí. A právě tohle poselství zaznívá z Ristoriho mše způsobem velkolepým, a přitom úžasně sdělným.

Onen úvodní motiv vlastně drží skladbu pohromadě, neboť se v pravé chvíli vždy znovu vynoří. Celek působí konzistentně, neposkytuje ani vteřinu hudební nudy a nenásilně tak vtahuje vnímavého diváka (ano, diváka) do plasticky vykresleného příběhu narození Krista. Neposloucháme vyprávění o Betlémě, my Betlémem procházíme. Navštívíme chlév, pokloníme se jesličkám, cítíme, jak sladce voní seno pod spícím děťátkem.

Podobný hluboce intimní prožitek mi poskytuje snad jedině Rybova mše. Proslulým vánočním kusům uctívaných gigantů v čelem s Bachem (a jeho Vánočním oratoriem) se pochopitelně v úctě kořím. A pravidelně si je o svátcích dopřávám. Když však srovnám Bachovu německou majestátnost a nabubřelost s prostým (a právě proto tak působivým) pohlazením od Ryby či Ristoriho, je to jinde.

No... opět se snažím popsat nepopsatelné. Takže doporučuji udělat si vlastní názor, například z této verze.

Bohuslav Matěj Černohorský (1684-1742)

Tento seriál je věnován především italským autorům, ovšem nikoli výlučně. Vpouštím do něj i hudebníky, kteří byli kulturním prostředím Apeninského poloostrova významněji ovlivněni, případně se zde uplatnili coby cizinci. O Bohuslavu Černohorském platí obojí.

Nymburský rodák získal vzdělání hudební (především od otce) i teologické (v semináři) a v devatenácti letech vstoupil do františkánského řádu. Zakotvil v minoritském konventu u svatého Jakuba na Starém Městě v Praze.

Velice rychle pochopil, že rozvoji jeho skladatelské tvorby nesmírně prospěje studium v Itálii. Český provinciál neměl pro jeho spády pochopení, a tak mladý klerik oslovil přímo generála minoritského řádu, který jej pozval do své vlasti.

Roku 1710 tedy odchází Černohorský do Říma a stává se rovnou hlavním varhaníkem baziliky sv. Františka v Assisi! Později působil jako regenschori v bazilice svatého Antonína v Padově, kde získal doktorský titul, a dále také ve Florencii, Boloni, Neapoli, Římě a Benátkách.

Jeho první italská anabáze trvala deset let, poté se vrátil do Prahy. Rok 1731 jej však zastihne znovu v Padově – na další dekádu. Podlomené zdraví ho donutí v zimě 1741 odejít zpátky do Prahy a následně do Štýrského Hradce, kde krátce nato umírá.

Musím říct, že většina tvorby Bohuslava Matěje Černohorského na mě dělá dojem vcelku všední, nijak zvlášť invenční ukázky kulminujícího baroka. Spousta kudrlinek, spousta prostoru pro vokální i instrumentální virtuozitu, ale nic, co by mě kdovíjak uchvátilo. Platí to i pro skladbu označovanou odborníky jako jeho vrcholné dílo: velikonoční antifonu Regina coeli z roku 1712. Bývá ceněna především pro špičkovou polyfonní sazbu. No ano, to uznávám, práce s polyfonií byla dobovým fenoménem a Černohorský ji v této antifoně dovádí k výšinám... ale celkově mě to přece jenom nebere až tolik, jako například méně známé Litanie Lauretanae z roku 1720. Tady už cítím (možná špatně) náznaky trendů směřujících k raným prvkům klasicismu.

To však stále není nic proti tomu, jak mě chytá za srdce ofertorium Laudetur Jesus Christus z roku 1729. Ano, tohle je onen unikátní kus, jímž se z mého pohledu Černohorský vymanil ze své škatulky a oslovil nebe jasnou řečí. V této ani ne šestiminutové vokální miniatuře pro čtyřhlasý sbor, orchestr a varhany totiž nacházím všechno: graciézní polyfonii, barokní cizelerii i pregnantně deklarované našlápnutí směrem ke klasicismu. A to vše ve vyrovnané, ucelené, konzistentní šabloně. Brilantní ukázka opusu stojícího na rozhraní dvou epoch, té vytříbené (ale již hasnoucí) a té hledající (ovšem s jasnou perspektivou)!

Vychutnávám si ony senzitivní plochy s dramatickým napětím vytvářejícím podmanivou meditativní atmosféru – a to by myslím mělo být hlavním cílem každé hodnotné hudby, zejména té duchovní. Protože veškeré pořádné umění je vždy duchovní, jak mě učil táta (mimochodem hudební skladatel). Kdo by měl zájem ponořit se do této mystické nálady, může zkusit třeba tuto velice pěknou verzi z produkce pražského souboru Victoria Ensemble pod vedením Viktorie Dugranpere.

Tommaso Traetta (1727-1779)

První díl seriálu jsem věnoval Pergolesiho kompozici Stabat Mater. A teď to asi bude vypadat, že mám pro zhudebněné verze této středověké básně zřejmou úchylku. Jelikož z tvorby Tommasa Traetty, dalšího představitele neapolské školy, „vypichuji“ opět – Stabat Mater. Mimochodem, obecně se možná málo ví, že tento text zhudebnil roku 1790 i Jakub Jan Ryba...

Tommaso Traetta, rodák z Apulie, zamířil správným směrem, tedy tam, kde se v časech jeho mládí sešel výkvět raně klasicistní muziky: do Neapole. Jeho učitelem se stal mistr na slovo vzatý – Nicola Porpora. Ovlivnil jej také další z tamních velikánů, Nicoló Jommeli. Traettův věhlas brzy překročil hranice komunity a přinášel mu zakázky z celé Itálie.

Roku 1759 se mladý muzikant odhodlává k významnému kroku: opouští ikonickou Neapol a odchází do Parmy, kde přijímá funkci dvorního skladatele.

Zatímco jižanská Neapol byla v Traettově době zase jednou autonomním státečkem, Parmě se vedlo přesně opačně. Díky své severní poloze ve sféře mocenských zájmů Německa, Rakouska i Francie pravidelně měnila vlastníky, až se roku 1545 stala samostatným vévodstvím pod vládou rodu Farnese. Ten však roku 1731 vymírá po meči (mimochodem pouhé tři roky předtím, než Neapol získá zmíněnou suverenitu). Odumřelé zboží uchvacují španělští Bourboni (díky nároku po přeslici). Přeskočíme války o rakouské dědictví, přeskočíme i mír v Cáchách, a vystačíme si s informací, že v okamžiku Traettova příchodu do Parmy je tamějším vévodou španělský infant Filip, ovládaný francouzskou manželkou – princeznou Alžbětou, rovněž z rodu Bourbonů (ach, ta degenerace...). Zmíněná konstelace předznamenává ducha společenského i kulturního života, jenž je charakterizován fascinací okázalou nádherou vrcholné Paříže, zvolna (a zatím nepostřehnutelně) deklinující směrem k Bastile.

Tento mohutný francouzský závan pochopitelně pronikl i do světa hudby. Značného vlivu dosáhla zejména tvorba módního titána jménem Jean-Philippe Rameau. Traettovým „ambasadorem“ v Parmě se stal ministr financí Léon Guillaume du Tillot, který mu pomohl na vrchol uměleckých úspěchů.

Tommaso Traetta je dnes vnímán především jako komponista dobově oblíbených oper, ovšem mně z celé jeho tvorby „vyskakuje“ pouze výše zmíněná adaptace básně Stabat Mater. Datována je k roku 1748, tedy ještě hluboko do neapolské epochy.

Pergolesiho a Traettovu Stabat Mater dělí dvaadvacet let. Měřeno historickým časem je to pouhé máchnutí křídel kolibříka, ovšem zrovna tehdy se jednalo o velice významné předělové období – soumrak baroka a rozbřesk klasicismu. Oba opusy získávají díky této křižovatce úžasnou a neotřelou podmanivost. V Traettově skladbě nacházím už jasně konstituované schéma raného stylu se zřetelnými reminiscenci stylu zanikajícího. U Pergolesiho je to naopak (což je dáno právě těmi 22 roky odstupu).

V obou verzích oceňuji neuvěřitelnou tvůrčí empatii, neuvěřitelné vcítění do ducha básnického textu. To je prostě úplně jiná dimenze zážitku. Děkuju nebesům, že nejsem zatížen důkladnějším hudebním vzděláním, protože bych se při poslechu patrně neubránil tendenci analyzovat. Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, že jakákoli racionální analýza prováděná na fenoménu tak iracionálním, jako je umění, odvádí člověka od toho podstatného – od poselství, od rituálu, od obřadu, od obohacení.

Pouze meditativně naladěný posluchač se může skutečně a doslova ponořit... Třeba zrovna do Traettovy Stabat Mater. 

Nádhera! Prozření...

Kupříkladu v této znamenité nahrávce.

Ucelené informace o hudebních adaptacích Stabat Mater naleznete zde na webu věnovaném právě této básni.

Literární servis 16/2020

Při vší úctě ke kulturnímu odkazu ostatních evropských národů se domnívám, že minimálně po dobu 15. až 18. století byl hlavním centrem uměleckého světa Apeninský poloostrov. Reprezentanti všech odvětví kumštu cestovali křížem krážem, ale jejich zemí zaslíbenou byla Itálie. Zde se setkávali, navzájem ovlivňovali a vytvořili tak unikátní katalyzátor fenomenálního kulturního vývoje.

Platí to pro architekty, výtvarné umělce i hudební skladatele. A právě komponistům je věnován tento seriál krátkých medailonků.

Záměrně cílím na jména, jež nejsou až tak obecně známá (nepočítám-li znalce staré hudby). Třeba tím někoho inspiruji k objevení utajených skvostů... I když první autor, jehož si beru „do prádla“, patří mezi ty nesporně proslulejší.

Podotýkám, že nejsem nijak speciálně vzdělán v oblasti hudební historie. Následující řádky tedy berte pouze jako zrcadlo subjektivních dojmů laického posluchače, amatéra stojícího v úžasu před kouzlem úchvatného genia hudebních tvůrců.

Giovanni Battista Pergolesi (1710-1736)

Stabat Mater dolorosa iuxta crucem lacrimosa dum pendebat Filius...

Kdysi hluboko v devadesátých letech minulého století jsem zakoupil asi nejmilovanější cédéčko své skromné sbírky: Stabat Mater ve dvou verzích, Palestrinově a Pergolesiho. Přiznám se, že mě k jeho pořízení inspiroval prvně zmíněný skladatel, znamenitý renesanční polyfonista. Druhé jméno mi tenkrát (jako začínajícímu milovníkovi klasiky) nic neříkalo.

Teď si možná ťukáte na čelo, jaký jsem neandrtálec. Považte však, že jsem produktem otřesného socialistického školství. V hodinách hudební nauky jsem slyšel maximálně tak o Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi, Čajkovském a možná Händelovi a obou Straussech. Nemluvě o plejádě českých tvůrců v čele se Smetanou (miláčkem Zdeňka Nejedlého).

Doma jsem cédéčko rovnou pustil. Jako první přišel na řadu Pergolesi.

A hned po úvodních tónech jsem si připadal jako ve zjevení. Roztekl jsem se, rozsypal, rozpadl na kousíčky, přenesen v jinou dimenzi... nevím, jak lépe popsat svoje pocity. Něco takového jsem do té doby neslyšel. A od té doby vlastně taky ne. Hudba jako z jiné galaxie, vášnivě energická, a přitom křehká jak závan motýlích křídel. Jednotlivé noty se snoubí s logikou sice železnou, ale současně neuvěřitelně životnou, plastickou, plnou melancholické něhy a neuchopitelné spirituální hloubky. To není hloubka vyumělkovaná, to je hloubka, kterou si hudba vydlabala v mé duši.

Jak mě mohlo něco tak úchvatného dosud míjet!?

Netušil jsem, že tento fascinující opus představuje Pergolesiho vrcholné dílo. Dílo, jimž se dotkl hvězd. Ne, on si hvězdy podmanil. A navždy zaujal místo v pantheonu největších muzikantů všech dob.

Po doznění závěrečného Amen jsem zůstal jako zkamenělý. A zůstávám tak dodnes. Každá nota má své přesné místo, odkud rozpaluje i chladí, dráždí i hladí. V celé skladbě není jediné hluché místo, jediná vycpávka. Nápad střídá nápad v mystické synergii jemné senzitivity a dynamické dramatičnosti. Vše je sjednoceno způsobem tak neuvěřitelně přirozeným a nenásilným, že nad tím nepřestávám žasnout. Jakkoli se jednotlivé pasáže rozbíhají každá svým směrem, vše je podřízeno promyšlené linii, na níž celá konstrukce stojí. Pevně, tak jako dům na skále.

Jako chrám na skále. Chrám se stropem otevřeným do nebe.

Přečte-li si tyto mé zmatené dojmy hudební teoretik, jistě se útrpně usměje a Pergolesiho kompozici podrobí odborné analýze s použitím všech těch obligátních termínů, jako je škála chromatických možností, rovnoměrně temperované ladění, antická harmonie sfér, moderní systém taktů, efektní kontrapunkty apod. Rozpitvá muziku až do celulární struktury a spokojeně vysloví zasvěcený soud. Přitom se ale může úplně minout s duchem díla. A ten pro mě jako pro diletanta znamená mnohem víc než bádání nad tím, proč je ta či ona nota zrovna taková a ne maková.

Pergolesi mě zaujal natolik, že jsem si o něm zjistil něco víc.

Jeho rodné jméno zní Giovanni Battista Draghi. Umělecký pseudonym Pergolesi získal podle městečka Pergola, odkud pocházeli jeho předkové. Někdy kolem roku 1720 (tedy zhruba v deseti letech) započal studium kompozice na neapolské Conservatorio dei Poveri di Gesù Cristo. Tím mu bylo předurčeno stát se jedním z nejvýznamnějších představitelů proslulé neapolské hudební školy 18. století. Božský Jommelli, skvělý Durante, báječní Paisiello, Piccini, Traetta, Scarlatti... Co jméno, to pojem. Od těch starších se Pergolesi naučil všemu podstatnému po formální stránce. Nechal se pokorně proškolit, ale vydal se vlastní cestou, jejíž odchylnost (pečeť originality) vnímám spíše smyslově než rozumově. Tudíž ji nedokážu verbálně definovat. Nebo možná ano: ze skladeb ostatních znamenitých Neapolitánů mi běhá mráz po zádech. Avšak Pergolesi se dotýká mého srdce tak jako žádný z nich. Je to jiný druh doteku. Neptejte se mě, proč to tak je. Jakási tajemná chemie? Imaginární vlákno propojující mé vnímání s vnímáním člověka, co žil dvě a půl století přede mnou?

Pergolesi se ocitl na rodící se umělecké křižovatce vrcholného (ale přece jen již deklinujícího) baroka a nastupujícího klasicismu. Ten ještě čekal za obzorem, ovšem tendence směřující k jeho konstituci již zcela zákonitě probublávaly tvorbou progresivních vizionářů projektujících nové cesty – a Pergolesi byl nesporně jedním z těch nejinspirativnějších. V umění nikdy nic nepadá z nebe, bez fáze zrodu, fáze tápání, fáze programového hledání tvaru a směřování. Tedy snad s jedinou výjimkou, a tou byly gotické katedrály. Ale to je zcela jiné téma, byť nesmírně interesantní.

Pergolesi zemřel velice mladý, v přibližně stejném věku jako např. Karel Hynek Mácha (letopočet narození i úmrtí obou umělců odděluje přesně sto let). Navzdory krátké kariéře dokázal veliké věci.

V jeho případě se asi nedá hovořit o takové míře originality, jaké dosáhl například jeho současník Zelenka. Natož o kdovíjaké nekonvenčnosti či dokonce avantgardě. Pergolesi se přizpůsobil vkusu, „vešel“ se do dobové „přihrádky“, ale v jejím rámci se dokázal odlišit, najít svůj ikonický rukopis, což je rovněž obdivuhodné.

Ještě coby student na sebe upozorňuje církevní operou Li prodigi della divina grazia (1731), která byla provedena s nevelkým úspěchem (že by další z mnohých příkladů nepochopení génia?). Je však pravdou, že své nejlepší majstrštyky měl Pergolesi teprve před sebou.

Roku 1732 se stává kapelníkem knížete Ferdinanda Colonny. A od té doby kráčí od jednoho triumfu ke druhému. Komponuje hudbu vokální i instrumentální, duchovní i světskou, jak bylo v té době obvyklé. Ovšem religiózní tématika jej stimuluje k vyšším metám, aspoň dle mého názoru. Z nejzářivějších skvostů jmenujme např. mše D-dur a F-dur a žalmy Confitebor tibi Domine, Dixit Dominus a Laudate pueri Dominum. Posledním velkým sukcesem bylo předvedení opery L'Olimpiade a hudební komedie Il Flaminio (1735).

Ale to už se nad životem nadějného muzikanta začínají stahovat neúprosná mračna. Onemocní tuberkulózou a jeho stav se rychle zhoršuje.

Zkraje roku 1736 nachází útočiště ve františkánském kláštera v Puzzuoli, kde tráví de facto poslední týdny života. A právě tady vybrušuje svůj nejblyštivější diamant, Stabat Mater.

Stabat Mater dolorosa (Stála Matka bolestná) je středověký latinský hymnus, jehož autorství bývá připisováno básníku jménem Jacopone da Todi (cca 1230–1306). Vroucně a dojemné strofy líčí bolestný žal Panny Marie pod Kristovým křížem. Báseň byla (a nepochybně ještě bude) zhudebněna mnohými skladateli. Pergolesi napsal svou verzi pro mužský soprán, mužský alt a orchestr. Jednalo se o „produkt“ na zakázku objednanou neapolským chrámem San Luigi di Palazzo.

Pergolesiho opus se dočkal značné popularity, o čemž svědčí řada „cover-verzí“. Použil ho i německý velikán Johann Sebastian Bach a přetextoval žalmem Tilge, Höchster, meine Sünden.

Čím je (a určitě nejen pro mě) Pergolesiho Stabat Mater tak jedinečná? Mám pocit, že jádro odpovědi tkví v okolnostech jejího vzniku – na smrtelném loži.

Mladý skladatel umírá. Jeho pozemský čas se rychle krátí. Mozek pracuje znamenitě, avšak zbytek organismu podléhá nezadržitelné zkáze. Pergolesi si svůj stav a svou prognózu perfektně uvědomuje. Jeho bolest, jeho bezmoc, jeho strach, jeho tíseň, jeho zoufalství, to vše vytváří mystickou reciprocitu s utrpením Kristovy matky. (Stála Matka bolestná vedle kříže, kde umíral její syn.) Tím je výslednému dílu vdechnuto podmanivé napětí v setkání niterné lidskosti s monumentálním božstvím. Ostatně: může existovat jedno bez druhého? (Její duši zarmoucenou, nářku plnou, utrápenou, pronikl meč bolesti.) Tvůrce zde zaklenul metafyzický most mezi Kristovým martyriem, zármutkem jeho matky a tristní realitou sebe sama. Pergolesi totiž báseň Stabat Mater nezpracoval. On ji prožil na vlastní kůži, na vlastní srdce. Svůj psychický stav nechal prosáknout mezi jednotlivé noty, čímž jim propůjčil nepředstíraný smysl takové síly, jaké může dojít jedině člověk v obdobné situaci. (Kdo nechápe její smutek, necítí, co matka Krista trpí spolu se synem?) Řečeno jinak: kdyby tento opus komponoval zdráv a plný sil, jen těžko by mu dokázal implantovat onu nepolapitelnou atmosféru, která činí skladbu tak působivě autentickou, tak nedostižně ryzí a pravdivou, poskytující intenzivní duchovní dotek každému, kdo se do ní ponoří. (Dej mi s tebou zaplakat, s ukřižovaným bolest znát, dokud tady budu žít.) Strhující zážitek vrcholí finálním „Amen“. Do něj Pergolesi vložil veškerou naléhavost konečnosti, jež je tímto slovem vyjádřena. Úplně fyzicky cítíme hřeby zabodnuté do Kristova těly, hořké slzy stékající po Mariině tváři i sípavý dech skladatelův, v němž mizí poslední chatrné zbytky životní síly...

Amen. Tvůrce odkládá notový part a odchází... K tomu snad ani není co dodat.

Padá na mě čím dál tíživější splín, že se tu snažím popsat nepopsatelné. Nejlépe bude si skladbu poslechnout a učinit vlastní názor... Například v téhle nádherné verzi.

Pergolesi sepsal hudební závěť. Neskutečně mocnou závěť. Analogie? Nemusíme pro ni jít daleko. O necelých šest desítek let později sepisuje podobný kšaft jiný umírající mladý gigant, mnohem proslulejší: Wolfgang Amadeus Mozart. Jeho Rekviem přísluší srovnatelné atributy s Pergolesiho Stabat Mater.

Ne nadarmo praví klasik, že koho bohové milují, umírá mladý...

Neapolská hudební škola

Nadvláda Španělů paradoxně znamenala pro Neapol období rozkvětu. Někdejší autonomní království bylo v 16. a 17. století spravováno vicekrály, z nichž stojí za zmínku především Pedro Álvarez de Toledo, jenž podnítil urbanistický rozvoj. Neapol se stala po Paříži druhým největší městem Evropy. A od druhé poloviny 17. století také jedním z center barokního umění a myšlení.

A právě v té době hovoříme o neapolské škole, malířské a v první řadě hudební. Jejím zakladatelem byl Alessandro Scarlatti (1660-1725). Neapolská hudební škola poskytla mocný stimul hlavně operní tvorbě. Ta dovršila barokní formu a vedla později až k jejímu úpadku a posléze ke vzniku forem nových.

Setkáváme se zde s novým fenoménem: kultem virtuozity. Ten ovlivnil jak instrumentální interprety, tak zejména a zcela bezpříkladně pěvecké umění.

V textu jsou použity úryvky z básně Stabat Mater dolorosa v překladu Markéty Koronthályové (s jednou drobnou úpravou).

Literární servis 15/2020

Mirek Vostrý prezentuje malou ochutnávku z chystané knížky Nejrychlejší kůň na světě, která vyjde na jaře 2021. Konkrétně předkládá část povídky Nejlepší pošťák v RVHP. Jak to všechno nakonec dopadlo, to dozvíte, když si přečtete tuto připravovanou literární novinku.

U Alexandra Dománě

Cr-crrrr-crrrr-cr-cr-cr. Zvonek u dveří vydal domluvený signál.

Náměstek generálního tajemníka KSČ Boris Pekáček, který do bytu v Charkovské ulici dorazil před pěti minutami, pohlédl na Karla Turka. Ten byl zrovna v civilu, jinak ho ale každý znal jako generálmajora na generálním štábu Československé lidové armády.

„Běž otevřít, Karle,“ vybídl ho Pekáček. „To je Červený, jako vždycky přesně na minutu.“

Hodiny na stěně nad sekretářem ukazovaly půl deváté.

Příchozí, který onoho sychravého večera na počátku listopadu 1956 dorazil jako poslední, byl vysokým důstojníkem rozvědky. Dvojice přítomných ho znala pouze pod jeho krycím jménem.

„Boris už je tady?“ zeptal se místo pozdravu, když za ním Turek zavřel dveře.

Turek přikývl.

Červený vstoupil do obývacího pokoje, kde seděl Pekáček, a ověřil si čistě pro kontrolu: „Domáň je, doufám, pryč.“ 

Alexandr Domáň, soustružník v letňanské Avii, kterému byt patřil, si toho večera zašel do biografu. Neporažení jsou novým počinem československého filmu, jehož děj se odehrává v době, kdy německá vojska obsazují Československo. Až promítání skončí, zastaví se cestou domů ještě v místním pajzlu, který se bůhvíproč jmenuje Předvoj, a tam spořádá svých pět piv. Že by domů přišel před půlnocí, to nehrozí. Všechno je tedy v pořádku.

Pekáček otevřel sekretář, vyndal tři skvostně broušené prcky (kde tohle ten proletář Domáň splašil, to je mi záhadou) a každému nalil prvotřídní ruskou vodku. Kde ten proletář splašil takové pití, to ho už nezajímalo, láhev totiž minulý týden přímo k tomuhle účelu přinesl Turek. Byla to pozornost od samotného zástupce náčelníka generálního štábu Sovětské armády Antonova, a Domáň ji ještě nestihl vysát, i když určité pokusy v tom smyslu vykonal.

„Takže pánové, neboli soudruzi,“ zahájil schůzku Červený, „jdeme rovnou k věci, ať neplýtváme svým drahocenným časem. Armáda připravena?“

Turek málem automaticky vyskočil a zasalutoval: „Všechno je v pohotovosti a rozkazy jsou v zapečetěných obálkách u velitelů zúčastněných jednotek. Dvě tankové divize, dvě pěší, a kdyby bylo nejhůř, tak redy, jak by řekli imperialisti, je i štyryadvacátej bombardovací pluk v Přerově. Nepředpokládám ale, že by to bylo potřeba, tohle zmáknem na zemi.“

„Nebude,“ souhlasil Pekáček, „ze spolehlivýho zdroje, kterej neprozradím ani vám, což jistě pochopíte, mám zprávy, že Sověti nás sice nepodpoří, ani nám ale nebudou klást žádný překážky. A až bude po všem, tak se postarají, aby věci zůstaly tak, jak si je zařídíme.“

„Ani já nemám žádné nepříznivé zprávy,“ přidal Červený. „Zatím pracujeme s tím, že nepřítel má jiné starosti. Jeho veškerá pozornost je, jak jsme čekali, upřená na domácí půdu, hlavně na velká města, aby to u nich náhodou taky nebouchlo jako v Maďarsku.“

„A Tonda?“ naznačil Turek rukama u hlavy velké, odstávající uši.

„V cajku,“ ubezpečil ho Pekáček. „Samozřejmě o tom ví, i když jakoby neví. Prej když to máme pojištěný u Antonova, tak on do toho šťourat nebude. Jen se pak bude naoko divit a spolu se zahraničím to bude diplomaticky urovnávat.“

„Uvědomujeme si ale, že stačí, aby se něco málo podělalo, a máme pěkný průšvih? Neboli jak bys ty, Karle, řekl, jsme po uši ve sračkách,“ poznamenal pro jistotu Červený. „Já jenom, aby si pak někdo nestěžoval, že nevěděl, do čeho jdeme.“

„Neboj, to dopadne,“ přikývl Pekáček.

„Jsme sice víc jak dvakrát slabší,“ shrnul Turek, „zato ale dvojnásob připravenější. A štěstí přeje komu? Připravenejm.“

A obrátil do sebe dalšího panáka, kterého mezitím Pekáček pohotově nalil.

Na poště

V červnu 1988 se Kryštof Jirouš vrátil ze základní vojenské služby, kterou si odkroutil na letišti v Malackách jako člen pozemního personálu. U rodičů už bydlet nechtěl, tak se nastěhoval do podkrovního bytu po babičce. Bydlení nic moc, záchod na pavlači o patro níž, v létě vedro k zalknutí a v zimě, to si dobře pamatoval, babička nestíhala ze sklepa nosit uhlí. V posledních letech, to už babička sama nemohla, jí uhláky obden přes čtyři patra tahal Kryštof. Jinak to ale bylo fajn místo – ze Žižkova je to všude, co by kamenem dohodil.

Do týdne nebo do dvou – v tom Kryštof neměl úplně jasno – potřeboval mít v občance razítko, že je zaměstnán. Jak procházel Prahou a přemýšlel, kde by tak mohl pracovat, v Kaprovce mu zrak náhodou zavadil o papír na dveřích. Zdejší pošta hledá zaměstnance. Aniž o tom stihl přemýšlet, vrátil se o pár kroků a otevřel dveře. Chvíli nato se stal pošťákem.

Pohovor s paní vedoucí se odehrál zhruba takto:

Paní vedoucí (s koženým úředním výrazem): „Co vás sem přivádí, mladíku?“

Kryštof (nezvyklý žádat o místo, tudíž značně nervózní): „No, na tom papíře na dveřích…“

Paní vedoucí: „Aha. Číst tedy umíte. Počítám, že psát taky.“

Kryštof: „A… ano.“

Paní vedoucí: „Jaké je vaše vzdělání?“

Kryštof: „Mám maturitu na gymplu, tedy na gymnáziu…“

Paní vedoucí: „Ideální kvalifikace, až půjdete ven, zastavte se ve dveřích pod schody vlevo, ať vědí, že mají tu ceduli sundat. A v pondělí vás tu chci vidět přesně v šest padesát.“

Ještě cestou přes Staroměstské náměstí měl Kryštof neodbytný pocit, že byl o něco ochuzen. Přijímací pohovor si představoval jinak. Chybělo mu v něm trochu tortury ve smyslu Co umíte? a Proč chcete pracovat zrovna na poště? nebo Jste ochotný dělat přečasy? Nakonec se ale smířil s tím, že život je plný překvapení a některá z nich mohou být i příjemná.

***

Pro každého byl mladej, co se teprve všechno učí. Poskok, holka pro všechno. Přines tu krabici, dojdi pro ten balík, kde je ksakru to razítko, a jak to, že je ten polštářek zase suchej, dyť to razítko nepřečte ani Bystrozrakej. A ten zasranej dálnopis zase nefunguje – zavolals už technika, do hajzlu? Kdekomu by to mohlo připadat na hony vzdálené od kariéry snů, Kryštof byl ale spokojený. Má první zaměstnání, pracuje v teple a suchu, a nakonec, kdo říká, že zrovna tady musí vydržet do důchodu?

Místo, na které nastoupil, se uvolnilo po jistém panu Smutném, co na téhle poště strávil celý život, tedy od devětatřicátého až do letoška. Do důchodu odešel před pár týdny a krátce nato se odebral na věčnost. Pan Smutný, jak Kryštofovi prozradila paní Věra, byl zuřivým filatelistou.

Paní Věra byla kolegyně v pravém smyslu toho slova, bezmála o pětatřicet let starší než Kryštof. Zaučovala ho do tajů zdejšího poštovního života a všeho, co s tímhle povoláním souvisí. Zaučovala ho i Jarka. Do tajů něčeho úplně jiného, což Kryštofovi vzhledem k její dokonalé postavě a temperamentu, který by jí mohla závidět lecjaká mulatka, nebylo ani v nejmenším proti srsti.

***

„Potřebuju knihu zásilek z června 1972,“ oznámila Kryštofovi velitelka pošty paní Kankrlíková, asi pětačtyřicetiletá korpulentní dáma, s kterou se nediskutuje. Kdyby byl Kryštof bystřejší, byl by to poznal sám, takhle ho na to ale musela upozornit až paní Věra poté, co se jednou diskutovat pokusil a nějakým zázrakem to přežil. Paní Kankrlíková byla totiž ten typ, co je člověk rád, když ji nevidí osobně.

Proč tu knihu potřebuje, to se Kryštof neptal. Jednak už věděl, že otázky nejsou vítány, a za druhé ho to nezajímalo. Tak šel.

Ve dveřích na něj ještě zavolala: „Mladej, víš, kde ji máš hledat, že jo?“

Neměl tušení. Chtěl jen vypadnout a co nejdřív její touhu po knize uspokojit. Měl v úmyslu se na cestu optat paní Věry.

„Je ve sklepě, Kryštofe“ navedla ho k jeho překvapení vlídně paní Kankrlíková, která věděla, že on neví. Navíc ho už neoslovila mladej, ale jménem. „Najdeš to snadno, máme v tom pořádek. Půjdeš podél regálu, až najdeš dvaasedmdesátej rok. Červen, nezapomeň.“

Když sestoupil po schodech, napadlo Kryštofa, že tenhle sklep je koncipován jako kryt před zbraněmi hromadného ničení. Svědčily o tom těžké ocelové dveře, co mají místo kliky kolo. Jen jím otočil, pancéřové dveře se otevřely a on v úžasu strnul. Regály pečlivě srovnaných a řádně označených knih se táhly kilometry, kam až oko v mdlém osvětlení dohlédlo. No, spíš to byly metry, ale nesmírně dlouhé. Ta vůně uleželého papíru mu připomněla půdu u dědy, kde si jako kluk rád listoval v časopisech z první republiky.

Knihu, po které toužila paní nejvyšší, našel celkem snadno. Měla pravdu, pořádek tu mají. Už chtěl zamířit ven ze sklepa, jenže se ho najednou zmocnila touha dávných objevitelů mysu Dobré naděje a podobných dobrodruhů. Položil svazek na podlahu a pokračoval do temných zákoutí.

Úplně vzadu, kam váhavě dopadaly paprsky poslední lampy, našel dveře. Ne pancéřové, ale obyčejné prkenné, na jejichž petlici visel zámek značky Tokoz, jaké se u Rotta prodávají za čtyři padesát. Nezamčený.

Kryštof vytáhl zámek z petlice a otevřel. Za dveřmi zašátral po zdi a nahmátl vypínač. Starodávný porcelánový, co s ním musíte otočit.

Blik!

Mdlé světlo ukázalo mrňavou místnost plnou kartónových krabic. Odhadem jich tu mohlo být tak dvacet.

Z té, co byla nejblíž, sundal víko. Byla nacpaná dopisy a pohlednicemi.

Kryštof se jimi začal probírat. Každá měla orazítkovanou známku, některá razítka byla z různých koutů Československa, jiná z ciziny, ale všechny zásilky měly adresáta v Praze. Většinou v Praze 1, často na Starém Městě.

Teprve po chvíli si uvědomil, že tu něco není v pořádku

Co je tady špatně? Chvíli civěl na dopisy v ruce, a pak zase na ty, co byly v krabici. Otevřel druhou krabici, a pak další.

Počkat, mám to! Vždyť tohle jsou dopisy, které se k adresátům nikdy nedostaly.

Podíval se na ně pozorněji. Známky byly orazítkované v letech 1984, 1985 atakdál, zatímco v krabici, co otevřel jako první, byly dopisy odeslané v šedesátých letech.

Otevřel krabici na opačné straně místnosti. Tyhle dopisy byly ještě starší: 1959, 1958 i 1955.

To bylo něco, co jeho mozek, který si během pár týdnů navykl na poštovní etiku, nechápal. Vždyť tady je spousta dopisů, co někdo někomu poslal, ale pošta je nedoručila!

***

Když jí Kryštof předal knihu, zatvářila se paní Kankrlíková nadmíru spokojeně. Její děkuju mu v uších znělo, skoro jako kdyby ho před nastoupenou poštou dekorovala řádem rudé hvězdy. Pocítil nevýslovnou úlevu.

Z kanceláře vrchní velitelky zamířil k paní Věře a šeptem se jí svěřil se svým objevem.

Paní Věra se obezřetně rozhlédla, aby se ujistila, že na obzoru není někdo, koho zajímají věci, co by ho zajímat neměly. Vzala Kryštofa za rameno a odvedla ho do skladu. Zamkla dveře.

„Posaď se Kryštofe,“ vyzvala ho, když si sama sedla na objemný balík. „Tohle je taková delikátní záležitost.“

Kryštof se usadil naproti ní.

„Víš, o téhle Lumírově libůstce jsem se dozvěděla před patnácti lety. Samozřejmě jsem cítila potřebu to nahlásit, jenže jsem pro něj měla slabost. A on pro mě taky. Já jsem totiž vždycky nebyla takováhle,“ přehlédla sama sebe od nateklých nohou k přebujelým ňadrům, „bývala jsem docela k světu. Aspoň Lumír, tedy pan Smutný, by za to dal ruku do ohně. Budeš ale mlčet, Kryštofe, že jo?“

Jasně, že budu, přikývl Kryštof. Jako hrob. Libůstky pana Smutného a paní Věry totiž okamžitě zařadil do kategorie raději ani nepomyslet, natož aby o nich s kýmkoli mluvil. O závazku mlčení měl ale své pochybnosti: na téhle poště se mezi ženskými přece vzájemná náklonnost pana Smutného a paní Věry utajit nemohla, tak proč ty tajnosti?

„On mi jednou, ve slabé chvilce, o své sbírce pověděl. Dokonce mi ji ukázal. To víš, že jsem se rozčílila. Služební povinnost, listovní tajemství, a tak. Já to ale nečtu, Věruš, to by mě nikdy nenapadlo, ujišťoval mě. Vím přece, co je listovní tajemství. Tvářil se nevinně jak lilium, jako by mu nedocházelo, že dělá něco špatného.“

„To je ale proti předpisům, ne?“ skočil jí do řeči Kryštof. „Dopis se přece musí doručit. Nemohla jste to nechat jen tak, že ne?“

Paní Věra pokrčila rameny. „Chvíli jsme se dohadovali, a on mi to nakonec svatosvatě slíbil. Ne že toho nechá úplně, ale že to už nebude přehánět. Pět, maximálně deset dopisů nebo pohledů měsíčně, víc ne. Nechá si jen ty se zajímavými známkami nebo razítky. Já tomu teda moc nerozumím, ale jak to říkal on, tak odeslaný, neotevřený dopis se známkou a razítkem, které svědčí o odeslání z konkrétního místa, má pro filatelistu úplně jinačí hodnotu než jen samotná známka. A Lumír byl takový náš mazlíček, rozumíš? Jediný chlap na téhle poště, tedy kromě poštmistra tenkrát. Všechny jsme ho měly rády, a já nejvíc. To, že o té jeho posedlosti budu mlčet, mi připadalo jako to nejmenší, co pro něj můžu udělat.“

„Ale…“ zkusil oponovat Kryštof.

Jenže vysvětlení, že pan Smutný byl sběratelem, zřejmě mělo stačit.

„Takže,“ pokusil se to Kryštof shrnout, „ve sklepě máme horu dopisů, které se nikdy nedostaly k adresátovi, a vám to připadá v pořádku.“

Paní Věra se na něj podívala jako na někoho, komu trvá zatraceně dlouho, než pochopí pár základních věcí.

„V pořádku asi úplně ne, ale je to tak. Po těch letech na ně stejně už nikdo nečeká. Víš co, Kryštofe,“ položila mu ruku na rameno, „nech to plavat, jo?“

***

Krátce nato přišel jeden z línějších dnů, kdy se člověk už od ranní kávy nemůže dočkat čtvrté hodiny. Aby se neunudil k smrti, vzal Kryštof z háčku na stěně klíč a zamířil do sklepa.

V kumbálku otevřel jednu z krabic, oběma rukama v ní zabagroval a hromádku dopisů si strčil do brašny. Ne, že by byl vášnivým filatelistou, i když uznával, že známky určité kouzlo mají. Znal ale někoho, kdo by tohle bohatství mohl ocenit.

U strejdy – kdysi dávno

Ještě dnes měl Kryštof v živé paměti návštěvy u prastrýce Emana. Dospělí si povídali u čaje a malý Kryštof se nudil. Strejda pokaždé, když si všiml, že už to je pro chlapce nesnesitelné, na něj spiklenecky mrkl, a to bylo znamením, že se jde do pracovny. Ta byla plná zvláštních knih. Alba naditá známkami měl strejda všude: ve skříních, na policích, ze stolu přetékala na podlahu a dokonce i na gauč. Teta Anežka v pracovně neuklízela, přesněji řečeno se jí důsledně vyhýbala. Jednak měla zapovězeno cokoli přerovnávat a jednak se toho bordelu, jak to ona nazývala, nejspíš trochu bála. Byla to totiž pořádkumilovná žena, a tak předstírala, že v jejím pečlivě uklizeném bytě žádná pracovna neexistuje. Byl to jen strejdův svět.

Kryštof tyhle chvíle miloval. Známky, které mu strejda ukazoval, byly takovými miniaturními uměleckými díly. Co měl ale nejraději, bylo strejdovo povídání.

„Tohle je císař Franz Josef, a podívej se na tohle: tady vidíš, že se tenkrát platilo ve zlatejch, ale tady,“ ukázal na další, skoro stejnou známku, „už je cena v korunách.“

„Víš, proč se desetikoruně říká pětka?“ zeptal se strejda.

Samozřejmě nečekal, že by to Kryštof mohl vědět, tak si hned odpověděl: „Protože když se v dvaadevadesátém roce začalo platit korunama, tak deset korun mělo hodnotu pěti starých zlatek. Lidi si na nové peníze nedokázali hned zvyknout, tak desetikoruně ze setrvačnosti říkali pětka. A to nám vydrželo doteď.“

„A tohle je kdo?“ ukázal Kryštof na mladého fešáka s knírkem, který mu připomínal kulového svrška. Holky ho ještě nezajímaly, ale když po pár letech přišla puberta, dal by cokoli za to, kdyby jednou vypadal jako on.

„Císař Karel první,“ odpověděl strejda, „náš poslední panovník. Následníkem trůnu byl sice František Ferdinad d’Este, jenže toho ve čtrnáctém roce zastřelili v Sarajevu, a tak když starý císařpán dva roky nato umřel, ujal se vlády Karel.“

Pro Kryštofa bývala tahle sezení nejenom zajímavá, ale mnohdy až dobrodružná. A později ve škole, když v dějepise probírali dvacáté století, díky strejdovu vyprávění exceloval. Útržkovité informace, které žákům poskytovala soudružka učitelka, mu totiž dávaly mnohem větší smysl než ostatním spolužákům.

V Českém Těšíně

Muž, který vypadal tak na třicet let, nesl na zádech obyčejný ošuntělý batoh.

Když přišel k nízké strážní budově, co stojí vedle silnice před mostem přes Olši, přistoupil k němu voják se samopalem přes rameno. Muž zastavil, aby se podrobil prohlídce.

„Gdzie był pan i dokąd on idzie?“ položil voják očekávanou otázku.

Muž odpověděl, že je turista a že několik dní putoval po Slezských Beskydech i tam dole v nížině, protože má zdejší krajinu rád (toulá se tady vlastně docela často). A že se teď vrací domů do Ostravy. Celé to byla pravda, tedy snad až na toho turistu, i když on se za něj považoval.

Voják neměl důvod mu nevěřit, jenže předpisy jsou předpisy, a tak ho odvelel k lavičce před budovou a požádal ho, aby mu ukázal pas a otevřel batoh.

Pas byl v pořádku. Zbyšek Halama v něm měl razítko, které dokazovalo, že před čtyřmi dny prošel přes hraniční přechod Český Těšín – Cieszyn, tedy přes tento přechod, opačným směrem. V batohu měl nějaké navlhlé oblečení (podzim v šestapadesátém byl nejdeštivější za posledních snad deset let), konzervu, která mu zbyla, poloprázdnou krabičku cigaret, zápalky (rovněž navlhlé, tudíž k ničemu) a deku, na několika místech prožranou od molů. Nic zajímavého.

„Dziękuję ci,“ zasalutoval voják a dodal: „Szczęśliwa droga do domu.“

Halama poděkoval a prošel kolem spuštěné závory. Ta se zvedala, jen když projíždělo auto nebo autobus.

Po pár stech metrech došel k železničnímu nádraží v československé části města, zahnul doleva a vstoupil do budovy pošty. Z pultu vzal blanket, na který napsal stručný text telegramu:

Babička se těší pevnému zdraví, můžete poslat vnoučata. Polák

Starší paní za přepážkou odložila rozečtenou Vlastu a přijala blanket. Zběžně zkontrolovala, že jsou vyplněny všechny náležitosti včetně adresy (Praha 1), a řekla si o obvyklou sumu. Zbyšek Halama alias Polák měl potřebné mince připravené, a okamžik nato spokojeně odcházel z pošty.

Jeho poslání tím skončilo, a on mohl jít na vlak do Ostravy. V nádražní hale zjistil, že osobák z Návsí, z kterého v Bohumíně bude muset přestoupit na další vlak, mu jede za necelé dvě hodiny. Zamířil tedy do bufetu na pivo, a protože od snídaně nic nejedl, těšil se i na polévku.

A jak to bylo dál? No to se dozvíte z knížky, která vyjde pravděpodobně v květnu 2021.

Literární servis 14/2020

V první části povídky jsme byli svědky dramatické anabáze rodiny vynálezce Evalda Honejze na konci války a krátce po ní. Ve druhé části se dozvíme rozuzlení příběhu založeného na skutečných, leč pozapomenutých událostech.

(pokračování první části)

Zalánský Újezdec, listopad 2019

„Byl to strašnej rok. Strašnej. Napřed šílená zima. Takový mrazy! Brrr. A toho sněhu! Pak to najednou všechno roztálo. Během pouhejch dvou dní! Řeka se rozvodnila a spláchla pár chalup. A šmytec. Vod jara až do listopadu skoro nezapršelo, kromě pár bouřek. Voda zmizela. Úroda stála s vodpuštěním za hovno. Nebylo co žrát. Dobytek trpěl, museli jsme ho vybíjet. Pivo bylo řidký jak voda, nemělo žádnou chuť.“

Živá, zvídavě těkající očka. Čistá, růžová pleť. Jasný, zvonivý hlas. V životě bych neřekl, že je téhle stařence už čtyřiadevadesát roků!

Marie Havlíčková. Bývalá účetní velkostatku. Její kukaň se nacházela přímo pod bytečkem manželů Honejzových.

„Docela jsem doktorovi záviděla, když vodjížděl do tej ciziny. A litovala jeho paničku a hošíčka. Vobčas jsme se jim snažili podstrčit trochu jídla z toho, co se nám povedlo ulejt před povinnejma dodávkama. Ale to víte, moc toho nebylo.“

Rozhodl jsem se zajet do Újezdce a zkusit najít někoho, kdo bude o Honejzových cosi vědět. Že však objevím pamětnici, která je znala osobně a byla s nimi dokonce v denním styku, to jsem tedy nedoufal. Takové štěstí mívám tak maximálně jednou za tisíc let.

Ucucnul jsem heřmánkového čaje (sama trhala, sama sušila, to nešlo odmítnout!) oslazeného medem lesních včel. Tady je svět ještě takový, jaký by měl být.

„Povězte mi, von tady vopravdu bádal? V těch příšernejch podmínkách?“

„No jo! Vždyť von toho zase tolika nepotřeboval. Když přiharcovali, tak mu trvalo dva dny, než si tam všechno nachystal. Ale pak se hned pustil do práce. Trávil v tej svej laboratoři moře času. Stefanie na to asi byla zvyklá. Podporovala ho v tom. A vobdivovala. Úžasná ženská.“

„Spřátelila jste se s nima?“

„No, takhle bych to zrovna nenazvala. Voni přece jenom udržovali takovej určitej vodstup. Už toho zažili hodně. A tak se báli pustit si někoho k tělu. Ale dobrý vztahy jsme měli, to jo. Vona vobčas vzpomínala na krásný mládí v Berlíně. Ještě za svobodna, když s Evaldem teprve chodili. Všechno vypadalo nadějně. Pak se vzali a tři měsíce nato začal vládnout Hitler.“

Zamyšleně jsem pokýval hlavou. Ano, Hitler. Doktorovy výzkumy najednou získaly ohromnou hodnotu. Jeho hvězda strmě stoupala.

Což bylo (pro něj i pro jeho rodinu) dobře i špatně zároveň.

Ještě horší časy je však čekaly po uvíznutí ve spárech československé moci.

Praha, 10. března 1948

Náměstek ministra si zapálil cigaretu. Podle vůně zase o něco lepší tabák. Kdepak ho asi sehnal?

„Soudruzi, vomlouvám se za to zdržení. Máme tu teď trochu zmatek. V noci nám vypadnul z vokna jeden člen vlády. To se nestává každej den, že jo.“

Aleš s Fanckem po sobě zaraženě mrkli. Ano, věděli, o čem ten chlap žvaní. Jan Masaryk je po smrti. Ne, že by jim ho bylo líto.

Referent Šmíd nehnutě seděl v rohu kanceláře. Mhouřil oči a nezaujatě sledoval dění, které se ho týkalo pouze v tom smyslu, aby byl, jak se říká, „ve vobraze“.

„Takže, vraťme se k tématu. Vy, soudruhu,“ kývl náměstek na Aleše, „jste předsedou akčního výboru Národní fronty v tý vaší dědině. A tuhle švagra máte jako svou pravou ruku. Vo vašem funkčním zařazení se teda nemusíme dál bavit, že jo.“

Oba venkované přikývli. Zatímco Francek chápal tak napůl, Aleš velice správně vycítil, co zaznívá mezi řádky sdělení o „funkčním zařazení“. On sám je kromě angažmá v akčním výboru především příslušníkem Státní bezpečnosti. A Francek jeho konfidentem.

Poslání mají přesně dané: plnit úkoly.

Referent Šmíd mhouřil oči čím dál víc.

Náměstek pokračoval:

„Na zámku máte nájemníky, že ano. To víte.“

„Víme,“ zachrochtal Aleš.

„Tři nájemníky. I když v tuhle chvíli pouze dva. Pana doktora jsme v říjnu poslali na stáž. Do Švýcarska.“

„Jo.“

„No. Minulej tejden se nám měl vrátit. Ale nevrátil. Patrně usoudil, že bude lepší, když si ten pobyt v Curychu trochu prodlouží.“

„V Lausanne,“ ozval se Šmíd.

„Cože?“

„Je v Lausanne. Ne v Curychu.“

„Ale to je snad jedno, do prdele! Je fuč, na tom jedinym teď záleží. Pochopitelně se ho pokusíme dostat zpátky. Jenomže Švýcarsko je možná ta úplně nejblbější destinace pro vracení lidí, co se nám utrhli ze řetězu.“

„Čili teďka nám jde hlavně vo tu žneskou a vo kluka, že jo?“ sondoval Aleš.

„Přesně tak. Honejz jim bude chtít pomoct za kopečky. Taky do toho Lausanne, jak správně podotkl tady soudruh Šmíd.“

„Aha.“

Náměstek uhnul očima a zahodil vajgla do koše.

„K tomu nesmí dojít. Nesmí k tomu dojít za žádnou cenu. Rozumíme si?“

Zalánský Újezdec, 7. června 1948

Stefanie Honejzová nervózně přešlapovala u pootevřeného okna na zámecké chodbě. Očima pátrala směrem k lesu utopenému v noční tmě.

Zároveň špicovala uši, aby zachytila sebeslabší šramot. A hlavně domluvený signál – zabouchání na zamčenou hradní bránu. Třikrát rychle, dvakrát pomalu, třikrát rychle.

Nic. Přitom už by tu měl pomalu být! Vlak přijel před víc jak třičtvrtě hodinou. Slyšela houkání. Od nádraží v Březové Lhotě je to na zámek slabé čtyři kilometry.

Prásk, prásk! Dva ostré výstřely rozřízly večerní ticho.

Stefanie nadskočila zděšením. Nemohla se ani pohnout. Čekala, co bude dál.

Asi pět minut nic.

Potom se z jejich bytu ozval třeskot rozbíjeného skla. V následující vteřině vyběhl ze dveří malý Jindra. Zdrhal, co mu síly stačily, neboť se za ním řítil jakýsi chlap s pistolí v ruce.

Schvácena panikou chtěla Honejzová utíkat za nimi. Jenomže ji drapnul druhý vetřelec. Taky ozbrojený.

„Kampak, madam? Máte ňák naspěch. Pojďte si radši sednout dovnitř. Nenabídnete nám řízeček? Vodpoledne jste přece smažila.“

Zalánský Újezdec, listopad 2019

„To ráno bylo hnusný,“ vyprávěla stařenka a slzy se jí koulely po tváři. „Nejhorší den v mym životě.“

„Jestli se vám o tom nechce mluvit, tak …“

„Ne, ne. To bude dobrý. No, šla jsem do práce, jako vobvykle. A na nádvoří uviděla ležet Stefanii. Pod voknem z chodby horního patra. Napadlo mě, že se jí udělalo špatně a seklo to s ní. Tak jsem přiskočila a popadla ji za ruku. Byla ledová. Voči votevřený, skleněný. Zkoušela jsem nahmatat tep. Nic. Došlo mi, že je mrtvá. Že vypadla z toho vokna. Ale jedna věc mě v ten moment netrkla.“

„A co?“

„Že tam nebyla žádná krev.“

„No, to je divný. Podle polohy těla určitě přistála temenem hlavy na tvrdejch šutrech. To jí muselo roztříštit lebku. Z toho bejvá krve jako z vola.“

„Hm. Bodejť.“

„Takže si myslíte …“

„To je vedlejší, co já si myslím.“

„Myslíte si, že ji někdo vyklopil už mrtvou.“

„To je vedlejší, co já si myslím.“

„A ten chlapec? Jindřich?“

Teď už se paní Marie rozbrečela naplno.

„To bylo vohavný. Já ho teda neviděla, nahoru mě nepustili. Ale co se povídalo mezi lidma, tak mu někdo rozmlátil hlavu sekerkou.“

Zalánský Újezdec, 8. června 1948

Dvojice mužů v lehce ošuntělých oblecích a s povolenými kravatami opatrně ťapká po místnosti. Jedním z nich je kapitán Trubač, eso jihlavské kriminálky. Příležitostný alkoholik s vřelým vztahem k jihomoravským ryzlinkům a poněkud rezervovaným vztahem k novému socialistickému zřízení.

Když ho šéf posílal na tuhle štaci, kladl mu na srdce:

„Rozumně, Hynku. Hlavně rozumně! Je to asi jasnej případ. Ta ženská byla zoufalá. Nevěděla kudy kam. A tak zabila syna a potom sama spáchala sebevraždu. Takhle je to načrtnutý. A takhle bys to taky měl uzavřít.“

Trubač si povdzychl:

„Tak proč mě tam vůbec posíláš? Sepíšeme protokol hezky tady v teple. A hotovo.“

„Prosím tě, nežvaň blbosti. Víš, jak to teď je. Stejně nám to sebere státní. Chce se po nás jenom provýst šetření, zajistit důkazy a definovat verzi. Nebo víc verzí. Ale ta jedna musí bejt voznačená jako nejpravděpodobnější.“

„Někdy si říkám,“ namítl detektiv hořce, „jestli by nebylo lepší bejt už v důchodu. Jenomže do toho mám ještě daleko.“

A teď tedy tancuje po koberci skromného příbytku Honejzovic rodiny a zvolna si dává dohromady, k čemu tady nespíš došlo.

Na posteli leží asi tak desetiletý kluk. Navzdory úmrtí v dosti pozdní noční hodině není v pyžamu, nýbrž v turistickém ohozu. Z hlavy mu toho moc nezbylo. Zeď nad ním zdobí zahnědlé cákance připomínající mistrovské plátno od nějakého moderního malíře.

Na zemi krvavé šlápoty. Na parapetu otisk zakrvácené ruky. A taky zbytky mozkové tkáně. Okno otevřené, jedna tabulka rozbitá. Pod oknem povalený žebřík.

Není složité dát si dvě a dvě dohromady. Zvlášť, když si k tomu Trubač připočte zapakované kufry a obrovskou mísu dozlatova usmažených řízků na plotně.

A hlavně předchozí prohlídku druhé oběti.

Kuriozní poloha: napůl na zádech. Jednoznačně nasvědčující, že Stefanie Honejzová byla z okna vystrčena vleže. Kdyby skočila sama, přistála by docela jinak.

Oblečena do pohodlných letních šatů. Cestovní model. Čili taky žádná noční košile, jak by se dalo čekat.

A nikde ani kapka krve.

Kdepak, Honejzovou nezabil pád. Když letěla, byla už dávno po smrti.

Ne, ne. Tohle je dvojnásobná vražda. A ten, kdo ji spáchal, přišel (a pak prchnul) oknem doktorova bytu.

Kapitánovy úvahy přerušil technikův hlas.

„Když jsme vokouněli dole, tak jsem zaslech toho Votrubu, jako správce velkostatku, povídat tý jeho účetní, že prej ňáký lidi ze vsi spatřili pozdě večír dvě postavy, jak lezou žebříkem do prvního patra zámku. A zrovna do tohodle kvartýru.“

„To může bejt kec.“

„Může. Ale taky nemusí.“

„Nemudruj a zajišťuj důkazy, vole.“

Sotva to Trubač dořekl, zjevil se ve dveřích robustní muž v šedivém kvádru. Kapitán moc dobře věděl, kdo to je.

Čeněk Sajdl. Největší kráječ a nejobávanější svině ze všech vyšetřovatelů StB, s nimiž se kdy setkal.

„Ano, přesně tak,“ prohlásil příchozí s nafoukanou přezíravostí, „zajistěte nám důkazy, pánové. Pak můžete jít. A hlavně nezapomeňte sesmolit hlášení. Jednu kopii k mým rukám, prosím pěkně.“

Zalánský Újezdec, listopad 2019

„Toho Sajdla tu všichni znali,“ vysvětlovala paní Marie. „Nebo vo něm aspoň slyšeli. A báli se ho. Byl to člověk hodně vysoko v tej tajnej policii. A von taky řídil ty naše chlapy z akčního vejboru.“

„Který chlapy?“

„Aleše Kvapila, to byl předseda. Hroznej hajzl. Poskoka mu dělal ňákej Francek Nojburk. Jeho švagr. Takový jelito! Nedokázal se ani vyučit zedníkem.“

„Myslíte, že to byli voni, koho ty sousedi viděli lízt do zámku?“

„To je vedlejší, co já si myslím. Vopakuju to už potřetí. Dáte si ještě čaj?“

„Ne, děkuju.“

Zatvářila se zklamaně.

„Nebo trošku jo. Díky.“

Zatvářila se spokojeně.

„No, a ten Sajdl to tam pak dovyšetřil. Vobjevil už jenom jednu věc. Ale důležitou.“

„Jakou?“

„Plánek. Mapku.“

„Mapku čeho?“

„Cesty vod vlaku na zámek. Zkratkou přes les.“

„Aha. Tomu nerozumím.“

„Tak já vám to vysvětlím. Sajdl to použil jako důkaz, že se Honejzovic chystali zmizet do ciziny. Což se teda určitě chystali. Podle policajtů to mělo vypadat, že tu mapku chtěla Stefanie poslat převaděči. Což je taky očividný. Jenomže to zároveň smrdí.“

„Proč to smrdí?“

„No tak uvažujte! Není vám podezřelý, že tak pečlivej kriminalista, jako byl Trubač, mapku nenašel? A že ji pak vyčaroval ten Sajdl?“

„Aha! Podle vás ta mapka v bytě ještě nebyla, když tam čmuchal Trubač. Je to tak?“

„No.“

„Narafičil ji tam sám Sajdl.“

„No.“

„A kde ji sebral?“

„Ani ne tak kde, jako spíš komu.“

„Tomu převaděči! Jo! Tak to dává smysl.“

„Mhm. Dává.“

„Čili: ten Aleš s tím Franckem toho převaděče voddělali. A potom sejmuli i paní Honejzovou a toho kluka.“

„Nejspíš to tak bylo. Do týhle verze zapadá i to, že pár lidí z dědiny slyšelo tu noc dvě rány. Jako z pistole. Když jsem si to tenkrát dala všechno dohromady, vyrost mi z toho takovejhle příběh: naši akční hrdinové se zbavili převaděče a rovnou chvátali zúčtovat s doktorovou rodinou. Čapli Stefanii i Jindru, ale než je poslali na onen svět, tak chtěli z tý ubožačky vytáhnout všechno, co ví vo skutečný manželový činnosti. Pač už delší dobu to vypadalo, že má tajný kontakty na západ. A s tím mohlo souviset i to Švýcarsko. Nenapadlo je nic lepšího, než před jejíma vočima mučit hošíka. Když pochopili, že jim nic nevyzvoní, tak ji uškrtili nebo něco. A Jindru dorazili sekyrkou.“

„No jo, ale kdo to vlastně byl, ten převaděč?“

„Dobrá votázka,“ špitla paní Marie.

„A kam se poděly jeho vostatky? V policejní zprávě se píše jenom vo těch dvou mrtvolách na zámku.“

„Další dobrá votázka. Dokonce vynikající.“

Brno, 12. června 1948

Václav Wallinski nechápavě zakroutil hlavou.

Člověka, jehož zaměstnáním je obsluha kremační pece, jen tak něco nerozhází. Ale tohle bylo fakt prazvláštní: nebožtík v obyčejné prkenné truhle, v jaké se normálně skladují třeba zbraně.

Žádná pořádná rakev, prostě šeredná škatule. Žádný obřad. Žádní pozůstalí. Jenom spálení těla během pauzy mezi dvěma jinými pietními akty.

Není úmrtní list. Ani jakýkoli další doklad. Pouze kus umaštěného papíru se jménem, datem a místem narození, a posledním bydlištěm: Jeroným Cinkler, 19. března 1906, Havlíčkův Brod. Trvale hlášen v Zalánském Újezdci.

Zalánský Újezdec? Kde to proboha je?

Wallinski si nepamatoval, že by kdy nakládal do plamenů někoho z obce s takovým praštěným názvem.

No nic, budu si muset do kremační knihy dovymyslet, co mi chybí. Ale to je fuk. Koneckonců, nejsem tady od toho, abych koumal o kravinách. Jsem tu od toho, abych dělal svou práci.

Klienti nečekají. Tedy čekají, nic jiného jim ani nezbývá. Ale nesmí se mi hromadit. To by tu pak nebylo k hnutí.

Zalánský Újezdec, listopad 2019

Paní Marie na mě pobaveně civěla skrz zapatlané brýle.

Držel jsem v ruce kopii sedmdesát let starého záznamu v kremační knize. Nepřipadal mi vůbec ničím pozoruhodný.

Jméno a příjmení zesnulého: Jeroným Cinkler.

Datum a místo narození: 19. března 1906, Havlíčkův Brod.

Jméno a příjmení otce: Vojtěch Cinkler.

Jméno a příjmení matky: Vladěna Cinklerová.

Místo posledního trvalého bydliště: Zalánský Újezdec, čp. 514.

Datum a místo úmrtí: 6. června 1948, Zalánský Újezdec.

Datum zpopelnění ostatků: 12. června 1948.

Vrátil jsem papír hostitelce a němým pohledem si vyžádal její vysvětlení.

„V šestašedesátém se tu vobjevil vyšetřovatel z Brna. Takovej fešnej chlápek s knírkem. A že prej se kriminálka rozhodla znova votevřít kauzu Stefanie a Jindřicha Honejzových. Ve spise, kterej vo tom zkompletoval Sajdl, je totiž řada nesrovnalostí a bílejch míst.“

„Jakejch?“

„Tak třeba tam úplně schází zmínka vo míse plný řízků. Vo votevřenym vokně. Vo žebříku pod tim voknem. Vo krvavejch stopách. Vo zbytku mozkový tkáně na parapetu. Tohle všechno totiž popsal kapitán Trubač ve svejch pracovních poznámkách. Ale v Sajdlově lejstrech vo tom není ani slovo. Takže ten jeho závěr, že šlo o vraždu dítěte a sebevraždu matky, je docela určitě chybnej. Záměrně chybnej.“

„No, to asi toho knírače nestálo žádnou velkou dřinu, dospět k takovýmu zjištění.“

„Nestálo. No, a pak mi ukázal právě ten zápis z kremační knihy. A já čuměla jako zralá slíva.“

„Jak to?“

„Protože v naší dědině nikdy žádnej Jeroným Cinkler nebydlel. Ani žádnej jinej Cinkler. Nikdo z místních todle jméno nezná.“

„Páni!“

„No. Navíc tu nemáme ani číslo popisný 514. Nejvyšší numero je 439. To má ta vobludná nová barabizna těch protivnejch jihlavskejch naplavenin.“

„A sakra! Toho Cinklera si teda někdo vymyslel?“

Paní Marie zavrtěla hlavou.

„Mladý muži, nepodceňujte fištrón příslušníků Státní bezpečnosti.“

Zalánský Újezdec, říjen 1966

„Milá dámo, nepodceňujte fištrón příslušníků Státní bezpečnosti.“

Nadporučík zkrášlený pečlivě zastřiženými štětinkami pod nosem se líbezně uculil.

„Hoši nebyli a nejsou žádný pitomci. V podobnejch situacích vždycky používaj reálný údaje vo reálný vosobě. Ale pouze v minimální míře. Prostě jenom to, co se dá snadno vověřit. Nikdy nejdou do vošemetnejch detailů.“

Marie si rozpačitě odkašlala a dolila hezounovi heřmánkové thé s medem lesních včel.

„Tak jak to bylo? Existoval ten Cinkler nebo ne?“

„Jeroným Cinkler pochopitelně existoval. Sedí i datum a místo narození. Ale nesedí bydliště tady v Újezdci. A nesedí ani křestní jména rodičů. Ty se jmenovali Damián a Daniela. Pěkná shoda, že jo? Da-da. To by se Apollinaireovi líbilo.“

„Komu?“

„Ale to nic. A víte, co je na tom všem nejvíc k popukání?“

„Ne.“

„Že ten Jeroným Cinkler ve skutečnosti ještě žije. Letos oslavil šedesátiny, nedávno se poštvrtý voženil, bydlí v Křepinech u Humpolce, pěstuje rajčata a chodí do lesa krást státní dříví, holomek jeden zatracená.“

Lausanne, říjen 1948

Ručičky hodin přeskočily na 10:45.

Evald Honejz soustředěně šmrdlal pájkou po těch svých hejblátkách, nicméně jeho perifernímu vidění neunikl pohyb v rohu laboratoře.

Kdosi vešel z chodby: vedoucí výzkumu profesor Krünzli. Úsporným pokývnutím hlavy naznačil mladému vynálezci, aby ho následoval do kanceláře.

„Posaďte se, pane doktore. Mám pro vás dobrou zvěst.“

Dobré zvěsti už vyhynuly, napadlo Evalda. Přibližně před čtvrt rokem.

„Kontaktoval mě jistý člověk z americké ambasády. Vše je zařízeno. Očekávají vás v tom institutu, o němž jsem se vám zmínil. Zde je letenka. Startujete zítra v 16.30 z Bernu. Zavezu vás tam svým automobilem.“

Honejz netušil, má-li se radovat nebo brečet.

Jistě, za oceánem bude v suchu. Navíc ve vědeckém komplexu řízeném přímo vládou Spojených států.

Ale dokáže tu zanechat všechnu svou bolest? Všechno své zoufalství?

Nebo si je přestěhuje s sebou do Ameriky?

Přestěhuje. Jinak to ani nejde.

Někdy je člověku souzeno klesnout až na nejhlubší dno nejhlubšího dna. A tam najednou zjistí, že se pod tím dnem skrývá další dno. A pod ním několik dalších.

Nekonečně dalších.

Navzdory tomu se musí vyškrábat ven a jít dál.

Profesor Krünzli taky šel dál. Domů po šichtě.

Cestou učinil krátkou zastávku ve skromné inzertní kanceláři deníku Berner Zeitung, aby obohatil rubriku rodinných oznámení o zprávu následujícího znění:

Strýček Marcus sděluje všem příbuzným, že tetička Evelina zítra podstoupí očekávanou operaci, a prosí je, aby na ni mysleli a modlili se, ať vše proběhne bez komplikací.

Praha, říjen 1948

Zlákán malebným podzimním odpolednem rozhodl se soudruh Šmíd pro návrat z práce procházkou. Z Letenských sadů to seštrikoval křivolakými pěšinkami na vltavské nábřeží a dále pokračoval Revoluční třídou přes náměstí Republiky a ulici Na Příkopě. Z ní zahnul do Panské, aby na rohu s Jindřišskou navštívil dvoranu hotelu Palace. Zde přistoupil k recepčnímu pultu a sotva znatelným kývnutím hlavy pozdravil obsluhu: někdejšího elitního kasaře Jonáše Venclíka. S tímto mlčenlivým hubeňourem měl uzavřenu dohodu, platnou už od konce zimy. Čili od doby, kdy přestalo být zcela bezpečné jakékoli telefonní spojení. Včetně linek na dvou pražských poštách, kde soudruh Šmíd udržoval přátelské vztahy s personálem (rovněž bývalými kriminálníky).

Předmět dohody s Venclíkem byl prostý: vysloužilý loupežník mu schovával všechny výtisky několika významných zahraničních deníků. Mimo jiné i Berner Zeitung.

Soudruh Šmíd si ony tiskoviny vyzvedával průměrně jednou týdně. Zpravidla o víkendu. Dnes byl čtvrtek, což Venclík ohodnotil překvapeným pozdvižením obočí.

Referent ministerstva vnitra čapnul štůsek novin a pohodlně uveleben v křesle pod jakýmsi reklamním plakátem beze spěchu pročítal svůj poklad.

Z italských ani německých končin se nedověděl nic, co by ho jakkoli zaujalo. Zamířil tedy do končin švýcarských.

V rubrice rodinných oznámení Berner Zeitung objevil pozoruhodnou noticku:

Strýček Marcus sděluje všem příbuzným, že tetička Evelina zítra podstoupí očekávanou operaci, a prosí je, aby na ni mysleli a modlili se, ať vše proběhne bez komplikací.

Soudruh Šmíd pečlivě složil helvétské periodikum a nechal svou tvář proteplit blaženým úsměvem, což ho nepostihovalo příliš často.

„Až se todle doví starej, tak bude pěkně nasranej,“ zašeptal poťouchle sám k sobě.

Akce skončila. Přinejmenším pro tuhle chvíli.

Dělal, co mohl. Moc toho nebylo. V téhle podělané době.

Evald je uklizený. Výborně uklizený. Aspoň to.

Stefanii a malého Jindru ale Šmíd zachránit nedokázal. To si nikdy neodpustí.

Inu což? Těžko očekávat, že se mu podaří vždycky všechno. To ani nejde.

Politika – a práce ve zpravodajských službách taky - je umění možného.

Literární servis 13/2020

Prolog

V noci z 9. na 10. března 1948 zahynul ministr zahraničí ČSR Jan Masaryk. Tělo bylo nalezeno pod okny služebního bytu v Černínském paláci. Ačkoli nebyla tato událost nikdy uspokojivě objasněna, jen těžko lze pochybovat o angažmá Noskových ostrých hochů ze Státní bezpečnosti. Co se nepovedlo o pár měsíců dříve při poněkud diletantsky provedené Krčmaňské aféře, to úspěšně realizovali na slovo vzatí profíci.

V noci ze 7. na 8. června 1948 zahynula Hildegarde Hudcová, manželka utajeného génia Ericha Hudce. Tělo bylo nalezeno pod okny služebního bytu v kunštátském zámku. Ani tato událost nebyla nikdy uspokojivě objasněna. Nápadná analogie s evidentní popravou Jana Masaryka však neomylně ukazuje na rukopis Státní bezpečnosti.

Zapomenutá tragédie rodiny Hudcových mi posloužila coby inspirace pro následující povídku – ovšem pouze jako volná inspirace, toť vše. Nic z toho, o čem níže rozprávím, se nikdy nestalo. Vše je smyšleno (včetně vesnice jménem Zalánský Újezdec) a jakákoli podobnost s čímkoli a kýmkoli je nevědomá a tudíž nezáměrná.

Lausanne, červenec 1948

Ručičky hodin přeskočily na 10:45.

Evald Honejz soustředěně šmrdlal pájkou po těch svých hejblátkách, nicméně jeho perifernímu vidění neunikl pohyb v rohu laboratoře.

Kdosi vešel z chodby: vedoucí výzkumu profesor Krünzli. Úsporným pokývnutím hlavy naznačil mladému vynálezci, aby ho následoval do kanceláře.

Evaldovy dlaně svlažil pot. Hrdlo se mu stáhlo v úzkou štěrbinku. Tušil, co mu asi šéf hodlá sdělit.

A nemýlil se.

„Posaďte se, pane doktore. Mám pro vás bohužel smutnou zvěst. Naše obavy se potvrdily.“

Honejz naprázdno polkl.

„Oba dva?“

„Ano. Informace je bezpečně ověřená. Stále sice zůstává slabounká naděje, že se jedná o omyl či kamufláž, ale zdroj je naprosto spolehlivý, takže ...“

Profesorova slova zněla jasně, drtivě a neodvratně.

Příjezd Honejzovy manželky a syna už netřeba očekávat.

Zalánský Újezdec, červen 1948

„Vod vlaku ze Znojma přišel ňákej chlap. Divnej chlap. Moc divnej.“

Aleš zvedl oči od piva a karet a namířil je na vyděšeného Francka překážejícího v otevřených dveřích hostince.

„No? A dál?“

„Peláší k hradu. A vypadá to, že chce jít zkratkou.“

„Co má bejt?“

„Ty vole pitomej blbej, co má asi jako bejt? Cizej chlap. V životě jsem ho neviděl. A v půl desátý večer hledá pěšinu, kterou známe akorát my místní. To je nápadný, nemyslíš?“

„No tak to tady nevyřvávej, kreténe. A zavři, zvenku táhne zima.“

Alešova obezřetnost byla pochopitelná, byť v tuhle chvíli drobet přehnaná. U stolu s ním seděli dva „kolegové“, kteří byli do celé věci zasvěceni. Kromě nich se v lokále zdržoval pouze hostinský. A ten moc dobře věděl, kdy má držet hubu a nestrkat frňák někam, kde by přes něj mohl dostat.

Francek se konečně odlepil od futer a klesl na poslední volnou židli. Prohlédl obličeje kumpánů, pěkně jeden po druhém. Ve všech viděl, že uvažují o tomtéž. O tom, co Aleš vzápětí pojmenoval zcela natvrdo:

„Máš pravdu. Je to nápadný. Je to kurva nápadný.“

Za normálních okolností by je podobný úkaz nijak zvlášť nezaujal: jakýsi turista mašíruje na hrad, to je toho! Možná chce přechrápat v lese a ráno vandrovat dál.

Jenomže …

Jenomže dnes odpoledne se Francek při pravidelné "kontrole" Honejzovic bejváku nestačil divit. Ta ženská obvykle chystala sobě a synovi k večeři kus chleba s něčím – přinejlepším s párkama, ale to už muselo být. Jenomže tentokrát naklepávala řízky jako divá. A pak je balila do strouhánky, jedna radost. Ale kolik! Patnáct, možná dvacet kusů masa! Vždyť za to musela utratit poslední peníze! A kde vůbec sehnala tolik vepřového? Krámy přece zejou prázdnotou. A hlavně: proboha, co budou dělat s takovou hromadou žrádla? Možná chtějí vyrazit na výlet. Ale vždyť je dnes pondělí! Na výlety se jezdí o víkendu. Zítra musí ta nána do práce. A kluk do školy.

Franckův mozek nikdy nepracoval závratným tempem. A tak mu i teď pár minut trvalo, než si tenhle bizarní výjev sledovaný z příhodného stanoviště v protějším zámeckém traktu spojil s nedávno získanou informací.

Onou informací bylo žvanění staré Kohoutové, která si na návsi rozřízla tlamu vejpůl. Vykládala jiné bábě, že prý se ta Honejzová chystá zdrhnout i s klukem za kopečky. Jakože za manželem, co je teď někde v těch Švejcarech nebo kde. A že se opatrně poptávala po nějakém solidním převaděči.

No, moc opatrně asi ne, když se to doneslo až ke Kohoutové – největší drbně na sever od Dunaje.

Tak jo. Honejzová chce vzít roha. Sháněla někoho, kdo jim pomůže přes čáru. A dneska smaží kýbl šniclů.

Hernajs, to není jen tak!

Když to Francek odreportoval švagru Alešovi, dostal pochvalu a zároveň úkol:

„Dávej bacha. A vokamžitě mě zalarmuj, kdyby se v dědině vobjevil někdo podezřelej. Rozumíš?“

„No rozumím, no.“

Francek úkol splnil.

Hlídal svědomitě. A nahlásil týpka, co neumí nic lepšího, než si pozdě večer hnát kostru k hradu.

Teď bylo na Alešovi, aby rozhodl, jak situaci řešit. Komandýr musí komandovat. A převzít odpovědnost.

„Fajn, takže my jim pěkně zatneme tipec, hajzlum. Máme jasný zadání: ta ženská nesmí vopustit republiku. Za žádnou cenu. Čili: já a Francek jdeme do akce. Stavíme se v kanclu pro kvéry. Musíme bejt na zámku dřív než von. A vy dva,“ kývl na zbylé maníky, „budete hlídat, kdyby něco. Každej z jedný strany areálu. Jasný?“

Pak se otočil směrem k výčepnímu pultu.

„A ty, Lojzo: běda, jak někde něco cekneš. Jediný slovo! A pomažeš do dolů.“

Praha, listopad 2019

„Čoveče, todle je divný,“ utrousil jsem do pléna, nepřestávaje zírat na monitor.

Plénum tvořila kromě mě jediná osoba: asistent Martin Kníže. Nadějný žurnalista, svěží, neunavený mozek tryskající pozoruhodné nápady.

„Co je divný?“ vyzvídal.

„No, trochu jsem zapátral v historii vývoje těch audiovizuálních nesmyslů, co vo nich připravujem reportáž. A narazil jsem už na druhej patent, pod kterym je podepsanej jakejsi doktor inženýr Evald Honejz, Československá republika. Ty vole, todle jméno mi ale nic neřiká. A to jsem študoval elektrofakultu.“

Martinův úsměv okořeněný nepřehlédnutelnou špetkou čtveráctví dával tušit, že jemu tohle jméno (na rozdíl ode mě) nejspíš něco říká.

„Fakt? No, to bude tím, že ses vo něm ve škole neučil. Ani já jsem se vo něm neučil. Nikdo se vo něm neučil. Poněvadž se vo něm prostě neučí.“

„Hele, nesnaž se bejt tajemnej. A už vůbec se nesnaž bejt chytrej. Víš co? Já si vo tom Honejzovi radši něco vyguglim.“

„Jo, přesně todle jsem ti chtěl právě navrhnout, starouši. A kdybys potřeboval poradit s vyhledávačem, tak mi řekni.“

„Dík,“ odsekl jsem jízlivě a poškádlil klávesnici.

Samostatnou stránku pod heslem „Evald Honejz“ na mě wikipedie nevyplivla. Jediná zmínka o této šedé eminenci radiotelegrafie se skrývala v textu o zámečku Zalánský Újezdec. Na tomto barokně přestavěném gotickém hradě strávil Honejz část roku 1947. Společně se svou rodinou a kompletně vybavenou laboratoří obýval tři místnosti ve druhém nadzemním podlaží.

„Hm, fakt zajímavý,“ broukal jsem pod vousy.

Martin se uchechtával čím dál nestoudněji, což mě utvrdilo v podezření, že on si záhadného vynálezce už dávno proklepnul. No, holt jsem za ním opět pozadu, jako vždy. Mládí vpřed.

Před mýma očima se odvíjí neuvěřitelný příběh. Otec i matka doktora Honejze jsou rakouští Němci. Až do roku 1899 žijí ve Znojmě (stejně jako několik generací jejich předků). Poté přesídlí do Berlína a tam se jim roku 1903 narodí syn Evald. Nadané dítko s výbornými studijními výsledky to dotáhne až na berlínskou techniku, kde v poměrně mladém věku vede futuristické výzkumy. Seznámí se s pohlednou zdravotní sestrou Stefanií Hirschfelderovou a pojme ji za choť.

Navzdory německému původu se Evald Honejz cítí být Čechem, jelikož ho k tomu odmalička vedou rodiče. Doma se nemluví jinak než česky. Takže když mu jeho manželka roku 1938 porodí syna, přesvědčí ji, aby mu dali jméno Jindřich (a nikoli Heinrich, jak by to znělo v rasově čisté árijské verzi).

Ale to už trochu předbíhám.

„Ty kráso,“ povykuju nahlas, „tady píšou, že ten Honejz menedžoval ňáký televizní přenosy z berlínský olympiády.“

„Jo,“ utrousil Martin, „ale přečti si to pořádně.“

Přečetl jsem si to pořádně. Nejednalo se o klasické televizní vysílání, jak ho známe teď. Radiotelegrafické zařízení, navržené doktorem Honejzem, přenášelo fotografie ze sportovních bojů do Spojených států a Japonska, kde je už během několika minut novináři vetkli do svého zpravodajství. Jinými slovy, přenos obrazové informace na velké vzdálenosti. Ve své době unikátní novinka.

Tedy něco jiného než televize. Její první (a hodně primitivní) prezentaci na našem území provedl už pár měsíců před zmíněnou olympiádou docent Šafránek. To víme. O tom jsme se učili.

Na rozdíl od převratného Honejzova agregátu.

Nabízí se logická otázka: proč? Z jakého důvodu měl tento průkopník zmizet v propadlišti zapomnění?

Berlín, 30. ledna 1943

Je přesně 11 hodin dopoledne. Na pódium před budovou říšského ministerstva letectví vystupuje velitel Luftwaffe Hermann Göhring, aby pronesl slavnostní řeč u příležitosti desátého výročí Hitlerova nástupu k moci.

A právě v tom momentě doléhá od budovy rozhlasu strašlivý kravál způsobený bombardováním britskou letkou. Obávané dřevěné stroje De Havilland Mosquito udeřily v nej(ne)vhodnější okamžik.

Místo reichsmarschallova projevu pustí technici do éteru symfonii Antona Brucknera a upláchnou do krytu.

O pět hodin později se situace částečně opakuje při oslavné tirádě říšského ministra propagandy Josepha Goebbelse.

Dva dny nato vyruší doktora Honejze ostré zaklepání na dveře badatelny. Aniž by čekali na vyzvání, vstoupí tři muži. Dva v šedých baloňácích, třetí v černé uniformě SS.

Sturmbannführer August Lammer.

„Herr Honejz, jak dlouho vám bude trvat sbalení celé laboratoře? Když vám přidělíme četu vojáků na pomoc.“

Evaldovi se zachvěla brada.

„No … proč …?“

„Budeme vás muset přestěhovat. V Berlíně - a potažmo v celém Německu - není dočasně zcela bezpečno. A tudíž je potřeba přijmout opatření pro ochranu strategických cílů. Váš výzkum je jedním z nich.“

„A … a kam mě odsunete?“

„Do protektorátu Böhmem und Mähren. Odtamtud přece pochází vaše familie, habe ich recht? Konkrétně z Mähren, viďte. Takže česky umíte. Domluvíte se tam bez potíží.“

„Ano. Česky umím skoro líp než německy.“

„Tím byste se zrovna chlubit neměl, du bösewicht. Každopádně pomažete i s manželkou a synáčkem do jedné vesnice nicht weit von Prag. Využijeme toho, že je tam velice dobře vybavené radiotelegrafické pracoviště s mimořádně výkonnými vysílači. Zde navážete na svou práci. Bydlet budete v Říčanech, in einer villa nach einigen schreckliche Juden.“

„A ty Židi v tý vile už nebydlej?“

„Nein. Nedávno odešli za lepším. Kamsi do Polska.“

Praha, listopad 2019

„Teda to je hustý,“ žasnul jsem. „To je úplně krutopřísný.“

„A copak?“ sondoval Martin.

„Představ si … ale co to povídám, ty už sis to určitě dávno našel.“

„A co?“

„No, že Němci vyexpedovali Honejzovic rodinu do Říčan. Jak jsou na Tehově ty štangle vobrovský, tak tam von pak páchal ty svoje experimenty.“

„Hm. Jo. Vím. A dál?“

„Ale ty taky víš všechno, do prdele. Tobě je zbytečný něco vykládat.“

A tak jsem potichu pročítal poněkud stručné vyprávění o dalších osudech pana vědátora.

Pod bedlivým dohledem SS se nípal v těch svých mechanismech a patrně dělal všechno pro to, aby výzkum postupoval tak zvolna, jak to jen šlo.

Společně s příslušníky domobrany pak během pražského povstání znemožnil ustupujícím německým jednotkám zničit vybavení laboratoře.

Říčany u Prahy, květen 1945

Hosté se poněkud rozpačitě usadili v hale. Stefanie Honejzová jim nabídla kávu, načež s křečovitým úsměvem prchla do kuchyně.

Jejímu choti se vybavila dva roky stará vzpomínka na podobnou návštěvu v berlínské laboratoři. Tehdy byli taky tři. Ale tihle, co přišli dnes, na sobě neměli ani baloňáky, ani černou uniformu. Dva byli jen tak podomácku. Ten třetí si oblékl jakési torzo pěšáckého khaki mundůru a do vlasů vypustil lodičku s rudou hvězdou.

Rudé byly i pásky, co měli navlečené na rukávech – poznávací znamení kovaných odbojářů.

Kovaní odbojáři. A já jsem kovaný kolaborant a pomahač nacistů, projelo Honejzovi hlavou. No, co můžu asi tak čekat? Na který kandelábr mě pověsí? Nebo jim bude stačit, když si sbalíme saky paky a odtáhneme do reichu?

To sotva.

Paní domu přinesla hrnky s kafem a honem zase zmizela.

Slova se ujal khaki lodičkář:

„Also, herr doktor …“

„Promiňte,“ požádal Evald tiše, „mluvte na mě prosím česky. Němčině jsem už odvykl.“

Bojovníci po sobě koukli s ironickým úšklebkem.

„Dobře, jak chcete. Takže, pane doktore, vaše rodina je rodina německá.“

„Ne tak docela. Já jsem československej vobčan. Už od roku 1918.“

„Československý občan německého původu.“

„Rakouskýho původu. Otec i matka se ale narodili na Moravě. Já teda v Berlíně, což snad není moje chyba.“

„A v Berlíně jste taky až donedávna žil.“

„Ano. Vyrostl jsem tam, vystudoval a našel si práci.“

„Práci. Pro fašistickou vládu. Z jejíhož područí byla naše vlast právě osvobozena.“

„Dejme tomu.“

„Není tedy třeba příliš zdůrazňovat, co vás teď čeká.“

Doktorova záda polilo ledové horko. Možná se i malinko připosral.

„Ne. To asi není. Tak … půjdeme?“

Odbojáři se však nezvedli. Zakořenili v křesílkách a tvářili se jako čínský bůh srandy.

Jejich kápo se rozhlédl po místnosti.

„Zdalipak víte, komu patřila tahle luxusní vila, v níž se už víc jak dva roky roztahujete?“

„Ňáký židovský famílii.“

„Ano. Nějaké židovské famílii. Konkrétně továrníku Dannerovi, jeho manželce a dvěma dcerám. Všichni čtyři skončili v Aušvicu.“

„Kde?“

„Aha. To vy neznáte. No, na tom ostatně nezáleží. Ale možná by vás zajímalo, že pana továrníka Dannera si tady každý vážil. Protože pan továrník Danner vykonal pro naše město mnoho dobrého. Zatímco vy jste vykonal mnoho dobrého pro Hitlera.“

„To není pravda. Věnoval jsem se radiotelegrafickejm vejzkumum. Nikomu jsem neublížil.“

„Ne. Vy osobně ne. Ovšem vaše vynálezy pomáhaly nacistům udržovat moc. A poskytovat prostor k dalšímu vraždění. Třeba takových židovských famílií, jako byli Dannerovi.“

„To je mi samozřejmě líto.“

„To je vám samozřejmě líto. Teď určitě ano. I když jste na to celou dobu kašlal. Hm, možná jste o koncentračních táborech nic nevěděl. Dannerovi ano. Ti o nich věděli hodně. Aspoň o tom jednom. O tom osvětimském.“

Honejzovi začalo být do pláče.

„Je opravdu nutný mě takhle tejrat? Tak mě rovnou popravte, ať to máme všichni za sebou. Jenom prosím ušetřete mou ženu a mýho syna. Voni za nic nemůžou. Rádi se spakujou a vodejdou do Německa.“

„Dannerovi byli šlechetní lidé. Ale měli smůlu, kterou si nezasloužili. Vy šlechetný člověk patrně nejste. Ale máte štěstí, které si nezasloužíte. Jdeme.“

Komando se ostře vztyčilo. Evald to zkusil taky, ale podklesla mu kolena. Jeden ze dvou strejců s kšandami přes kostkovanou košili mu musel pomoci na nohy.

Venku čekal automobil. A uvnitř …

„Jéžišmarja! Herr Smidt! Co vy tady …?“ zaječel Honejz šokovaně.

„Jmenuju se Šmíd a nikdy jsem vás neviděl,“ odpověděl vybraně oblečený pán na zadním sedadle. „A běda, jak někdy kváknete něco jinýho, doktore! Je to jasný?“

„Ale … vy přece …“

„Je to jasný?!“

„Ano.“

„To jsem rád,“ zavrčel obtloustlý manekýn a klepl jezdeckým bičíkem do šoférova opěradla.

„Roberte, můžeš.“

Limuzína s příjemným bubláním odplula směrem ku Praze.

Praha, listopad 2019

„No, takže voni si ho bolševici po válce přisvojili jako válečnou kořist,“ žasnul jsem. „I s laboratoří a celým tím jeho know how.“

„How know,“ souhlasil Martin. „Jo, jo. Je to tak.“

„Řídilo ho vnitro. A čekalo vod něj úžasný výsledky.“

„No. A taky se jich dočkalo. Jenom za dobu vod května 1945 do srpna 1947 třináct patentů! Využitelnejch v policejní, vojenský i civilní sféře.“

„Jenomže pravověrnejm komoušum to nebylo recht. Ňákej moula vo něm publikoval štvavej článek v Rudym právu. Že prej si nacistickej pomahač medí v drahym komfortnim baráku, místo aby bručel v base nebo hnil v zemi.“

„Jo,“ přikývl mladý kolega. „A tak ho estébé radši uklidila do pohraničí, aby nebyl tak na vočích.“

Zalánský Újezdec, leden 1947

Na hradním nádvoří se točil mrazivý severák rozhazující po kamenné dlažbě hrsti sněhových vloček.

Dodávkový automobil odkodrcal a Honejzova rodina osaměla ve společnosti spousty zavazadel a beden.

Stefanie si smutně prohlížela zchátralou a místy polorozpadlou budovu zámku. Tak tady máme žít?

Jak se jí zastesklo po útulném teple říčanské vily!

Z hlavního vchodu vyklouzl chlápek ve vaťáku, následovaný mladičkou dívkou schoulenou pod kabátem. S úsměvem napřáhl pravici a pozdravil se s novými nájemníky.

„Já jsem ňákej Votruba, dělám tu správce velkostatku. Tudle Mařena Havlíčková je naše účetní. Kdybyste cokoli potřebovali, vobraťte se na ni.“

A už popadl první dva kufry a metelil dovnitř.

„Ještě po první válce tu sídlilo panstvo, ale pak to milostivá slečna věnovala jeptiškám. A tak tady byl několik roků klášterní špitál. Pak to zabral Hitler a teď zas národní vejbor. No prostě zmatek. Váš byt je nahoře v patře. Hned vedle máte dvě velký cimry pro ty vaše serepetičky, pane doktore. Budete úplně sami. Kdysi tam bydleli kočí a zahradník, ale ty už tady leta letoucí nejsou. Zustaly akorát ty naše dvě kanceláře dole. A teď vy. To je všechno.“

Evald smutně rekapituloval tristní obraz své osobní i profesní degradace.

Berlín, 1936. Zářný úspěch s obrazovými přenosy z olympiády.

Berlín, 1940. Osobní audience u říšského mistra propagandy Josepha Goebbelse.

Říčany u Prahy, 1943. Zřízení parádního výzkumného pracoviště.

Praha, 1945. Osobní audience u československého ministra vnitra Václava Noska.

Zalánský Újezdec, 1947. Stěhování do barabizny plné posraných slepičinců.

Praha, květen 1947

Náměstek ministra si zapálil cigaretu. Podle vůně jakýsi trochu lepší tabák. Kdepak ho asi sehnal?

„Čili, soudruhu Šmíde,“ pokračoval v řeči, „normálně se za ním vypravíte. Jakože zkontrolovat, jestli vůbec něco dělá a tak. To je snad běžnej postup, ne? Musí mu přece bejt jasný, že ho nenecháme bez dozoru.“

Soudruh Šmíd krátce přikývl a čekal, co bude následovat.

„No, a přitom se mu jakoby mimochodem zmíníte vo našem plánu. Ale šikovně! No, to vám nemusím připomínat. Vy jste šikovnej dost.“

Referent (vysoce postavený referent) se v duchu pousmál. Zrovna od tohohle papaláše zní narážky na šikovnost fakt bizarně. Za okupace se s ním párkrát potkal na gestapu. Vždy u příležitosti oslavy narozenin některého z šéfů. Uběhly dva roky od osvobození, a ejhle! Oba společně roztáčejí kola dějin na špičkových pozicích vnitra.

Soudruha Šmída napadlo, proč si vlastně za celé ty roky nepotykali. Asi k tomu chyběla vůle. Nebo vzájemné sympatie. Ty hlavně.

Vrátil se do kanceláře, zvedl telefon a navolil dobře známou klapku.

„Roberte, připrav na vodpoledne auto. Jedeme na vejlet.“

Praha, listopad 2019

„Jedný věci ale nerozumím,“ mudroval jsem.

„Jaký?“ zajímalo Martina.

„No tomu Švýcarsku!“

„A proč?“

„No jednak to byl vod zpravodajců strašnej risk. Takhle ho pustit z vodítka. To úplně smrdělo tím, že tam zůstane.“

„Nejspíš byli přesvědčený, že maj ve Švajcu ňákýho kloudnýho agenta, co ho případně dokáže vrátit zpátky.“

„No, evidentně neměli. Ale ještě víc mě zaráží něco jinýho. My, součást poválečný sovětský zóny, a Švýcarsko? A společnej projekt?“

„Nebyl to společnej projekt,“ opravil mě Martin. „Byly to dva nezávislý projekty řešící vobdobný zadání. Sdílení zkušeností, postupů a tak. Pro vobě strany to mohlo bejt hodně prospěšný.“

„No to asi jo, ale stejně. Ta ideologická propast.“

„Tu ideologickou propast vidíme dneska zcela jasně. Ale tenkrát byla ta optika zřejmě trochu jiná.“

Zalánský Újezdec, květen 1947

„Kdy?“

„V září, možná v říjnu. Nejpozdějc v listopadu. Musíme to všechno připravit. Administrativně a tak. Dojednat potřebný náležitostě. Však to znáte.“

„A to tady musím nechat rodinu?“

„Ano.“

„To má bejt pojistka, že se vrátím?“

„Ano.“

„Nevěříte mi.“

„Nevěříme. Stejně jako vy nevěříte nám.“

Šmíd s Honejzem postaváli na skále, hned vedle chatrných zbytků hradního opevnění. V hloubce pod nimi se rozkládala báječná vesnice Zalánský Újezdec. Doslova rozkládala.

„Stejně mi to přijde divný,“ uchechtl se Evald.

„A co?“

„My, součást poválečný sovětský zóny, a Švýcarsko? A společnej projekt?“

„Čoveče, jak vy jste naivní! To si vopravdu myslíte, že by naše vláda vstoupila do společnýho projektu s jinou vládou, když se jedná vo tak strategicky významnej úkol? Ne. Vaší rolí bude absolvovat stáž, jak jsem zmínil prve. Prozradit co nejmíň a vodkoukat co nejvíc.“

„Ale profesor Krünzli není žádnej blbec! To přece pozná, že ho chceme vodrbat!“

„Ale jistěže to pozná. A jistěže není žádnej blbec. A protože není žádnej blbec, tak se vás bude snažit přečůrat. Jelikož moc dobře ví, že v určitých aspektech bádání jste pokročil dál než kdokoli jinej na celym světě. Tuhle příležitost si nemůže nechat ujít. Vostatně, ze stejnýho důvodu jsme vás předloni nechali žít. A ani nevodsunuli do Německa. Pač jste zlatá slepice, co nám snáší zlatý vajíčka. Jo, chlapče, politika není černobílá. Ani rudobílá. Politika je umění pragmatismu. Politika je umění možného. Kdo to řekl?“

„Stalin?“

„Skoro. Otto von Bismarck.“

(dokončení příště) 

Literární servis 12/2020

Bezbřehé práce na přípravě nového titulu se konečně zúročily: povídkový sborník Mám se dobře, ale špatně to snáším právě vyplouvá na svou pouť oceánem knižně publikované tvorby. V rámci Literárního servisu předkládám krátké ukázky ze všech pěti příběhů.

Mám se dobře, ale špatně to snáším

Zrak mi sklouzl k hromádce papírů odpočívající po boku prázdné vázičky. No ano, to je ta povídka. Od té ženské, Strnadová se jmenuje. Ne, Čermáková. Prostě nějaký pták v tom je. A napsal to její syn.

Ach jo. Tak dobře. Mrknu na to.

Jméno autora: Tomáš Stehlík. No, vždyť to říkám: pták.

Název díla: Vražda v lágru.

Hm, to bude kravina. Naivní dětinské plácání prošpikované kýčovitým patosem.

No nic, dám tomu pět minut. A pak to zahodím. Paní matince brnknu, ať hoch píše dál. A že má nevšední talent.

Přelousknul jsem dvě stránky. Tři stránky.

Třináct stránek.

A nezahodil to. Naopak. Příběh mě vcucnul.

Vaníček zaklapl desky a šlehl pohledem ke Košlerovi.

„Hernajs, dáte se už do toho?! Nebo vás mám prosit na kolenou?“

Velitel stráže zavelel roztřeseným hlasem:

„Popravčí četo, v řad nastoupit!“

„A to mu ani nezavážem voči?“ pípnul Vendelín.

„Máš ňákej problém, soudruhu?“ zaječel Vaníček.

Nad táborem proplachtil krkavec.

„Vida, supi se už slítaj,“ žertoval Tondl. „No tak, pánové, nenechte je čekat! To mě neumíte ani zabít?“

Košler se tvářil jako ztělesněná bezradnost. Nakonec přece jen postoupil krok vpřed a váhavě nařídil:

„K líci zbraň!“

Laufy se poslušně naježily.

„Zamířit!“

Strnulé ticho. Jen slabý vánek čechral koruny javorů.

„Pal!“

Šest výstřelů. Šest kulek zavrtaných do zdi baráku.

Farář Tobiáš Tondl zůstal stát vzpřímený jak topol u cesty. S obličejem obráceným do oblak.

Popravčí četa si dala k noze zbraň a připitoměle vejrala do blba.

„Košlere, co má todle znamenat?!“ zavyl Vaníček vztekle. „Na co čekáš, idiote? Zastřel ho!“

Velitel zbledl a zalapal po dechu.

Nad barákem znovu zakrákal krkavec.

„Vydrž,“ odpověděl mu Tondl. „Svačinka má zpoždění, ale už to bude.“

Rozklepanou pravačkou uchopil Košler služební pistoli. Odjistil ji a položil ukazováček na spoušť. Ruka mu nepřestávala vibrovat, tak ji podepřel levačkou. Ale ani to nebylo k ničemu.

Nakonec nechal obě paže klesnout volně podél těla.

Mládenec má pro psaní obdivuhodný cit. Čtenář je lapen a nedokáže se odtrhnout.

Zkusím o tom novém Hemingwayovi zjistit víc.

* * *

„Děkuju za povídku vašeho syna. Musim uznat, že je fakt pozoruhodná.“

Sluchátko se na okamžik odmlčelo. Poté vyronilo dojatý hlas:

„To mě moc těší! Doufala jsem, že vás zaujme.“

„Jo. Rozhodně jo.“

„V tom případě mám takovou smělou prosbu. Můžu?“

„No prosim.“

„Tomáš vás touží poznat. Vosobně. Abyste mu pověděl, co si myslíte vo jeho psaní. A tak.“

No nazdar! Ale vlastně: proč ne? Výlet na venkov mi neuškodí.

„Tak jo, rád přijedu.“

„Vopravdu? Moc děkuju! Vážim si toho.“

„A kdy by se vám to hodilo?“

„Co třeba tenhle víkend?“

Ten její synáček je nějak nedočkavý! Nebo spíš ona?

* * *

V obýváku panovalo domácké útulno.

Voňavá vídeňská káva zdobená doma dělanou šlehačkou, celý rukáv lahodného štrůdlu s mandlemi a rozinkami, příhodně vyčkávající sklenka pravého koňaku (dokonce XO). Samá rajská potěšení.

„Je mi strašně líto, že jste se s Tomem minuli,“ vysvětlovala hospodyně. „Před hodinou si ho vyzved Radek, muj bejvalej manžel. Zejtra ho zaveze rovnou na fotbal. Měli spolu bejt až příští víkend. Jenže dneska mi volal, že jede někam do ciziny. A esi by si moh vzít kluka teď. Co jsem měla dělat? Tomáš je s nim rád. A mě těší, že neztrácí kontakt s tátou.“

„To je jasný. Nic se neděje. Zajdu do hospody, ať vás tu nevotravuju. Ráno pocourám po lese, pak vokouknu, jak to mladík válí na hřišti, a večír se vrhnem na literaturu.“

„Kam byste chodil? Hospoda je zavřená a tady vám nikdo hlavu neukousne. Můžete mi dělat společnost, esi se teda nebojíte.“

* * *

Skoro do půlnoci jsme louskali překvapivě dobré Tomášovy školní slohovky a prohlíželi nepřekvapivě nudná fotoalba.

„A tohleto je Chorvatsko. Před šesti rokama. Bylo tam božsky.“

Hm. Blbé moře. Blbá pláž. Blbí Chorvati. A jedenáctiletý kluk v blbých plavkách. A vedle něj maminka. Taky v blbých plavkách.

No, ale jak dobře v nich vypadá!

Bezděky jsem na ni koukl. Teda ne na fotku, nýbrž na originál.

Usmála se.

Tahle Helena Stehlíková je celkem zajímavá paní, o tom není sporu. Něco málo přes čtyřicet. Štíhlá, ale ne moc. Kaštanové vlasy na mikádo. Účes znamenitě sladěn s tvarem obličeje. Neodolatelné šedozelené oči, skrývající utajený smutek. A obavu z ran, co mají teprve přijít.

Jako by ta potvora četla moje myšlenky, letmo (a zdánlivě mimochodem) mi zavadila o předloktí.

Pavlišovský řízek

květen 1951

„Dopoledne tu byl Palcíř,“ utrousila hospodyně jakoby mimochodem, pokládaje před manžela talíř zelňačky.

„Co chtěl?“

„Ať to prej to koukáš podepsat. Jináč bude zle.“

„Ne! A tisíckrát ne!“

„No tak, měj rozum! Mysli na rodinu.“

„Nech toho! Nic jim nepodepíšu! Do kolchozu nepudu! Nemůžou mě nutit!“

„Přivedeš nás do neštěstí,“ povzdychla si Vlasta unaveně.

„Tebe už zastrašili, jak vidim. Ale já se nenechám! Palcíř mi vyhrožuje? No a co?! Já jsem Vojta Najvalt! A Najvaltovic rodina tu hospodaří vod nepaměti. A co je vlastně zač ten Palcíř? Táta byl zedník, ale cihlu vzít do ruky neuměl. Zato prochlastal barák. A synáček je podobnej ksindl. Chytil se tý jejich partaje. Mlít hubou a rozeštvávat lidi. K ničemu jinýmu neni.“

„Taky by nám mohli sebrat chalupu. A vysídlit nás. Děje se to všude.“

„Jo. Kolik je to roků, co jsme vypakovali skopčáky? Teprve šest. A zřejmě jsme se nepoučili. Teď vyháníme jeden druhýho. Svinskej život.“

„Na mě se nerozčiluj. Já jsem na tvý straně.“

„Ty že seš na mý straně? To je divná strana, dyž mě přemlouváš, ať to podepíšu!“

Vojta zahodil lžíci a bouchl pěstí do stolu.

„Nějak mě přešel hlad.“

Vlasta smutnýma očima sledovala, jak si její muž obléká čistou košili a beze slova odchází.

Ani nemusela hádat, kam jde. Do krčmy, kam jinam? Přitom se chlastu celý život vyhýbal. Pivo si dal nanejvýš k nedělnímu obědu. O posvícení možná ještě jedno navrch, aby se neprášilo do krku, jak vysvětloval žertem. Ale to bylo všechno! Kořalky se nedotkl vůbec.

A teď? Prchá do hospody skoro denně. Utápí tam beznaděj.

Je to špatná doba. Lidi se mění. A není divu.

Za protektorátu bylo taky bídně, ale jinak. Tehdy tu poroučeli Němci. Cizáci. Vetřelci. Vypudili jsme je a bylo zkrámováno.

Aspoň to tak vypadalo.

Ale co nám vládne tahle rudá banda, likvidujeme se navzájem. Z toho není úniku.

červen 2006

Víte, co je pavlišovský řízek? Nebo spíš „paulišouskej“, jak byste slyšeli od místních. Ale jo, určitě víte: smažený vepřový řízek, pěkně ve strouhance. A k němu žádné brambory nebo kaše, nýbrž houskové knedlíky se zelím. Prostě knedlo-vepřo-zélo po našem.

Pavlišov je nenápadná dědina nahoře na pláních. V červené hlíně tamějšího hřbitova odpočívá nemálo mých předků. Jako poslední mezi ně ulehl můj táta. A jeho funus, to byl tenkrát pořádný mazec. Policajti to tam celé obklíčili a každého truchlícího souseda prošacovali, neschovává-li pod sakem mačetu nebo kanón. Je teda fakt, že měli dost dobrý důvod k obavám.

Na výročí toho divokého pohřbu jezdívám do Pavlišova položit kytičku na hrob. Tak jako dnes.

* * *

Sympatický strejda v modrém stejnokroji mi orazítkoval lupen a s dobrosrdečným úsměvem se optal:

„Tak japak bylo v Náchodě, pantáto?“

Cože? Odkud to ví? Aha, z lístku přece! Mysli, blbče!

„Celkem to ušlo. Stavil jsem se ve Sportu. Na řízek a jedno. Spíš víckrát jedno.“

„Řízek? Paulišouskej?“

„No bodejť.“

Průvodčí usedl a se zájmem zkoumal mou starou neholenou tvář.

„V Pavlišově to znám.“

„Já taky. Jsem votamtud.“

„I já.“

„To myslíte vážně? V tom případě jsme vlastně sousedi. Ale to bych vás měl znát.“

Ajznboňákova tvář lehounce potemněla.

„Možná jo, možná ne. Víte, já už tam dávno nebydlim.“

„Já jakbysmet. Nemám na Pavlišov dvakrát pěkný vzpomínky.“

„To mi povídejte. Myslíte, že já jo?“

No fajn, a víc neřekneš? Asi ne. Tak jsem pokračoval já:

„Po učňáku mi dali umístěnku do Dobrušky. A já šel rád. Holku jsem si našel. Ze Spáleniště. A tam teď hospodařim.“

„Já celej život hnípu na dráze. Cvakám lidem lístky. Víc neumim. A co má bejt? Je to jen práce.“

„No však.“

Chlápek si zamyšleně olízl spodní ret.

„Prve jste řikal, že se vám v Pavlišově přihodilo cosi nepěknýho. Povidejte. Esi vám to teda nevadí.“

„Ale co by? Je to už hromada roků.“

„Aha, vy nejspíš myslíte ten malér v jednapadesátym, že jo?“

„Jakpak ne. A dyk vy to vlastně taky musíte pamatovat.“

„Jo. Na to nejde zapomenout.“

Příliš blízko slunci

srpen 1968

Ticho vlahé letní noci narušil slabý šramot.

„Slyšíš to?“

Desátník Vajner a vojín Střekovský našpicovali uši. Mladší z nich nakonec přikývl.

„Jo. Zní to jako stíhačka.“

„Hm. Tak už je to tady.“

„Ale proč stíhačka, vole? Čekal bych bombardéry.“

Smluveným signálem upozornili nadporučíka. V mžiku převzal zprávu celý oddíl.

Soudě podle intenzity hluku a osamělého světélka na obloze to bude pouze jeden stroj. Nikoli formace, na niž se chystali.

Tohle není útok. Tohle je divné.

Velitel udělil bleskový rozkaz: nestřílet! A rozsvítit přistávací dráhu.

Stihli to o fous.

Jen co naskočily reflektory, přihnal se rozeřvaný MiG. Pilot obratně zaroloval a otevřel kabinu. V příští vteřině zírala dvojice letců do naježených hlavní jedenácti samopalů.

Nadporučík Kolín omámeně sledoval, jak sovětští důstojníci seskakují z mašiny a spínají ruce za hlavou.

„Co to děláte?“ oslovil je křečovitou ruštinou.

„Vzdáváme se.“

„Co? Proč? Jak to?!“

„Můžeme si zapálit?“ zeptal se ten starší.

„No prosim. Ale žádný vylomeniny!“

Hoši sundali kukly a z kapsiček vymámili paklíky se smradlavými papiroskami.

„Asi bysme se měli představit. Já jsem major Sergej Ivanovič Vorobjov. A tendle honibrk je kapitán Stěpan Vasiljevič Gogov.“

„Těší mě. Já jsem nadporučík Bartoloměj Kolín. Tak, a teď byste mi snad mohli konečně vysvětlit, co má todle noční dobrodružství znamenat.“

„Už jsem to řek. Vzdáváme se.“

„Mhm. Jak jste vůbec našli náš útvar? Předpokládám, že dispečeři vás asi nenavedli.“

Vorobjov se hořce uchechtl.

„Ne. Museli jsme perfektně nastudovat trasu. Vyžádalo si to několik tejdnů pečlivý přípravy.“

„A to jste chtěli přistát potmě? Dráha byla zhasnutá.“

„Zkusili bysme párkrát vobletět areál, esi vám dojde, že máte jít cvaknout vypínačem. A dyby nic, zapíchli bysme to někam za město.“

* * *

Marie Hotárová, hezká jedenadvacetiletá referentka okresního národního výboru, zvědavě pokukovala k bráně kasáren, kde tábořila horda po zuby ozbrojených sovětských vojáků.

Raději zahnula za roh. Dneska bude lepší jít oklikou. Motat se kolem těch divousů, to by mohlo být o držku.

Pospíchala podél zdi a znenadání zaslechla tklivý zpěv. Zjistila, že vychází ze zamřížovaného okénka asi tak dva metry nad úrovní chodníku.

V tomhle místě se nachází posádková basa, napadlo ji. Zastavila se a poslouchala. Písnička byla smutná, ba přímo plačtivá, srdceryvně přednesená melodickým kontratenorem.

Oči čjornyje, oči strastnyje! Oči žgučije i prekrasnyje! Kak ľjubľju ja vas! Kak bojus ja vas! Znať uvidel vas ja v nedobryj čas.

A tak dále, a tak dále.

Neviditelný minesengr protáhl závěrečný tón do nekonečné fermaty, načež utichl. V příští vteřině byl odměněn Maruščiným fascinovaným potleskem.

Z okénka vykoukla zarostlá tvář.

„Spasíba, děvuška! Líbila se ti písnička?“

Díky socialistickému školství vláda Maruška slušnou ruštinou, což jí umožnilo zapříst družný hovor.

„Kde ses tu vzal, člověče?“

„Spad jsem z nebe.“

„Dělej si srandu z někoho jinýho!“

„Nedělám si srandu! Fakt jsem spad z nebe.“

„Vodkdy padaj muklové z nebe?“

„Ale já nejsem žádnej mukl!“

„A kdo teda jsi? A proč tě šoupli za katr?“

Mladík poněkud zmateně vysvětlil, že je vojenský letec. S kamarádem opustili jednotku a přistáli na místním letišti.

„Proto teď bručíme v base. Čekáme, co s námi Češi provedou.“

„Tak to jo. A jak se jmenuješ?“

„Gogov. Stěpan Vasiljevič Gogov.“

„Kde jsi přišel k takovýmu divnýmu příjmení? Gogov. To jsem nikdy neslyšela.“

„No, jeden člověk, co se kdysi dávno usadil v naší vesnici, se jmenoval Goga. A tak se všichni jeho potomci jmenovali Gogov. Jako já.“

„Aha.“

„Prej to byl Žid.“

„Kdo?

„No ten Goga.“

„Hm.“

„A jak se jmenuješ ty?“

„Marie.“

„Marie? Maryša!“

„Maryša ne! Fuj! To je škaredý. To už rači Marienka.“

„Tak jo, krásná Marienko. Mám ti eště zazpívat?“

Krásná Marienko?! Darebák jeden.

Skořicové palačinky

únor 1948

Rutinní posudky jsou otravné, ale tohle mě deptá snad ještě hůř, hudroval Antonín v duchu.

Vejral do mikroskopu s takovým soustředěním, až se o něj pokoušely mrákoty. Zrovna tak mohl mlátit hlavou do zdi. Výsledek by byl stejný.

Divná kulka („dárek“ od náchodských vyšetřovatelů) ho trápila už od rána. Nic podobného v životě neviděl. Chtělo by to radu zkušenějšího kolegy.

Popadl sluchátko a vytočil notoricky známou klapku. Hlas volaného zahřímal až po osmém zatútání.

„Tady Karel Heřman, ale rovnou řikám, že mám děsně moc práce, takže neni-li to nic nutnýho, jakože neni, tak mě laskavě nevobtěžujte, a já vidim, že to nutný neni, čili na shledanou. Nebo sbohem, to bude lepčí.“

„Karle, prosim, nepokládej to!“

„Co chceš, Tondo? Ale stručně.“

„Moh bys mi juknout na jednu kulku?“

„Na tvou kulku? Na levou nebo na pravou?“

„Vole.“

„Dobře. Mám se stavit? Nebo přídeš?“

„Klidně přídu.“

„Nechoď! Já se stavim.“

„Tak jo. Stav se.“

„Ne. Radši přiď ty.“

„Už běžim.“

„Nikam neběhej! Jdu já.“

Cvak. Ticho.

Tak teď mám čas na oběd o třech chodech a třech vínech, napadlo Antonína. Včetně kávy se zákuskem. Poněvadž Karel nikdy nikam nechvátá. Leda zpátky k sobě. Tam naopak chvátá vždycky.

Navzdory zvyklostem se Heřman přihnal jak tornádo a okamžitě spustil:

„Tak to ukaž. Honem, nezdržuj, nemám na tebe celej den. Aha, to je vono? Puč to sem. Hm, takže s timdle si nevíš rady? To je přece z koltu.“

A hnal se ke dveřím.

„To vim taky, ale z jakýho koltu? Nepodobá se to ničemu, co znám.“

„Ty znáš velký hovno, mladej.“

„Ale nech toho. Sám vidíš, že to neni z ledajakýho koltu. Je to atypický.“

„No, je to z ňákýho americkýho koltu.“

„Jasně, ale ani mezi vzorama americkejch …“

„To bude starší kolt.“

„Ani mezi staršíma …“

„Starší model, kerýho vyrobili jenom pár kousků. A proto neseženeš vzor k porovnání.“

„Čili jsme v háji.“

Heřman si odfrkl.

„Jo. Ne. Já si to vodnesu.“

* * *

Antonín odcházel s těžkou hlavou. A touhle těžkou hlavou málem vrazil do kolegyně Květy Koledové.

„Dávej bacha, Toníčku!“

„Promiň.“

„Seš ňákej roztěkanej, hochu. Neni divu, při tom všem, co se dneska děje.“

Tonda pouze pokrčil rameny, načež pohlédl do očí, jež ho sledovaly pevně a bez jakéhokoli projevu rozpaků.

Mezi balistickým expertem Antonínem Spíchalem a referentkou Květou Koledovou to už nějakou dobu jiskřilo. První plamínek vyšlehl v průběhu předloňského vánočního večírku. Přičítalo se to poněkud zvýšené konzumaci alkoholických nápojů, což nic nemění na skutečnosti, že od té doby po sobě pokukovali při každé příležitosti. Nenápadně, leč nikoli nevýznamně.

„Pojď, dáme si něco k pití,“ navrhla Květa.

„Tak jo. A kde?“

„Třeba u mě?“

Zaváhal. Ale jen krátce.

„Fajn.“

Útulné přítmí skromného obýváku, delikátně bublající jazzová muzika, zlatistý mok v křišťálových sklenkách. Co víc lze učinit pro navození atmosféry chytlavé dekadence?

Květa sklonila hlavu.

„Chutná ti víno?“

„No, docela jo. Ale jako pivař to zrovna moc neposoudim.“

„Je vod mýho strejce z Moravy.“

„Tak ho pozdravuj. A vyřiď mu, že to umí skvěle.“

Leželi na gauči, utopeni v tlumeném svitu drobné stolní lampičky. Tíseň se na ně lepila jako rozehřátý klíh.

„Von mě vyhodí,“ pípnul Tonda.

„Kdo tě vyhodí? A vodkud?“

„Starej. Vyhodí mě z práce.“

„Nemůže tě vyhodit.“

„A proč ne?“

„Jsi dobrej. A hlavně jsi jedinej. Nikoho jinýho nemá.“

Tonda si povzdychl.

„Díky za útěchu, ale vim, co mluvim. Tak ňák před měsícem si mě starej pozval. A vysvětlil mi, jak se mnou pracující lid zatočí, až převezme moc. A tu právě dneska převzal. Myslíš, že ten vůl bude řešit, esi má dostatečně použitelnej technickej personál? Kdepak, na to von se vykašle. Pro něj teď bude nejdůležitější vobsadit klíčový pozice spolehlivejma kádrama. A já skončim někde v ňákym kriminále. A tam mě utlučou k smrti. To se prej děje v Rusku. Politickejm těmdle, disidentum. Nebo jak se jim říká.“

Teď už ho Květa pohladila naplno. Teď už to nemaskovala žádným rádoby náhodným dotykem.

Tonda to správně pochopil jako výzvu. Něžně jí prohrábl vlasy a zulíbal tváře i ústa.

Té noci se Bohunka Spíchalová svého chotě nedočkala.

Stejně jako několik dalších dní.

Tridentský gambit

květen 1968

Z šéfova výrazu jsem okamžitě poznal, že cosi je ve velikém, ale opravdu velikém nepořádku.

„Mám blbou zprávu, čoveče.“

„Jakou blbou zprávu?“

„No, ani netušim, jak to říct.“

„Tak to řekni, jak to je. To bude nejlepčí.“

„Tak jo. Jak myslíš. Podivej, věci se maj tak, že jdeš vod válu.“

„Cože?“

„Hm. Prostě končíš, bejku. Šmytec. Bez fanfár. Je mi líto.“

„Proč?“

„Proč je mi to líto? Poněvadž tě mám rád, blboune.“

„Ne. Na to se neptám. Ptám se, proč končim.“

Emil si povzdychl, pár vteřin pozoroval ptačí námluvy za okny, načež spustil kovovým hlasem:

„Vzpomínáš si na jaro 1950?“

„Co máš konkrétně na mysli?“

„Co asi? Akci K.“

„Akci K? A proč, jako?“

Šéf zavrtěl hlavou.

„A proč, jako? To se ptáš vážně? Ty asi vůbec nesleduješ, co se děje.“

„Děje se spousta věcí. Dycky se děla spousta věcí. A dycky jsme si s nima uměli poradit. A vůbec, proč by měly bejt ňáký potíže zrovna kvůli Akci K? Tenkrát nám přece vynesla přestup k vojenský kontrarozvědce. Nebo snad ne?“

Emil odvrátil zrak.

„To bylo tenkrát. Teď je to jiný. Jsme v defenzivě. Teda trochu.“

„Nerozumim.“

„Tak to řeknu natvrdo: spousta lidí se teď rejpe ve starejch voperacích. Jakmile vobjevěj ňáký použitelný svinstvo, hned ho na někoho vytáhnou. Na mě vytáhli Akci K.“

„Mhm. Furt mi nedochází, v čem je problém. Plnili jsme rozkazy shora.“

„To jo. Ale ten mnich, cos ho oddělal …“

„Já ho neoddělal. Já mu dal ránu z milosti.“

„To je fuk. Oddělali ho tvoji chlapi. No, a někdo to vyštrachal.“

„Promiň, asi jsem zabedněnej, ale …“

„Nech mě domluvit. Pár lidem se to teď náramně hodí jako záminka, aby mě mohli skopnout ze židle. Mám jedinou šanci: předhodit jim vobětního beránka. Je to slabá šance a nejspíš mě nakonec stejně vylejou. Ale dyž to prodám jako uvědomělý pokání, třeba mě starej přece jen udrží na pozici.“

„A ten vobětní beránek jsem já, chápu-li to správně.“

„Dyckys chápal správně.“

„Tak ti děkuju. Seš svině.“

„Dyž myslíš. Právě jsem ti chtěl předložit kulantní nabídku. Ale teď asi nemůžu, protože svině kulantní nabídky nepředkládaj. Nebo snad jo?“

„Co to meleš? Jakou kulantní nabídku? To mě jako hodláš šoupnout do archivu? Nebo rovnou do kotelny?“

Emil lišácky zamrkal.

„Co bys řek Mnichovu?“

září 1981

Poděkoval jsem barmanovi a šel si sednout k rohovému stolu, obsazenému strejcem přibližně mého věku.

„Kde se tu bereš?“ zeptal se hned po odbytí zdvořilostních formalit. „Promiň, ale moc Čechů se v těchhle končinách nepoflakuje.“

Jeho legrační nezdvořilost mě pobavila.

„Já jsem sice českej rodák, ale australskej vobčan,“ což byla lež. „V padesátym jsem emigroval.“ Další lež.

Trpce se usmál.

„To je fakt zvláštní.“

„Co je zvláštní?“

„Já taky v padesátym emigroval.“

Postupně z něj vypadlo, že je kněz, dokonce misionář. Tedy vlastně už není, protože s tím seknul.

„Za mlada jsem bejval řeholnim kanovníkem,“ vyprávěl.

„Cože? Kanonýrem?“

„Ale ne! Kanovníkem.“

„A co to je, takovej řeholní kanovník?“

„Řádovej kněz. Mnich, co chodí kázat a pastorovat.“

„Aha. Mnich, řikáš?“

„No jo. Bydlel jsem v jednom takovym klášteře.“

Drobounce mě píchlo v nejzastrčenějším zákoutí mozečku. Protože v jednom takovym klášteře se zrodil malér, co mi po letech zničil kariéru.

„Pak tam vtrhli vojáci. Teda ne vojáci, ale Státní bezpečnost, jak jsem se potom dověděl.“

Teď už mě píchlo mnohem víc. A nikoli v zastrčeném zákoutí, nýbrž přímo uprostřed makovice.

„Před mejma vočima zamordovali kamaráda. Nejdřív ho příšerně zbušili. A pak ho ten jejich velitel vodstřelil jako psa.“

Teď už mě nepíchlo. Teď mě to mlelo jak na mlatě.

„Tomu klukovi tim nejspíš zkrátil utrpení. Aspoň to tak vypadalo. Ale kdo ví, že jo? Teda, nejsem já debil? Vykládat takový věci na potkání!“

Literární servis 11/2020

Literární servis až dosud předkládal výhradně texty prozaické. Tentokrát dostává vůbec poprvé prostor i poezie. A já věřím, že ne naposled.

Některé tvůrčí záměry potřebují hodně času, aby dozrály. Platí to i pro výbor z mé básnické tvorby, který pozvolna připravuji ke knižnímu vydání. Představím v něm verše zrozené v předlouhém období více než třiceti let. Zde je skromná ochutnávka ...

větrolamy

opřen o vzduch 

       zpívám stromům

       píseň jarních

       větrolamů

opřen o zem

       zpívám věžím

       o bolesti

       kterou střežím

písně zpívám

       noty ztrácím

       s poslední z nich

vykrvácím

pianino na peronu

na nástupišti mezi dvěma

       kolejemi do mraků

pianino

oblečené černě a odřeně

vyhlíží vlak

       co možná přijede

nebo možná ne

zvedl bych víko klávesnice

a zahrál notu

       smutnou veselou

ale ne

pohoršil bych publikum

vyhlížející vlak

       co možná přijede

nebo možná ne

a tak tu stojíme

vedle sebe

       jako potrhlí milenci

já

a ten starý dřevěný krám

v něm rezonuje hudba

ve mně rezonuje

       nic

nad kolejemi přeletí holub

a žasne

       že tu ještě

              jsem

slovo je jen slovo a nic než slovo

napíšu slovo

       prstem

(proč zrovna prstem? no prostě prstem!)

tak znova …

napíšu slovo

       prstem

do peřin

do oblak

(proč zrovna ... ale no tak nic)

napíšu druhé třetí

       slovo

brkem namočeným

       v slzách

(slzavým brkem nelze psát! já vím a co na tom?)

tak znova …

nenapíšu nic

místo toho

       vylezu na vrchol

přes klády kamení

       přes potok

a tam 

pod modrým akvarelem

(tím je myšleno nebe? a co asi jiného?)

poprosím trávu

       ať přestane růst

ale kdepak

a tak se rozpustím

na stránkách knihy

vyryté do kůry stromů

zítra

nebo za tisíc let

přijde dítě

       zahalené do

       vlastních stínů

připíše slovo

       nožem namočeným

v octu

(ne)hlaď hada holou rukou

kobra

       na tvém rameni

hořce sladce voní

       kávou

a peruánským tabákem

v přítmí se usmívá

v noci mění

       barvu

a nad ránem svléká

       kůži

pět šedohnědých hadů

       (... jejích něžných dětí)

vyrůstá ti z

       dlaně

mlčky se

       po mé ruce

plazí

hladí

       spalují a chladí

mariáš císařským řezem

láska je štrejchnuté

       srdcové eso

s vroubkem 

       na odvrácené straně

plaché provinilé oči

       falešného hráče

pátrají kolem stolu

dokud nezmerčí tajné znamení

a hned ví kolik uhodilo

dvacet čtyřicet eso trumf

       poslední štych

láska se rodí stejně

       jako poezie

císařským řezem

       z břicha noci

       té špinavé děvky

která den co den

hladově číhá

kdy soumrak rozkrojí 

       nebe 

a pak

obklopena tmou

       živící její mrákotné tělo

hraje s odkrytými kartami

dobře totiž ví

že nemůže prohrát

trumfů plnou ruku

láska je pro oči slepá

tápe

       ve tmách poledního slunce

a doufá vzbudit soucit

ale ne

vzbudí nanejvýš

       přízraky večera

              a vlkodlaky noci

stojí nad nimi jak

       dáma v černém

s dýkou v ruce

láska je blbost

a poezie je blbost

kdo to vymyslel tuhle

       hromadu hovadin

takhle se nedá žít

to je moc bolení

       najednou

a ještě ke všemu 

       to pití

a tak už jen

       poslední kapku vína

a půjdu spát

pro lásku nebes nebuďte mě

jitro si mě najde samo

a vrazí mi do dlaně štrejchnuté eso

tahle hra se nedá vyhrát

hned vím kolik uhodilo

dvacet čtyřicet eso trumf

poslední štych

Literární servis 10/2020

Tentokrát servírujeme ukázku z povídky, jež je součástí připravovaného sborníku „Mám se dobře, ale špatně to snáším“, který vyjde na podzim 2020. Náš úryvek zastihuje oba protagonisty napínavého příběhu v momentě, kdy je osud svede dohromady na trase krkolomné vysokohorské túry. Není to tak úplně náhoda ...

A pak se to zvrtlo ještě hůř.

Ledovcové pole.

Obří křišťálový jazyk plazící se do bezedné nicoty pod námi. Nejošemetnější zradou nebyla jeho šířka (nějakých patnáct metrů) či hladkost (přísná!), nýbrž jeho sklon. Bezmála kolmý, jak je v těchto končinách dobrým zvykem.

Valerián se podrbal na bradě.

„Tady přece musí bejt natažený lano! Bez něj to nejde překrosit. Ale asi je pohřbený pod sněhem.“

To je moc fajn.

Napadlo mě, že stoprocentně nejsme první, kdo tudy dneska pochodoval. Dokazovaly to vysekané (nebo spíš vypíchané) stopy od cepínů a maček našich předchůdců. Určitě byli vybaveni provizorním jištěním, jinak to nemohli přežít.

„Vrátíme se?“

Jak vábivou vějičku jsem vypustil! Vábivou, leč jedovatou.

„A kam, jako?“ ušklíbl se Valerián. „Jedině na Pedrotti, ale to bysme museli stihnout za světla, což nemáme šanci ani náhodou. A skončit mezi těma sněhovejma hřebínkama potmě, to fakt nechceš.“

Ne, to opravdu nechci. 

„Dobře. Co navrhuješ?“

„Nazujeme mačky, popadneme cepíny a ...“

„Nerad ti to připomínám, ale já nemám ani mačky, ani cepín.“

„No jo, ty sis prostě vyrazil na lázeňskej vejlet.“

Mít s sebou takové ty horolezecké krámy, co je člověk jednoduše nabuší do skály a pak po nich skotačí jak pavouček, měli bychom vyhráno. S tím však ani jeden z nás nekalkuloval. Proč taky? Vždyť jsme vyrazili na feráty, kde je trvale k dispozici stabilní jištění.

Nezmizí-li pod ledovou krustou.

„Vzal jsem třicetimetrový lano,“ spustil Valerián. „Pro každej případ. Teď by se mohlo hodit.“

„K čemu?“

„Kupříkladu k tomu, abych z něj uďál provizorní zábradlí.“

„Tak do toho!“

„Tak do toho? A jak asi?“

Okamžitě mi došlo, v čem je háček.

To Valeriánovo zábradlí by muselo být k něčemu ukotveno. A samozřejmě na obou stranách ledovce. Čili nám chyběl kámoš, co by se postaral o protější konec. A druhý problém: kotvit se to dá jedině cepíny. Žádné jiné použitelné kolíky po ruce nejsou. Jenomže my máme cepín pouze jeden.

„Náčelníku, hlásim nápad,“ ozval jsem se plachým hláskem.

„Ven s nim.“

„Někerej z nás skočí do maček, uváže špagát na motyku a vopatrně s ní přeleze ten pitomej led.“

„Straší ti ve věži?“

„Naproti to ukotví, pověsí mačky na šňůru a pošle je kolegovi jako po lanovce.“

„Vohromnej nápad, ale dost vo držku. Radši počkáme, až někdo příde.“

„Až někdo příde? A kdo jako? A vodkud? To taky můžem čekat do zejtřka. Je půl pátý. V tudle hodinu se sem nikdo soudnej nepohrabe.“

Což byla svatá pravda. A Valerián to věděl zrovna tak dobře jako já.

„Tak jo,“ souhlasil neochotně, vymámil z batohu mačky a začal se do nich soukat.

„Dej to sem.“

Ztuhnul v půlce pohybu a obrátil na mě ten nejudivenější ksicht, co jsem kdy spatřil.

„Cože?“

„Povídám, abys mi ty železa pučil. A motyku taky.“

„Nechápu.“

„Ale chápeš. Pudu já.“

„Co je to za divadýlko? Jakou boudu to na mě šiješ?“

Evidentně spekuloval o tom, že přetančím ledovec a pak se vesele zdejchnu. A on ať si tu třeba zmrzne.

„Mám vejcvik,“ zkusil jsem neprůstřelný argument. „Na rozdíl vod tebe.“

„No právě.“

„Neboj.“

„Můžu ti věřit? Asi ne, co?“

„Ani vomylem. Ale zkus to.“

Kousal se do rtu a zvažoval veškerá pro a proti. Nakonec v něm zvítězil alibismus.

„Tak mazej.“

* * *

První krok. Druhý. Třetí. Čtvrtý, pátý.

Kdysi nás učili chodit po provaze, což se mi teď náramně hodilo. Přes všechny tyto zkušenosti (a přes veškerou železnou vůli a psychickou odolnost) trvalo věčnost a pár minut k tomu, než jsem se (podělaný až za ušima) doplazil aspoň ke středu smrtící skluzavky.

A vtom to přišlo.

Nepatrná chybka, podceněný balanc, a už jsem sjížděl k branám Hádovy říše.

Schvátila mě panika a já instinktivně zapíchl motyku do zledovatělého sněhu. Blbý nápad, jehož výsledkem bylo neobyčejně efektní salto. A cepín, plachtící elegantním obloukem kamsi do hajzlu.

Valerián ho naštěstí držel na vodítku. Ještě že tak.

Zápletka spěla k nekompromisně dramatickému epitafu: špičkový agent tragicky zahynul během nenáročné alpské procházky. Vpravdě kuriózní záznam do spisu.

Ale jak už to tak bývá: nejnechutnější svině mívají největší štěstí.

V místě mého drtivého dopadu se mražené koryto prudce stáčí vpravo, čímž kopíruje ohyb vápencové stěny zvrásněné mnohými škvírami. Do jedné z nich jsem bleskově zaklesl dlaň, stahován zlomyslnou gravitací do hlubin podsvětí. Ze spárů jistojisté záhuby mě vytrhly až dva chatrné stupy našmátrané horečným okopáváním skály.

Ale co teď? Tahle pozice není na dlouho.

Seshora dolehlo hysterické zaječení:

„Žiješ?“

„Ne, vole.“

„Tak já jdu pro tebe.“

„Zešílels?“

Asi jo. Altruista jeden bláznivý.

Jakkoli jsem ho odtud nemohl vidět, bylo mi jasné, co páchá. Popadl motyku s uvázaným lanem a zatloukl ji do ledu. Ale jenom tolik, aby v něm držela, než splní funkci jištění. Poté slanil těch necelých třicet metrů, co mu špagát dovolil, a vší silou s ním zalomcoval, aby uvolnil cepín.

Nedostane-li ho ven, je zle.

Existuje něco horšího než bezmoc?

Valerián se tam morduje, aby mi zachránil kejhák. A já tu čučím jako bluma.

Zasloužím si to vůbec? A zrovna od něj?

Bodejť, že ne.

Ten chlap je světec. Nebo blbec.

Nebo obojí.

Ze stupidních úvah mě vyrušilo zřetelné cinknutí kovu o skálu. Takže se mu to povedlo: vyrval cepín a hodil ho mým směrem.

Jenomže jaksi mimo můj dosah.

„Vidíš, kde je?“ zahalekal jsem.

„Jo. Takovejch pět, šest metrů vod tebe.“

„Jdu si pro něj.“

„Pro co?“

„Pro cepín. Nebo k papeži pro poslední pomazání. Eště nevim, musim si to rozmyslet.“

„Ses posral už jako úplně, debile?“

Zajímá někoho Valeriánův názor? Nezajímá. A já lezu.

Byl to jen kousíček, ovšem po kolmé stěně. Bez vercajku. A s perspektivou dlouhého volného pádu při sebemenším kiksu.

* * *

Valerián brečel štěstím, když jsem se pod ním vyloupl. Pro přehnané projevy emocionální nestability však nebyla ta správná chvíle.

Na obzoru totiž číhaly vážné starosti. Třeba hned ta první: jak se vyštrachat zpátky na trasu feráty.

Po skále? Ne. Valerián ji sice slanil (což byl hazard jako prase), ale výstup vzhůru se jevil jako čirá fikce.

Čili po ledovci? Stejná bláhovost.

I když ne tak docela. Máme jeden cepín a dvě mačky. To je o hodně víc než nula cepínů a nula maček.

Je to aspoň něco.

Valerián očividně dospěl k témuž závěru:

„Pojď, navážem se na lano.“

„Proč, prosim tě?“

Koukl na mě jako na debila.

„Tohle,“ ukázal za sebe, „je ledovec. A co dělá skupina, dyž jde na ledovec? Naváže se.“

„My jsme skupina?“

„Jo, my jsme skupina.“

Měl samozřejmě pravdu. Ovšem s drobnou výhradou: skupina toho druhu, o němž hovořil, zpravidla čítá více členů než dva. A tito členové se navazují proto, aby mohli vytáhnout nemotorného mamlase z pukliny.

A nikoli proto, aby se navzájem strhli do propasti.

„Já nevim,“ zavrtěl jsem hlavou. „Příde mi to jako pitomost.“

„Máš lepší nápad?“

„Jo.“

„Jo? A jakej?“

„Jít každej sám.“

„Ne. Prostě ne.“

Vrátil jsem mu levou mačku, pravá zůstala mně.

Přiuzlili jsme se k lanu. On v čele, já vzadu. Proměněni v jakýsi komický agregát vybavený jedním cepínem, jedním párem želez a přelétavou přízní bohů jsme milimetr po milimetru vzlínali zpátky k výšinám.

Zajímá vás, jak to dopadlo? A v čem spočívalo onou zvláštní pouto, spojující oba horaly? V tom případě si kupte knížku „Mám se dobře, ale špatně to snáším“ :).

Ukázky z dalších povídek sborníku najdete zde a zde

Literární servis 9/2020

Tímto příspěvkem vítáme v Literárním servisu dalšího autora - totiž autorku: záhadnou dámu, vystupující pod pseudonymem Adéla Y. Přeje si zůstat v utajení, tudíž prozradím snad jen tolik, že to rozhodně není žádná literární novicka. Z různých důvodů se však rozhodla publikovat svou další knihu inkognito.

Dle mého skromného názoru se jedná se o pozoruhodný - a šablonám se vymykající - retroromán (dvacátá léta 20. století) s úderným názvem Nikomu nevěř! Nikomu. Začíná jako vesele romantická hříčka, ovšem děj se brzy stočí k napínavé zápletce, jež vrcholí dramatickým rozuzlením s parametry solidního psychothrilleru.

První úryvek (dokonce dvojdílný) již vyšel ve Čtení ke kávě Klubu knihomolů. Jako pokračování jsem vybral pasáž, navazující na společnou obchodní cestu hlavní hrdinky Kláry Antlerové a ředitele její továrny, doktora Tadeáše Bergmeistera. Oslava úspěšného výsledku se téměř zvrhne v nezávazné erotické radovánky. Ale fakt jen téměř, protože pan doktor má krátce před svatbou, s čímž se slečna Klára nedokáže srovnat, protože ji pan Tadeáš prostě okouzlil ...

Jak fatálně jsem se v Tadeášovi zmýlila! 

I když: třeba se naopak mýlím právě teď, což je taky možné. 

Žádný povrchní seladon! Dokážu-li správně dešifrovat motivy jeho zdánlivě nelogického chování, pak důvod, proč mě hází přes palubu, je v podstatě dvojí. Zaprvé: přijal naši fabriku za své životní dílo. Vžil se do role jakéhosi průmyslového Alexandra Makedonského a vyjel do fanatického boje, jemuž padne za oběť vše, počítaje v to i osobní štěstí. A zadruhé: složil slib do rukou slečny Josefíny a jejích rodičů. A jako šlechetný gentleman musí svému závazku dostát, protože takový slib, to je svatá věc.

Že mě tím rozemele na kaši a spláchne do záchodu, to je mu putna.

Muži ovládají neuvěřitelnou schopnost bleskově se odmilovat. Doslova lusknutím prstů. Aspoň to tak na první pohled vypadá. 

My holky to máme jinak. Někde v nějaké svaté knize se prý píše, že Bůh počítá slzy žen. Co přesně to znamená, to se mě neptejte, ale patrně to souvisí s tím, jak intenzivně prožíváme každou kravinu. Ostatně: moje egocentrická matka vždycky litovala, že se nenarodila jako chlap. Měla by prý mnohem jednodušší život.

Otec byl poněkud jiná kategorie. Jediným obzorem jeho existence byla továrna. O zbytek vesmíru se staral pramálo. A protože zbytek vesmíru zahrnoval i jeho choť a dceru, choť propadla frustraci a dcera pro změnu rezignaci. Nebo nevím, jak to nazvat. Měla jsem k němu vztah jako k cizímu člověku, pobývajícímu u nás coby nájemník nebo tak něco.

Nejspíš si teď říkáte, že jsem moc té rodičovské vřelosti neužila. Nejhorší na tom je, že tehdy mi ani nechyběla.

Teprve v dospělosti jsem začala zjišťovat, jak invalidní bytost ze mě vypěstovali. Matka: zhýčkaná neurotická hysterka. Otec: citový mrzák posedlý prací. 

Jak jinak to mohlo dopadnout?

Z nádraží do zámečku mě Tadeáš odvezl tím svým legračním vozítkem. Konečně jsem se osmělila vybafnout na něj zprávu, co mě už od rána svrběla na jazyku:

„Na svatbu nepřijdu. To je vám snad jasné, pane doktore.“

Střelil po mně vyděšeným pohledem.

„To nemyslíte vážně!“

„Myslím. A vy si trhněte nohou, laskavě.“

„To nejde! Co by si pomysleli lidi?“

„Co by si pomysleli lidi, mě zajímá asi tak moc jako číslo bot té vaší nevěstinky.“

„Tohle má být trest?!“

„Žádný trest. Jenom se mi to v sobotu nehodí. Mám jiný program. Pojedu s přáteli na vyjížďku koňmo.“

Mé rýpnutí nepochopil a pokračoval v přemlouvání. 

Jeho argumenty byly logické a nakonec jsem jim podlehla. Má absence by byla krajně nepřijatelná. Čili budu muset zatnout zuby.

Pořád jsem čekala, jestli ten trouba nakonec dostane rozum a pateticky zařve, že si kvůli starostovic holčičce nepodělá celou budoucnost. A že veselka nebude a nebude a nebude! Ať mu všichni vlezou na záda! On na ně kašle, poněvadž se nedokáže vzdát své lásky. A jeho láskou jsem já, kyprá víla v rozpuku tělesných půvabů.

Realita byla mnohem prozaičtější: vyklopil mě ze sporťáčku a odfrčel. 

Aniž by tušil, že mu v lesíku za městem skočí pod kola vyplašená srnka, on strhne volant a po nárazu hlavou do ztepilého kmene stoletého smrku upadne v kóma, naštěstí zrovna půjde kolem věkovitý poustevník a odnese ho do nedaleké jeskyně, kde pomocí lektvarů z kopru a dalších jedovatých bylin vytrhne maroda ze spárů nenasytné smrti, jenomže eremitovu sloj přepadne horda loupežníků, zavleče bezmocného ředitele až do turecké země a na trhu otroků prodá sadistickému sultánovi, ale nakonec se mu podaří uprchnout loďkou soucitného rybáře, jenž ho vyloží na opuštěném ostrově, který však ve skutečnosti není opuštěn, stejně jako soucitný rybář není rybář (a už vůbec ne soucitný), je to převlečený poskok šíleného vědce, provádějícího v tajné podzemní laboratoři zvrhlé experimenty na nic netušících obětech, a tak Tadeáš ulehne na operačním stole, maje se přičiněním učencovým proměnit v dvouhlavou slepici s tělem kajmana, a zachrání jej až profesorova komorná, podlehnuvší erotickému kouzlu zajatcovu do té míry, že s nasazením života vyvede nešťastníka podzemním tunelem až do Pandžábu, kde mazaný doktor pronikne do služeb mahárádžových, jmenován posléze velitelem elitního oddílu sebevražedných eunuchů, postaví si skvostný palác, ale i tady ho vypátrají neodbytní exekutoři berního úřadu a uvrhnou do vězení pro dlužníky, v jehož odpudivé kobce bídně skoná, jsa zákeřně napaden smrtelnou infekcí z krupicové kaše, čočky a rýžového nákypu, když ještě předtím ochoří páchnoucí prašivinou s mokvavými vředy velikosti španělských pomerančů, jichž ho nezbaví ani seškrabávání kouskem zrezivělé plechovky od nakládaných ředkviček.

No dobře, tak ne.

Pokračujeme o kus dál: ke svatbě nakonec došlo, ovšem o několik měsíců později doktor Bergmeister záhadně zmizí. Na scénu vstupuje sympatický policejní vyšetřovatel a začíná jízda, postupně nabírající netušené obrátky ...

Z pana inspektora se vyklubal trochu legrační, ale jinak poměrně milý chlapík kolem čtyřicítky. 

„Martin Tolar,“ představil se mi. „Omlouvám se, že k vám vpadám takto bez ohlášení, ale čas pracuje proti nám.“

„Rozumím.“

„Takže přejdu rovnou k věci. Asi se nemusím ptát, zda máte nějakou zprávu nebo podezření v souvislosti s nezvěstným Tadeášem Bergmeistrem.“

„Nemám. Absolutně netuším, proč a kam se vypařil.“

„Ani vás nenapadá, kdo by mohl mít zájem na jeho případné likvidaci?“

„Ne.“

„A co nějaké finanční či jiné problémy?“

„Neřekla bych. A vůbec: proč pátráte tady? Já jsem sice jeho zaměstnavatelka, ale jinak s ním nemám nic společného a vlastně ho až tak dalece neznám. Chcete-li se o něm něco dovědět, zajděte za jeho ženou.“

„Tam jsem pochopitelně byl.“

„A?“

„Nezjistil jsem vůbec nic užitečného. Připadá mi, jako by jí zmizení manžela nijak zvlášť nezkrušilo.“

„To vám nepřipadá, to tak je.“

„Vy ji nemáte příliš ráda, že?“

„Nemám důvod mít ji ráda. Což je ostatně vzájemné.“

„Chápu. Souvisí tato oboustranná antipatie s doktorem Bergmeisterem? Já bych řekl, že ano.“

„Nechápu, co tím hodláte naznačit, ale ať už tím hodláte naznačit cokoli, považuji to za urážlivé.“

Usmál se takovým tím klukovsky bezprostředním způsobem. Moc hezkým způsobem. 

Ne, příšerně protivným způsobem. 

„Moje práce vyžaduje mimo jiné značnou dávku vnímavosti,“ pokračoval a já ho nenáviděla čím dál víc. „A tahle moje vnímavost mi teď napovídá, že se vás celá ta věc kolem pana ředitele dotýká mnohem osobněji než jeho choti.“

„To vnímáte úplně špatně. A už vám nemám co říct.“

„To je škoda. Podle mého názoru jste nesmírně důvtipná dáma. A tak si lámu hlavu, z jakého důvodu zkoušíte mou trpělivost.“

„A vy mi pro změnu připadáte jako pomatenec, pane inspektore. A co se týče té trpělivosti, tak na tom se tedy shodneme. Taky už mi dochází.“

Teprve teď jsem si všimla, jak nádherně má tvarované rty. To ovšem není podstatné.

„Takže to je vše?“ dotíral.

„Ano. Mám vám to říct čínsky, abyste to konečně pochopil?“

„Zkuste to. Zajímá mě váš přízvuk, připomíná-li dialekt mandžuský nebo spíše šanghajský.“

„Trhněte si nohou.“

Už jsem ho měla plné zuby. A zároveň se mi začínal líbit. Tím pádem jsem ho měla plné zuby. A tím víc se mi líbil. 

Teatrálním gestem zaklapl aktovku. Asi mu ji otluču o hlavu a pak vyhodím oknem. A on poletí za ní.

Na odchodu mi vtiskl do ruky navštívenku. Prý ať mu zavolám, kdyby mě cokoli napadlo.

Napadlo mě leccos. 

A zdaleka ne všechno souviselo s policejním vyšetřováním.

Toť protentokrát vše. Zajímá-li Vás, jak to bude dál, vyčkejte na další ukázku. Nebo rovnou na celou knihu, jejíž vydání je plánováno na rok 2021.

Literární servis 8/2020

V první části povídky jsme byli svědky toho, jak se nadšený historik Michal vydává po stopě leteckého neštěstí, k němuž došlo před více než 50 lety. Navštíví pomník na místě havárie a seznámí se místním starousedlíkem, který nasměruje jeho pátrání nečekaným směrem. 

Duben 1967

V sobotu 15. dubna v 10:50 vzlétla ze severoitalské základny v Ghedi jižně od Brescie dvojice stíhacích bombardérů F-84 F Thunderstreak americké výroby. V kokpitech seděli instruktor poručík Ugo Zenoglio a jeho žák podporučík Andrea Fiorini. Základnu obklopovalo kouřmo, ale severovýchodním směrem, kam měli letci namířeno, bylo hlášeno téměř dokonalé počasí.

Thunderstreak dávno nebyl výkvětem moderní techniky (v první linii sloužil naposled koncem padesátých let), ale pro pokračovací výcvik se stále skvěle hodil. Jednak pro své letové vlastnosti a také pro svoji téměř stoprocentní spolehlivost.

Dvojice měla provést let nad Trento a Bolzano a poté to otočit na jih k Benátkám a zpět na základnu. Úkolem byl průzkum terénu a možných cílů úderu v případě pozemního průlomu nepřítele. Na konci dvouhodinového letu pak měl zbýt čas i na trochu akrobacie a na nácvik leteckého souboje.

Podporučík Fiorini už nebyl žádným zelenáčem, pro získání plnohodnotné kvalifikace pilota stíhacího bombardéru mu chybělo z dvanácti předepsaných letů jen pět.

Po patnácti minutách letu na severovýchod prolétávaly oba thunderstreaky rychlostí přes sem set kilometrů za hodinu nad oblastí Cortiny, blízko rakouských hranic.

Fiorini, který měl letět za Zenogliem a co nejpřesněji kopírovat dráhu jeho letu, se v tu chvíli zabýval kontrolou palubních přístrojů a na okamžik ztratil oční kontakt s instruktorem. Ten mu zmizel v mracích.

„Vystoupejte do 5000 metrů a leťte kurzem 210 stupňů,“ zazněl ze sluchátek Zenogliův rozkaz. „Setkáme se nad jezerem Garda.“

Fiorini tedy začal stoupat do pěti tisíc a nasadil požadovaný kurz. Naneštěstí chybně přečetl údaj z kompasu a letěl kurzem přesně opačným, tedy na severovýchod. Svůj omyl neodhalil, orientaci podle terénu totiž znemožňovala rozlehlá oblačnost.

Zenogliův hlas ve sluchátkách slábl, až se signál ztratil docela.

Chvilku nato zachytila radarová stanice na domovské základně Fioriniho volací znak se žádostí o zaměření: „Pante 25, Pante 25, Mayday, Mayday!“ Letoun sice zaměřili a vyslali instrukce k návratu, jenže Fiorini už byl tak daleko, že jediné, co slyšel, byl nesrozumitelný šum. Operátor radaru jen bezmocně sledoval, jak se thunderstreak vysokou rychlostí vzdaluje.

„Píp-píííp-píp-píp píííp-píp…“ zaslechl Fiorini v půl dvanácté na nouzové frekvenci.

„Letím kurzem 275, mám pokračovat? Opakuji…“

Ve skutečnosti ale stále uháněl na severovýchod.

***

„Rozumím, narušitel v prostoru Nové Hrady, míří na severovýchod,“ zopakoval kapitán Petr Chmelař a potvrdil: „Startuji!“

Spolu s ním se od vzletové dráhy v Českých Budějovicích odlepil MiG-21 nadporučíka Bedřicha Kadlečka. Oba stíhači zamířili k Jihlavě, kde podle výpočtů měli cizí letoun zachytit.

„Kavka 4, Kavka 4,“ zahlásil Chmelař, „narušitel přímo před námi, zhruba v pěti tisících.“

„Kavka 7, Kavka 7, rozumím,“ odpověděl Kadleček.

Oba stíhači, kteří měli daleko vyšší rychlost než thunderstreak, začali zpomalovat a klesat.

„Ty bláho!“ ulevil si zcela nepředpisově Kadleček, když se přiblížili, „To mě podrž, dyť to je Ital! A v takový vykopávce. Kde ten se tady bere?“

„A letí si jako na vejlet, blbec jeden,“ přisadil si Chmelař, „ten vůbec neví, která bije.“

„Tak to ho budem muset uvést do reality,“ zasmál se Kadleček.

„Už se těším, jak bude koukat,“ na to Chmelař. „Hele, Bédo, dole ho pak pozvem na pivo, jo? Musí nám to podrobně vylíčit. Tohle až budem vyprávět klukům…“

***

V 11:52, když se zpocený podporučík Fiorini zaneprázdněný manipulací s gyrokompasem podíval do zpětného zrcátka, spatřil dva stíny. Tak konečně, už ho našli a dovedou ho na základnu. Teď už s navigačními přístroji zápasit nemusí.

Měl naprostou pravdu až na jeden detail: ta základna nebude italská, ale československá. Došlo mu to vzápětí, když ho jeden z MiGů předlétl, zpomalil a usadil se po jeho boku. Tak blízko, že Fiorini rozpoznal nejen výsostné znaky na svislé ocasní ploše, ale i gestikulaci pilota, která neznamenala nic jiného, než leťte s námi a žádné hlouposti. Srdce se mu na chvíli zastavilo.

MiGy mírně upravily kurz a začaly klesat. Kam ho vedou, to Fiorini netušil, věděli ale to oba českoslovenští piloti. Letiště v Pardubicích je už očekávalo.

Naneštěstí ani nad Čechami nebylo počasí zrovna přívětivé. Když vlétli do huňatých mraků, Fiorini, dnes už podruhé, ztratil kontakt, přestože se MiGy ještě před několika vteřinami držely pár metrů od něj. Československým pilotům nedošlo, že když to na Pardubice stočí až v mracích, Ital, který je neuvidí, bude pokračovat původním kurzem, tedy k Orlickým horám.

Po pěti minutách letu v nulové viditelnosti se Fiorini rozhodl, že vystoupá nad oblačnost, aby se zorientoval. Snad ho tam ti stíhači najdou.

A to byla poslední myšlenka, která mu prolétla hlavou, než ho prudký náraz i se sedadlem vymrštil z kabiny.

Květen 2020

„Bylo mi tenkrát čtrnáct, „začal děda vyprávět, „v šedesátým sedmým, v dubnu. Kamarády jsem tady neměl, ti měli přijet až na prázdniny, tak jsem si na bicyklu jezdil sám. Támhle dole po silnici, tam a zas zpátky, jinam to tady v horách moc nešlo. Horský kola s přehazovačkou tenkrát nebyly.“

Michal si představil, že to musela být trochu nuda, i když v té době měly děti trochu jiné představy o prima zábavě. Ani mobily totiž tenkrát nebyly.

„Počasí stálo celkem za prd,“ pokračoval děda, „svah byl vidět, ale les nad ním už ne. Všude se válely mraky. Vtom se mezi horama rozlehl ohlušující hukot, jako od vojenskýho letadla. To jsem poznal, naše stíhačky tenkrát lítaly skoro denně, a vojenský letadlo zní jinak než dopravní. A hned nato strašná rána. Pár vteřin bylo slyšet takovej zvláštní zvuk – pozdějc mi došlo, že to musel bejt motor, kterej se točil eště chvilku po tom, co se už válel mezi stromama. A potom ticho. Úplný, mrtvý ticho. Zahodil jsem kolo – ani chlebník z ramene jsem si nesundal – a upaloval jsem nahoru. Byl jsem tenkrát jinačí kabrňák než teď,“ usmál se, „tak jsem vydržel běžet skoro do půlky svahu, pak už jsem ale jenom šel a supěl jak lokomotiva. Odhaduju, že to bylo tak čtvrt hodiny po tý ráně, když jsem došel do lesa. Zrovna sem.“

„Předpokládám, že jste to v tý mlze našel podle ohně,“ usoudil Michal.

„Právě že ne. Proti všem pravidlům se to letadlo rozflákalo na malý kousky, ale nechytlo. Bylo rozsypaný tady všude kolem. A tady,“ ukázal děda na křížek, „tady ležel pilot. On v mraku nic neviděl, a když z ničeho nic přišel ten náraz, tak se nestihl vystřelit z kabiny. Jenom tak v plný rychlosti vypadl i se sedadlem, strašně se pomlátil a v tý sedačce zůstal uvázanej i na zemi. Představte si tu spoušť – polámaný stromy, kusy letadla a uprostřed toho všeho leží sedadlo a v něm pilot.“

„Mrtvej,“ zeptal se Michal, jenže to jako otázku nevyslovil a vlastně ani nemyslel, bylo jasné, že to pilot přežít nemohl.

Děda se mu zahleděl do očí a pomalu zakroutil hlavou. „Taky jsem si to myslel, tohle přece nemohl přežít. Víte, jak jsem se cejtil? Mně bylo čtrnáct, v podstatě malej kluk, a nikoho mrtvýho jsem v životě neviděl. Byl jsem v šoku. Jenomže on najednou otevřel oči. Bylo vidět, jak namáhavý to pro něj je. A aby toho překvapení nebylo dost, tak von začal souvisle mluvit, skoro jako by se nechumelilo.“

Jako by chtěl Michala napínat, udělal děda pauzu a otevřel batoh. Vyndal z něj utěrku, v které měl zabaleného cosi neforemného.

To ne, pomyslel si Michal, on si teď snad chce dát svačinu!

Děda se ale znovu rozpovídal. „Já jsem do svejch dvanácti ministroval a z latiny, aspoň takový tý kostelní, jsem ledacos pochytil. In nomine patris atakdál. Teď se mi to hodilo.“

„Cože?!“ uniklo bezděky Michalovi. Co sem ten chlap plete kostel a latinu? Teď, když se má dostat k tomu nejdůležitějšímu.

„Ten pilot totiž mluvil italsky a já jsem to poznal právě díky tý svý latině. A taky jsem mu trošku rozuměl. A on mně. Víte, latina je úplně jinej jazyk než italština, jenže když ji máte v hlavě, tak trochu tý italštiny taky poberete. A zřejmě to funguje i naopak. Ten kluk věděl, že nemá moc času, tak se nezdržoval zbytečnostma, říkal mi, ať to dám vědět jeho rodičům. To bylo to hlavní, o čem mluvil.“

„Počkejte,“ snažil se Michal dědu zpomalit. „Netaháte mě za fusekli, doufám. Chcete říct, že v roce 1967,“ tu číslovku vyslovil pomalu a velmi zřetelně, „tady v Orlickejch horách, v socialistickým Československu, spadlo italský vojenský letadlo? To zní s odpuštěním jako nebetyčná kravina.“

Děda se rozesmál. „Já věděl, že vás to dostane.“

Pak zvážněl. „Je to pravda. Do puntíku. Taky jsem tomu nechtěl věřit, jenomže se mnou mluvil pilot v cizí uniformě a mluvil italsky. A na vojenský známce, co měl kolem krku, bylo italský jméno: Andrea Fiorini. Chtěl jsem mu pomoct, jenže jsem nevěděl, jak. Navíc nám oběma bylo jasný, že zachránit ho nemůže ani svatej Pankrác. Tak mě napadla úplná volovina, asi proto, že mi to v tý situaci vůbec nemyslelo. Vyndal jsem z chlebníku buchty – makový, co upekla moje máma – a dal jsem mu kousnout. Pak podruhý. Viděl jsem, jak mu to chutná, tak jsem ho nechal spořádat všechny tři.“

Michal měl sto chutí říct, že na pohádky je příliš starý, ale z úcty k dědovi mlčel. Jen se tak tvářil.

„Vy mi nevěříte,“ odhadl děda.

„Ale ne, jenom… pochopte, celý to je tak strašně nepravděpodobný. I to s těma buchtama. Copak se někdo s letadlem rozfláká o stromy, je úplně na maděru, takže každou chvíli umře, a bude si pochutnávat na buchtách, jako by si jen tak vyšel na zdravotní procházku do lesa?“

„No vidíte, mně to vlastně nikdy divný nepřišlo, asi proto, že se mi to tak stalo. Ale jak to teď říkáte, tak to zní jako naprostá pitomost. Jenže není. Spořádal všechny buchty a mezitím říkal, že jeho máma taky peče něco makovýho, že to má rád. Teď se určitě zeptáte, kde jsem se v kostelní latině setkal s makovým pečivem. No, nesetkal, ale prostě jsme si tenkrát rozuměli. Bohužel jen na pár minut. Jak jsem říkal, pomoct jsem mu nemoh, a počítám, že to nebylo v moci žádnýho člověka.“

Michal mlčel. Přemýšlel, jestli to dědovi má věřit, a pak se rozhodl, že to zkusí. Udělal si ale mentální poznámku, že si tuhle nehodu doma ověří. Nějaké záznamy o ní musejí existovat.

Děda sáhl po utěrce a vybalil s ní buchty. Michal se nemusel ptát, jaká náplň je uvnitř.

„Byla to pro mě nezapomenutelná chvíle. Víte, ulehčit člověku jeho poslední minuty, to není málo, to ve vás zůstane už nafurt. Tak sem celý ty roky každej duben chodím s balíčkem makovejch buchet. Peču je ale sám, máma už není. A tady je s Andreou spořádáme. Beru s sebou vždycky čtyři, aby na mě taky něco zbylo. Jednu sním já a tři si dám za něj. Vemte si, tyhle dvě jsou pro vás, dneska si je dáme napůl.“

Pomalu, obřadně jedli buchty a každý sám se zabývali svými myšlenkami na totéž téma.

Ten rituál Michala fascinoval. Dokonce tak, že s otázkou, kterou už měl dlouho na jazyku (když tam zrovna neměl lahodné makové sousto), počkal až se ta slavnostní a trochu tajemná atmosféra rozplyne. Neodvážil se ji narušit.

Bylo to pro něj, jako by ho pozvali na tajné sezení zednářské lóže nebo jako by byl účastníkem dohry dávného neštěstí. Vlastně to bylo od každého trochu.

Děda pak vyklepal drobky z utěrky do trávy, pečlivě ji složil a zasunul do batůžku.

Teprve po chvíli, když už seděli na docela obyčejné mýtince v docela obyčejném lese u docela obyčejného křížku, se Michal zeptal.

„Pane…“ Michal najednou nevěděl, jak má dědu oslovit.

Děda se rozesmál. „Tykej mi, kamaráde, jo? Já jsem Antonín Krejcar a ty mi říkej Tondo. Nebudeš mi přece vykat, teď když jsme spolu jedli buchty pro Andreu.“

Michal s úsměvem přijal Tondovu ruku. „Jasně, teď už si musíme tykat, Tondo. Já jsem Michal. Michal Cihlář.“

„Tak co máš na srdci?“ vrátil se Tonda k Michalově otázce.

„No, zajímají mě ještě dvě věci.“

„Tak ven s tím,“ pobídl ho Tonda.

„Zaprvý: dals vědět jeho rodičům?“

„Samozřejmě,“ potvrdil Tonda. „Adresu, co mi Andrea řekl, jsem si zapamatoval, tak jsem jim hned v neděli napsal.“

„Latinsky, předpokládám,“ odhadl Michal.

„Kdepak. Radši jsem si to nechal přeložit do němčiny. Teta, co ji neodsunuli, protože patřila do rodiny, mi to napsala. A zadruhý?“

„No přece,“ hodil Michal hlavou směrem, kde stojí pomník, „jak to bylo s pomníkem tomu ruskému pilotovi, dyť kvůli tomu jsem přišel.“

Tonda se znovu zasmál. „Jo, tak to ti, Michale, musím povyprávět. Máš recht, že bez toho by ten příběh nebyl celej. Může za to můj strejda. Von byl tenkrát na národním výboru přes kultůru. Referent, nebo jak tomu říkali. V praxi to znamenalo, že schytal všecko, co nepatřilo jinam nebo do čeho se nikomu jinýmu nechtělo. Jako tenkrát.“

Září 1969

Kulturní referent Emil Krejcar vběhl do kanceláře předsedy okresního národního výboru v Rychnově nad Kněžnou tři minuty po půl deváté. Když za sebou zavřel dveře, významně se podíval na hodinky, aby to předseda Karel Hradecký nepřehlédl.

„Promiň, Karle, byl bych přišel včas, jenže mi volala žena. Snažil jsem se to ukončit, ale znáš ženský.“

Hradecký shovívavě mávl rukou. I on byl ženatý – o mnoho déle naž Krejcar – a o telefonátech s manželkami věděl své.

„Máme tu takovou urgentní věc,“ začal, když se Krejcar posadil naproti němu. „Spadlo to na nás z kraje, a jako vždycky to spěchá.“

Krejcar chtěl poznamenat, že na tom není nic divného, ale nestihl to.

„Blbý na tom je, že to není zrovna jednoduchej úkol.“

Krejcar znejistěl. Tohle vypadalo jako hovno, které poté, co spadlo z Krajského národního výboru na Hradeckého, plynule přistane na bedrech právě jemu. S ohledem na to, že v kanceláři kromě něj a předsedy nikdo další nebyl, moc jiných možností neviděl, i když se do hry pokusil zapojit veškerou svoji představivost.

„Pamatuješ, jak loni pár tejdnů po okupaci… totiž po vstupu spřátelenejch armád žuchlo do lesa nad Zdobnicí to ruský letadlo, že jo?“

Krejcar přikývl.

„No, tak teď si na něj soudruzi v Moskvě nebo čertvíkde vzpomněli, a že se na to místo chce pár papalášů podívat. Ňákej funkcionář strany, příbuzný toho pilota, nejspíš i pár generálů, co já vím. Prostě olbřímí pietní akce, obávám se.“

„To zní obludně,“ souhlasil Krejcar a pomalu se začínal litovat, i když ani omylem netušil, co se po něm bude chtít. Že to ale bude něco, co nechce on, bylo nabíledni.

Aby projevil očekávanou iniciativu, obezřetně se zeptal: „A?“

Hradecký mu nabídl cigaretu.

„To je právě to. Umíš si představit pietní akci na místě úmrtí pilota, nejspíš hrdiny SSSR nebo tak něco, jen tak na kraji lesa?“

Krejcar si v duchu promítl kožené ksichty ruských papalášů, plamenný projev atakdál. Něco mu v té představě chybělo.

„Pomník. Takovýhle záležitosti se dělají u pomníku. Pomník, karafiáty, pionýři.“

„Trefa do černýho,“ nevesele potvrdil Hradecký. „Karafiáty a pionýry seženeme, jenže nemáme pomník. To by se taky mohlo vykládat jako neúcta k oku… doprdele, já se to snad nenaučím, neúcta k osvoboditelům – to taky ne, no prostě neúcta. Musíme tam postavit pomník. Ale sofort, ta delegace přijede už po neděli.“

Tak to jsem trefil přesně, pochválil se Krejcar. To, co se na něj právě chystalo spadnout, bylo opravdu hnědé, pořádně mazlavé a smrdělo to. Ničím jiným než průserem.

„Emile, já jsem nad tím v noci přemejšlel. Nemáme sice moc času, ale tohle nesmíme podcenit. Tady nepomůže jenom ňákej šutr s vytesaným nápisem, musí to bejt něco originálního. Mám takovej nápad: my tam vztyčíme křídlo toho MiGu. Co ty na to? To není úplně blbej nápad, viď?“

No, to není, souhlasil Krejcar. Blbej je slabé slovo.

„No, mně přijde dobrej. Vlastně skvělej. Přesně, jak říkáš: originální. Jenomže kde to křídlo vemem? Z toho éroplánu přece zbyl jen šrot. Rozhodně se tam v lese neválí pěkný, zánovní křídlo s rudou hvězdou.“

Hradecký se rozhodl, že přišel čas na další cigaretu doplněnou panáčkem domácí jablečné pálenky od bratrance z Moravy. Měl totiž nápad.

„No,“ začal rozvážně, když ho kořalka cestou do žaludku náležitě prohřála, „to by nemělo bejt neřešitelný. V Hradci na letišti přece musejí mít pár vyřazenejch patnáctek. Když ti Jiřinka napíše srdceryvnej dopis opatřenej kulatým razítkem a ty jim ho náležitě okomentuješ, tak ti vypraví vétřiesku, na který si s plnou parádou odvezeš třeba celý éro. Tobě ale bude stačit jenom to křídlo.“

To bude zas tejden, povzdechl si Krejcar, který už to všechno viděl v zářivých barvách. Většinou černá a pak zase černá. V různých odstínech.

„Tak neztrácej čas,“ pobídl ho optimisticky Hradecký, „a šup šup, ať to tu zejtra máš. Nezapomeň, že tě čeká fůra práce. Musí se tam namalovat hvězda a ten šutr ti v pohřebním ústavu taky budou chvilku tesat. V neděli tam ten pomník musí stát, jako by tam byl už od loňska.“

Krejcar típnul cigaretu a chystal se odejít vstříc neradostné budoucnosti. Vtom ho něco napadlo.

„Ty, Karle…“

Hradecký se na něj podíval jako na někoho, kdo už má být dávno v Hradci.

„… sehnat takhle narychlo křídlo, i kdyby armáda ochotně spolupracovala, na což se nedá spolehnout, nebude jednoduchý. Možná bych měl nápad, jak nám… jak si pomoct.“

„Jo?“

„Před pár rokama to do toho samýho kopce narval ten italskej pilot, pamatuješ? Já tam nikdy nebyl, ale slyšel jsem, že nějaký kusy toho letadla jsou docela zachovalý… snad i křídlo.“

„Tak na to zapomeň,“ přerušil Krejcara Hradecký. „I kdybys tam nakrásně našel celý křídlo, tak to je cizí stroj, žádnej MiG. Copak si myslíš, že to křídlo bude stejný? Z toho kouká průser. Kdepak, mazej do toho Hradce a už nemudruj.“

„Počkej. Křídlo samozřejmě stejný nebude, ale až to postavíme, bude na sobě mít krásnou rudou hvězdu. Ti papalášové vědí houbeles, jak vypadá křídlo od patnáctky, a jak uvidí rudou hvězdu, budou vidět rudě. Nikdo nic nepozná.“

Hradecký na něj chvíli civěl a usilovně přemýšlel. Nakonec ale… možná má ten kluk recht.

Květen 2020

Michal nějakou dobu mlčel. Tohle bylo tak absurdní, že na to nedokázal říct ani ň.

Zvedl se a zamířil k pomníku. Stál u něj snad minutu nebo dvě a zíral na tvar křídla a na rudou hvězdu. Tondu, když tam přišel, napadlo, že se z pomníku stalo sousoší, které by náchodský akademický sochař Vaníček určitě pojmenoval Svatý Michal s duralovým křídlem. 

Michal se probral, zcela nesvatě vytáhl z kapsy nožík a opatrně jím začal škrábat uprostřed hvězdy. Tonda se nedivil ani neptal, bylo mu jasné, co tím Michal sleduje.

Rudá barva se začala odlupovat a zpod ní vykoukla zelená.

„Že to křídlo nepatřilo patnáctce,“ otočil se Michal na Tondu, „to mi došlo hned druhej den doma, když jsem nějakou dobu koukal na ty fotky. Jenomže jsem za ani za boha nemohl přijít na to, co jinýho to to může bejt. Teď to je křišťálově jasný, ale copak mě mohlo napadnout, že by se zrovna tady objevil italskej thunderstreak?“

***

„Doufám, že se nevidíme naposled,” zahlaholil Tonda v hotelu u piva. „přece jenom seš jedinej, kdo se mnou tam nahoře jedl buchty, a to je, jako bysme byli bráchové. Nebo aspoň vzdálený příbuzný.”

„No, rád bych sem jednou vzal kluka. Myslím, že si padnete do oka. Štěpán se jmenuje.”

Cestou do Rychnova se Michal rozhodl, že autorovi článku nic psát nebude. Veřejnost bude spokojená s tím, že z pomníku zcela nesmyslně trčí křídlo MiGu-17. A pravda, ta patřila Tondovi. A teď i jemu.

***

Drobná faktická poznámka

Pomník majoru Gagarinovovi nad Zdobnicí skutečně stojí. A to křídlo není z MiGu-17, ale z dvoumístné patnáctky.

Italský thunderstreak nad Československo opravdu zabloudil, třebaže o deset let dřív, a ten incident se odehrál přibližně tak, jak se zde píše. Jen s mnohem šťastnějším koncem. Českoslovenští stíhači pilota bezpečně dovedli na hradecké letiště, a on se po několika dnech dostal domů.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

První lahůdka Mirka Vostrého na stránkách Literárního servisu je zároveň první vlaštovkou ohlašující začátek naplňování záměru poskytnout kultivovaný prostor k on-line publikování textů pro každého zájemce z řad autorů, kteří se tímto způsobem chtějí prezentovat čtenářské obci.

Literární servis 7/2020

Září 1968

„Jestli jste se chtěl prolítnout, jakože jen tak pro radost, tak to dneska nevidím zrovna růžově,“ pronesl s pohledem upřeným na nízké mraky, které halily celou oblohu, podporučík Pavel Nikolajevič Petrov. „Být vámi, soudruhu majore, počkal bych do zítřka. Rosničkáři věští polojasno, to bude jiný kafe.“

„Kdepak, Pavle Nikolajeviči, už to nicnedělání v téhle zapadlé díře nemůžu vydržet, poletím.“

Major Viktor Pavlovič Gagarinov považoval za obzvláštní nepřízeň osudu, či spíš vrchního velení, že jeho gardový stíhací pluk poslali do Československa v rámci internacionální pomoci zdejším komunistům, kterým tu prý kontrarevoluce pořádně zatápěla. Teď po pár týdnech to zase nabralo správný směr a všechno bylo víceméně pod kontrolou, takže to vlastně ani nestálo za to. Tím spíš by byl raději zůstal na jihovýchodní hranici. Tam se cítil jako doma – znal prostředí i Číňany, kteří pravidelně testovali bdělost sovětské protivzdušné obrany.

„Kdybyste si aspoň vzal jednu z támhletěch jedenadvacítek,“ nedal se odbýt Petrov. „to je aspoň letadlo jaksepatří a ne předpotopní kafemlejnek.“

Gagarinov se na něj shovívavě podíval. Co můžou tihle mladí vědět o opravdovém létání. Ukázal na zavřená pancéřová vrata hangáru: „Tenhle kafemlejnek, jak vy, Pavle Nikolajeviči, říkáte, to je ještě poctivý stroj do nepohody, držák. Ty nové stíhačky jsou sice výkonné a nadupané veškerou elektronikou, když si ale chci opravdu zalítat, tak potřebuju něco pořádného.“

Petrov jen pokrčil rameny a myslel si své. Vymlouvat něco tomuhle člověku bylo jako házet hrách na stěnu. Zrovna tak zbytečné by bylo mu vysvětlovat, že v mracích za nulové viditelnosti je mnohem bezpečnější letět podle moderních přístrojů než spoléhat na budíky, co pamatují ještě báťušku Stalina.

„Řekněte prosím chlapcům, ať mi ho vytáhnou, a já se zatím půjdu obléct,“ uzavřel Gagarinov.

Necelou půlhodinu nato stál před hangárem hradeckého letiště MiG připravený ke vzletu. Dvoumístná verze určená pro výcvik. V jednom má major pravdu, uznal Petrov: tenhle stroj má tuhý kořínek – vyrobili ho před úctyhodnými šestnácti lety a při dobré údržbě může mít ještě dvacet let před sebou.

Žebřík, který mu mechanici připravili, Gagarinov při nástupu do kabiny jakoby přehlédl. Ještě z doby, kdy bojoval v Koreji, byl zvyklý na starty proti Američanům, kdy se muselo vzlétnout během minuty a na nějaké žebříky nebylo ani pomyšlení. Pilot tehdy vyskočil zezadu na křídlo a do kabiny se vyhoupl z náběžné hrany.

Když seděl v kabině, nasadil si přilbu a dýchací přístroj, a ukázal, že je připraven.

Turbína se dala do pohybu. Zprvu zvolna, po třech čtyřech vteřinách už ale motor hřměl tak, že si mechanici mezi sebou museli pokyny ukazovat rukama.

Odsunuli klíny zpod kol a Gagarinov odbrzdil. Stroj se zvolna rozjel.

Na začátku vzletové dráhy zavřel kryt kabiny a posunul plynovou páku na maximum. MiG začal nabírat rychlost. Po několika stech metrech zvedl nos, odlepil se od země a začal zvolna stoupat. Pozemní personál ještě zahlédl, jak pilot zatáhl podvozek, a okamžik nato jim letoun zmizel v mracích.

Konečně zase ve vzduchu, pochvaloval si major Gagarinov. Dnešní počasí sice není nic moc, ale kdo má nalétáno tisíce hodin na Dálném východě, toho nějaká středoevropská oblačnost nemůže vyvést z míry.

Květen 2020

„Hele, co ty máš s Naďou, že na tebe tak drží?“ zeptala se Blanka Cihlářová, když přišla z práce domů.

Michal byl zrovna zanořený v ledničce a usilovně odněkud zezadu lovil láhev okurek. Bůček od včerejška už měl vyndaný na kuchyňské lince.

„Co?“ zahuhlal s pusou plnou plísňového sýra, na který narazil cestou k okurkám.

„Naďa, říkám. Prej ti poslala mail, že se na něj máš určitě kouknout, bude tě to zajímat. Co to může bejt, nevíš?“

Jak to asi mám vědět, pokrčil Michal rameny.

Než se dostal k počítači, musel zdolat pár úkolů: bůček s okurkami, láhev piva, opakování z matiky se sedmiletým Štěpánem a zprávy v televizi.

Pak už vládu nad televizorem převzala Blanka (bylo úterý, a to dávali její oblíbený kriminální seriál), takže si Michal v klidu mohl otevřít mail od Blančiny kolegyně.

Mrkni na tohle, myslím, že to je přesně pro tebe, ty jeden historiku.

Michal Cihlář sice nebyl historikem z povolání, ale byl jím srdcem. Jako knihkupec měl nepřeberně možností ke studiu a také jich plně využíval. Málokterý zákazník ho znal jinak než ponořeného v nějaké publikaci o letectví nebo o válce (druhé světové, případně studené). Michal pokaždé odložil knihu, zákazníkovi se poctivě pověnoval a když byla prodejna zase prázdná, vrátil se za pult a současnost pro něj přestala existovat.

Odkaz, který mu Naďa poslala, vedl na článek o havárii sovětského MiGu-17 v Orlických horách krátce po vpádu okupačních vojsk do Československa. Z obrázků v textu ale bylo Michalovi na první pohled jasné, že o sedmnáctku nejde ani omylem. Tedy přinejmenším to křídlo, které tvořilo pomník, bylo jednoznačně z patnáctky. Navíc se tam psalo o dvoumístné verzi MiGu-17, a ty se vyráběly jen v Číně, v Sovětském Svazu ne. Že by tedy nějaká záhada? Možná ale jen autorova neznalost. Každopádně se to musí prozkoumat.

„Tak copak ses dočet v tom líbesbrífu?“ zajímala se Blanka, když se na obrazovce objevila jedna z nekonečných sérií reklam. „Doufám, že něco náležitě intimního.“

Michal zvedl oči od rozečteného článku. „No, tu tvoji kámošku si budu muset víc hejčkat. Kápla na to, tohle mě fakt zaujalo.“

„Zas něco o těch tvejch éroplánech?“ hádala Blanka.

„Přesně.“

„Fajn, tak já Nadě zejtra vyřídím, že jí posíláš pusu, jo?“

Michal chvíli mlčel a v duchu si formuloval opatrnou otázku.

„Miláčku…“

Blanka zpozorněla. Tohle oslovení málokdy znamenalo pozvání k hrátkám v posteli. I když… Štěpán už spí, takže třeba… třeba budu překvapená.

„… co děláme tenhle víkend?“

Aha, tak nic.

„Tenhle víkend?“ přemýšlela, „vlastně nevím. Nebo vlastně vím. Říkám si, co kdybysme v sobotu zašli k našim a…“

„No vidíš, to je skvělej nápad, oni tě rádi uvidí. Jo, a vemu s sebou Štěpána, mohlo by se mu to líbit. Horskej vzduch, dobrodružství a tak.“

Blanka měla neodbytný pocit, že přeslechla pár podstatných detailů. „Počkej, počkej. Jak mě rádi uvidí? Snad nás. A Štěpána bereš kam? Jaký dobrodružství? Michale!“

„Aha, promiň,“ přeřadil Michal na nižší rychlost. „Myslel jsem, že když nemáme nic v plánu…“

„Jdeme k našim, přece.“

Blanka to sice řekla klidně, Michal měl ale dlouholeté zkušenosti a neomylně rozpoznal nebezpečí, jež bylo třeba zažehnat hned v zárodku.

Přisedl si k ní a objal ji kolem ramen. „No tak, to zvládneš sama, seš velká holka. Já bych se potřeboval v sobotu mrknout do Orlickejch hor. Jen na skok.“

Blanka si vzdychla.

„Ale Štěpána tam netahej, těší se k babičce.“

Michal neodporoval. Měl Blanku přesně tam, kde chtěl. Otázku, jak se Štěpán může těšit, když návštěva babičky napadla Blanku teprve před pár okamžiky, nechal raději nevyřčenou. Stejně měl tušení, že pro Štěpána by tenhle výlet byl příliš náročný. Vezme ho tam jindy. Nebo ho jindy vytáhne jinam.

***

Do Rychnova vyrazil už v pátek. Jednak to nazítří vypadalo na celodenní tůru a pak, rychnovské pivo, to se musí vychutnat v klidu. Taková degustace může trvat i několik hodin a nejmíň dvojnásobek té doby je potřeba, aby se pak člověk uvedl do provozuschopného stavu.

Příjemně znaven se odebral do hotelového pokoje a než upadl do neméně příjemného spánku, ještě si na mapě prošel zítřejší trasu. Jestli ráno nechytí nějaký autobus do Zdobnice, o čemž pochyboval, tak ho čeká dvacet kilometrů pěšky tam a totéž zpátky. Nastavil si tedy budík na půl šestou.

Ráno se rychle nasnídal (hotelová restaurace byla ještě zavřená, s čímž počítal, tak s sebou měl vlastní proviant) a když vyrazil, slunce bylo ještě za horami. Zakrátko se ale vykulí a podle všeho ho čeká pěkný slunečný den.

Jak předpokládal, na autobus mohl zapomenout, tak se svižně vydal podél Javornického potoka, a za Jaroslaví si to už šinul po návrších a obdivoval úchvatná panorámata. Nad Zdobnicí vstoupil do lesa a záhy začal po úbočí Pláně klesat ke Kamenci. Pod sjezdovku dorazil po desáté hodině. Teď ještě vyšplhat k hornímu konci vleku, a měl by být na místě.

„Ty kráso!“ pronesl bezděky, když nějakých deset metrů od konce vleku spatřil pomník dávného neštěstí.

Něco takového nikdy neviděl. Tedy viděl, ale to bylo jen na fotce v tom článku na netu. Z kamenného podstavce se k nebi tyčilo stříbřité křídlo ozdobené rudou hvězdou. A pod ním skromný kamenný pomníček s trochu neuměle, jakoby narychlo vytesaným nápisem:

ZDE ZAHYNUL PŘI PLNĚNÍ
INTERNACIONÁLNÍ POVINNOSTI
GARDOVÝ MAJOR
VIKTOR PAVLOVIČ GAGARINOV
ČLEN KSSS
1928 - 1968

Tak tohle jsem opravdu potřeboval vidět naživo, zhodnotil Michal.

Blanka pro jeho úchylku nikdy neměla to správné pochopení. I tentokrát se nechala slyšet, proč tam Michal musí, když to všechno má krásně zdokumentované na netu. Jenže vidět něco takového na fotce a vidět to naživo, to je jako nebe a dudy.

Udělal pár snímků ze všech stran, zapsal si přesnou polohu a spokojeně vykročil na zpáteční cestu.

Dole pod sjezdovkou měl dost času, aby si v hotelu, který právě otevřel, dal pivo a dršťkovou. Lokál byl ještě prázdný.

Zrovna si prohlížel fotografie, když kolem něj prošel děda, sedl si k vedlejšímu stolu a zavolal směrem k baru: „Těbůh, Franto! Jako vždycky, jo?“

Když mu Franta přinesl orosenou plzeň, děda se otočil k Michalovi, půllitr v ruce: „Ne, že bych vám koukal do telefonu, ale jak jsem šel okolo, nemoh jsem si nevšimnout. Vy jste byl nahoře u letadla, že jo?“

Michal přikývl a zazvonil svým půllitrem o dědův.

„To byla tenkrát taková šlupa, že jsme to slyšeli všichni široko daleko. A někdo,“ zabodl si ukazovák do prsou, „to i viděl.“

Takže pamětník. Michal zavětřil příležitost.

„Víte, co to bylo za typ?“

„Patnáctka,“ odpověděl děda bez zaváhání. „Dvoumístná.“

„Věděl jsem to. Na netu píšou, že to byla sedmnáctka, jenže to křídlo ze sedmnáctky není, to poznám.“

„Jo, jo. Patnáctka to byla.“

Michal byl spokojený. Doma, až bude mít chvíli klidu, napíše autorovi článku.

Do Rychnova přišel akorát na autobus, který ho vzal do Ústí. Tam chytil vlak do Prahy a v Rakovníku byl před jedenáctou.

Blanka si právě čistila zuby. Ani neotočila a s pastou v ústech se zeptala: „Tak co, už má dušička pokoj?“

Neznělo to ale nijak vyčítavě, po dni stráveném u rodičů byla spokojená a v dobré náladě.

Michala při pohledu na ženu v noční košili, která jí laškovně končila těsně pod zadečkem, napadlo, že jakkoli je po cestě utahaný, tak by s její spokojeností dokázal ještě ledacos udělat.

Když ji zvedl do náručí, stihla jen odhodit kartáček do vany a zahuhlala: „Kuš, ty obludo, dyť mám pusu plnou pasty!“

To ale Michal nepovažoval překážku a Blanka chvilku nato už taky ne.

Září 1968

Jak stoupal tlustou peřinou neprůhledných mraků, musel si Gagarinov přiznat, že před letem nejspíš trochu podcenil meteorologickou přípravu. Dole na zemi odhadoval, že tahle oblačnost sahá tak do pěti, šesti set metrů, jenže než se nad ním otevřelo slunečné nebe, měl nastoupáno dobrých dvanáct set.

Když se v pěti tisících rozhlédl, viděl, že oblačnost zakrývá celé Čechy, kam až dohlédl, a nejspíš i část Moravy. Aby nepřelétl hranici s Polskem nebo s Východním Německem, musel být co chvíli v kontaktu s řídicím létání. Ten mu pokaždé oznámil, kde ho na radaru vidí, a Viktor Pavlovič se tak mohl bezpečně rochnit v československém vzdušném prostoru.

Po pár desítkách minut ukazatel paliva oznámil, že nadešel čas na návrat. Nad Jizerskými horami tedy Gagarinov stočil letoun na jihovýchod a začal klesat. Jen co vlétl do mraků, ozvala se řídicí věž.

„Jste moc nízko. Držte se v třinácti stech metrech!“

Jenže výškoměr už ukazoval tisíc a ručička se jako splašená blížila k devítistovce. Kolik že to mají zdejší hory?

Nadmořskou výšku, o které nedávno padla zmínka v kantýně při večeři, ale Gagarinov z paměti už nevylovil.

„Jebať!“ zasyčel, když se z bílého mléka těsně pod ním vynořily rychle se míhající vrcholky stromů, které vzápětí začaly bičovat břicho letounu. Přitáhl knypl, jenže zlomek vteřiny nato se MiGu-15, letícímu rychlostí šest set kilometrů za hodinu šikmo proti kopci, ulomila křídla a trup se roztříštil o zem.

Mozek, ani když je člověk majorem gardového stíhacího pluku, nepracuje tak rychle, aby stihl provést všechny úkony vedoucí od myšlenky přes odhození krytu kabiny až ke stisku madla, které by sedadlo s pilotem katapultovalo ven z kabiny. Popravdě, Gagarinovův mozek neměl čas ani na tu myšlenku.

Květen 2020

Na kolo se Štěpánem pojedou až po obědě, tak měl Michal část nedělního dopoledne pro sebe.

Po snídani si fotky přetáhl z mobilu do počítače a na monitoru si je jednu po druhé prohlédl. Pěkný úlovek do sbírky, jen co je pravda.

Chvilku pomník zkoumal ze všech stran, a najednou jako by mu něco nesedělo. Jen to zprvu neuměl pojmenovat.

Tok myšlenek mu přerušlila Blanka, když na něj zavolala, jestli si s ní dá kávu. Šel si ji tedy udělat a přisedl si k Blance, která mezitím tu svoji už téměř dopila.

„Večer jsi byl pěkně rozparádědnej. Jak to, že ses nevybil tam v horách? U toho svýho letadla?“

Blanka byla hodnotící typ. Zpravidla si všechno znova přehrála, zhodnotila a ideálně to s někým probrala. V tomhle případě se nabízel Michal.

Ten se ale jen usmál a spokojeně si cucnul kávy. Vypadalo to na příjemný, nekonfliktní den.

Po kávě si znovu sedl k počítači a pokusil se vrátit do stavu, kdy mu na těch fotkách něco neštymovalo. Povedlo se, a Michal zalovil v mozkových závitech hlouběji. Ne, to není ono, to je v pořádku… tohle taky ne…

„Mám to!“ zvolal nechtěně nahlas, až to probralo Štěpána do té chvíle beznadějně ztraceného v mobilu. Přiběhl k tátovi.

„Co máš, tati?“

Michal se k němu otočil. Na leteckého nadšence zatím nevypadal, ale kdoví, zrovna tohle může být začátek. Třeba se Michalova drobná dobrodružství brzo stanou jejich společnou vášní.

Vysvětlil Štěpánovi, kde včera byl a co v horách našel. Ukázal mu fotky.

„A přežil to ten pilot?“ zajímal se Štěpán.

„Štěpánku, takovouhle nehodu nemůže přežít nikdo.“

„To ho ale muselo bolet.“

Michal se mu podíval do očí. „Myslím, že ne. Zemřel tak rychle, že nic necejtil.“

„To je dobře,“ zhodnotil Štěpán. „Teda ne to, že umřel, ale že ho to nebolelo. A co teda máš?“

„Podívej, Štěpánku: tadyto křídlo má bejt z letadla, který se nazývalo MiG-15. A mně pořád připadalo, že se mi na tom něco nezdá, a nemohl jsem přijít na to, co to je.“

„A přišels?“

„Nakonec jo. Proto jsem tak zařval, měl jsem radost, že už to vím. To křídlo není z MiGu patnáct, je jiné.“

„A z jakýho letadla teda je?“

„No, to ještě nevím.“

Michal chtěl začít vysvětlovat, že koncový oblouk křídla je míň zaoblený a na odtokové hraně ostrý, ale viděl, že Štepán ztratil pozornost. Už měl všechny informace, které snesl. Odběhl zpátky do pokojíčku.

Oukej, takže ať už se tam rozflákalo cokoli, a klidně to mohla být patnáctka, když si tím ten děda je tak jistý, tak tohle křídlo z patnáctky není. Ale z čeho teda je? Jaké sovětské letadlo mělo podobné křídlo?

Ať se snažil sebevíc, nemohl z paměti nic kloudného vylovit. Neuspěl ani v knihách, ani na internetu.

***

Před Michalem se rýsovaly dva úkoly: jeden, na který se těšil, a druhý, kterému by se raději vyhnul.

Do Orlických hor se pojede znova, to je jasné. Jestliže totiž to křídlo není z MiGu-15, ale letoun, který tam spadl, patnáctka byla, pak by klíčem k záhadě mohl být právě ten pomník. Neboli je třeba vypátrat toho, kdo ho tam postavil. A kde jinde začít než právě na místě činu.

Jenže než se tam vypraví, bude si to muset vyjednat s Blankou. Proč tam chceš jet podruhý? To nás zase necháš samotný? Atakdál.

Přesně jak Michal očekával, jeho nápad se u Blanky s vřelým pochopením nesetkal. Když jí ale slíbil, že následující víkend stráví všichni společně na kolech v jižních Čechách, Blanka nakonec uznala, že víkend se spokojeným manželem bude lepší než týden s chlapem, co je jak na trní, a který na další víkend stejně zmizí. Prostě chlapa neudržíš, když se mu v hlavě uhnízdí bezkonkurenčně skvělý nápad.

***

V sobotu si Michal trochu přispal, a tak se v hotelu pod sjezdovkou objevil chvilku poté, co otevřeli. Děda, co mu před týdnem potvrdil, že v osmašedesátém tady spadl MiG-15, stál s batůžkem na zádech u barového pultu.

„Hotovo, dopito. Du za Andreou,“ oznámil vrchnímu, když mu podával prázdný půllitr.

Vida ho, divocha. Za Andreou, v tomhle věku, kanec jeden, pomyslel si Michal uznale.

„Vás ten pomník nějak zaujal,“ poznamenal děda, když procházel kolem Michala, který seděl u stejného stolu co minule a čekal na vrchního. „Jdete zas k letadlu, že jo?“

Michal přikývl, děda taky, a zmizel.

Nahoře u pomníku si Michal sedl do trávy, díval se na něj a čekal na nápad. Jako by mu to křídlo mělo každým okamžikem poradit, koho se zeptat. Od koho se dozvědět, jak tu ten pomník vznikl a z čeho ho postavili.

„Čekám tu na vás,“ ozvalo se najednou.

Michal byl tak zahloubán do svých myšlenek, že leknutím nadskočil. Vedle něj stál děda a pobaveně se usmíval. Co dělá tady, když má být v náručí té své Andrey?

„Říkal jsem si, že když jste takovej nadšenec, tak by vás mohlo zajímat nejenom tohle křídlo.“ Kývl smerem k lesu: „Je to kousek odsud, pojďte.“

Děda Michala zavedl na nedalekou mýtinku a ukázal na nízký dřevěný křížek. Žádné jméno, žádné datum, nic. Jen opršelé dřevo.

Sundal ze zad batůžek, položil ho na zem a sedl si do trávy. Ukázal vedle sebe, aby se i Michal posadil.

(dokončení v příštím Literárním servisu)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

První lahůdka Mirka Vostrého na stránkách Literárního servisu je zároveň první vlaštovkou ohlašující začátek naplňování záměru poskytnout kultivovaný prostor k on-line publikování textů pro každého zájemce z řad autorů, kteří se tímto způsobem chtějí prezentovat čtenářské obci.

Literární servis 6/2020

Příď zaoceánského parníku ostře párala mořskou hladinu na dvě světové strany: pravobok a levobok.

Distingovaný gentleman se opíral o zábradlí horní paluby, ležérně vychutnávaje půvaby nastávajícího večera. Pikantní bruneta po jeho boku zabředla do nálady neskonale chmurnější a znepokojivější. Hlavou jí vířil zběsilý rej dotěrných otázek. Hned ta první byla zcela zásadní: co je tenhle chlap vůbec zač?! Co o něm vlastně vím?

Inteligentní, zdvořilý, galantní. Coby dekorativní doplněk mladé dámy je k nezaplacení, ale jako partner? Je aspoň trochu hoden toho, čeho se kvůli němu dopouštím? Dozajista není. A přijde den, kdy toho všeho začnu trpce litovat.

Ale mám skutečně čeho litovat? Prchám před lidmi, kteří mě milují (tedy aspoň to tak vypadá), ale já je nemiluji. Chtěl by mě za to někdo soudit? Chtěl by mě někdo soudit za to, že nedokážu cítit lásku, která je podle všech normálních společenských pravidel mou povinností?

Láska NENÍ povinnost. 

Lze ji v sobě zabít. Jde to těžko. Nesmírně těžko. Ale jde to. 

Ovšem zrodit ji v sobě, vyčarovat, vyprojektovat, nalinkovat, vymodelovat, ukovat, vysoustružit? Našlapat si ji do srdce násilím? To nedokáže nikdo.

Lásku si nelze ani zasloužit. NIC si nelze zasloužit. Což je ostatně důvod, proč se prevítům všechno daří a dobrým lidem se dějí zlé věci. Zcela bez příčiny.

Dost! Dost již bylo defétismu, poručila sama sobě a vsunula cigaretu do extravagantní fialové špičky zdobené zeleným safírem. 

„Darling, připal mi, prosím.“

   ***

květen 1937

Cestou ze Stromovky jsem dostal chuť zpívat. Nebo pohvizdovat. Nebo prostě něco.

Nádherný den. Překrásný!

Seděl jsem v parku celé dopoledne. Tolik věcí k vidění, tolik věcí k načrtnutí! Kvetoucí keře, slunce ve větvích stromů, maminky s kočárky, děti na pískovišti, psiska prohánějící se po břehu jezírka, oblaka plující nad námi. Doma v klidu proberu skicák a třeba z toho vykřešu cosi použitelného.

Zabočil jsem do naší ulice a okamžitě ji spatřil. Opírala se o kandelábr, obličej stažený do bolestivé grimasy. Hladila si levý kotník.

Nenápadná dáma tak nějak kolem šedesátky, možná o něco míň.

„Co se vám přihodilo, paní?“

„Ale, špatně jsem šlápla,“ odpověděla se slzami v očích. „A zvrtla si nohu.“

„Opřete se o mě a já vás opatrně dovedu k nám. Moje kuchařka vás ošetří. Umí to. Za války pomáhala ve špitále.“

„Děkuju vám, jste moc hodný.“

„Promiňte, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Matyáš Antonín.“

U branky do naší zahrady zůstala stát a zkoumavě se rozhlížela vůkol.

„To je ale zvláštní dům,“ prohlásila po chvíli.

V předsíni automaticky odložila deštníček, aniž by koukla, kam ho dává. Musel jsem se tomu uchechtnout. Patrně má doma věšák vlevo za dveřmi, stejně jako já – tedy donedávna. Předloni jsem ho totiž přestěhoval vpravo. Možná trochu nelogicky, leč nezbytně. Elektrikář potřeboval instalovat nový rozvaděč a protější zeď neposkytovala dostatek prostoru.

A tak se teď béžové paraple líně svezlo na podlahu. Paní ho překvapeně sledovala, načež tu drobnou nehodu okomentovala pobaveným výkřikem:

„Jsem já to ale hlupačka! Vždyť vidím, že máte věšák na druhé straně.“

Zatímco Miládka ošetřovala výron, zapředl jsem zdvořilostní konverzaci, vedoucí ke zjištění jména návštěvnice: Sofie Kuthenová.

„Bydlíte někde poblíž, madam?“

„Ano. Nedaleko.“

„Koho máme uvědomit o vaší nehodě?“

„Nikoho. Žiju sama.“

Odpovídala mechanicky a jakoby duchem nepřítomna.

„Tohle je velice roztomilá hala,“ vydechla okouzleně po pár vteřinách ticha. „Vždycky jsem si přála takovou mít.“

„Skutečně?“

„A všude tolik obrazů! Všechny mají stejného autora, že ano? Všechny kromě jednoho. Támhle nad krbem.“

„Jistě,“ přikývl jsem. „Zahrada pozemských rozkoší. To je ovšem výjimečné dílo, nemyslíte?“

„Abych řekla pravdu, mně se Bosch nikdy nelíbil. Je takový znepokojivý. A vyumělkovaný.“

„Vyumělkovaný, ale zároveň geniální.“

„To je možné. Já nejsem odbornice. Nerozumím tomu. Buď se mi něco líbí, nebo se mi to nelíbí. Síla imaginace a hloubka myšlenek, to není nic pro mě. Ale ta ostatní plátna mi připadají znamenitá. Kdopak je maloval?“

„Já.“

„Nepovídejte! Vy jste kumštýř?“

„Pouze amatér. Je to můj koníček. Sem tam nějakou mazanici prodám, ale živit by mě to nemohlo.“

„A co vás tedy živí? Není-li to tajné.“

„Není to tajné. Zdědil jsem otcovu továrnu. Teda spíš továrničku. Jako jediný potomek jsem ji dostal celou. Nemám k ní pražádný vztah, pročež jsem přibral společníka, co ji spravuje místo mě. Dividendy mi s bídou pokryjí osobní výdaje, ale stále ještě mám nos nad vodou. Jo, za tatínkových časů tu panoval jiný luxus! Kromě kuchařky jsme mívali také komorníka, šoféra, zahradníka a chůvu. Dneska už mi zbyla všeho všudy Miládka. A jsem šťastný, že ji mám, poněvadž je poklad.“

„To mě těší,“ uculila se má služebnice stydlivě.

„Tak jakpak, už jste hotová s ošetřením?“

„Ano, ale je to provizorní. Co nejdřív by to měl omrknout lékař.“

„Děkuji, postarám se o to. Zatelefonuji doktoru Staňkovi.“

„Nechci vám přidělávat starosti,“ ozvala se pacientka.

„To je maličkost.“

Po lehkém obědě působila paní Kuthenová již spokojenějším dojmem, avšak co chvíli upřela nesouhlasný pohled k Zahradě pozemských rozkoší.

„Tenhle obraz jsem nikdy neměla ráda.“

„Jak to?“

„No, bylo mi nepříjemné se na něj dívat.“

„Dívat se na něj? Takže jste ho měla doma taky?“

„To už si přesně nevybavuji. Je to dávno. Možná jsem ho jen zahlédla někde v knize. Nebo v galerii.“

Paprsky odpoledního slunce pronikly do místnosti a ozářily její nevšedně tvarovaný obličej.

„Madam, nechtěla byste mi sedět modelem?“ vyhrklo ze mě náhle a bez rozmyslu.

„Co jste to říkal?“

„Jestli byste mi nechtěla sedět modelem. Tedy až se vám zahojí kotník, pochopitelně.“

„Jak to mám chápat, sedět modelem?“ sondovala ostražitě.

„No, víte, chtěl bych vám zhotovit portrét.“

Oči jí pohoršeně ztuhly.

„A to byste mě maloval nahou?“

Neudržel jsem slabé pousmání.

„Ale kdeže. Jednak by to byl portrét pouze od poprsí nahoru, maximálně od pasu ...“

Při slově poprsí zalapala po dechu.

„Pevně věřím, že tím míníte poprsí zahalené,“ odsekla přísně.

„No ano! Portrét přece není akt.“

Poprsí zafungovalo vůčihledně, ovšem výraz akt ji zmrazil s neotřesitelnou definitivností.

„Velice si vážím vašeho zájmu, nicméně doporučuji zaměřit se na mladší a hezčí ženy. Já už jsem pro podobné skopičiny poněkud stará.“

„Ale kdepak! Vaše tvář je neobyčejně interesantní. Mohl by z toho být nádherný obrázek.“

„Mohl, ale nebude. Nezlobte se.“

S křečovitým úsměvem odvrátila hlavu, čímž mi dala jasně na srozuměnou, že v debatě na dané téma nehodlá pokračovat. 

Doktor Staněk provedl náležitou fixaci kloubu, předepsal jakousi medicínu nebo co a odchvátal k dalšímu pacientovi.

Miládka donesla čaj a sušenky, abychom se měli čím zabývat, než přijede taxi pro paní Kuthenovou.

„Povězte mi něco o té vaší fabrice.“

„Fabrika je poněkud honosné označení,“ připustil jsem. „Je to taková malá šroubárna. Spíš větší dílna.“

„Je někde tady v okolí? I když, to asi ne, viďte? Do vilové čtvrti se taková provozovna moc nehodí.“

„To máte recht, byla by tu jako pěst na oko.“

„Tatínek tedy musel do práce dojíždět.“

„Musel.“

„Až do Záběhlic.“

„Cože? Jak to víte?“

„Co jak vím?“¨

„Jak víte, že je naše továrna právě v Záběhlicích?“

„A není snad?“

„Ano, ale ...“

„Prostě mi připadlo, že takové drobné šroubárny bývají v těch škaredých periferiích, jako jsou Záběhlice. A náhodou jsem to trefila.“

Odmlčela se, soustředěně pozorovala dlažbu předsíně, a teprve po chvíli mi plaše pohlédla do očí.

„Opravdu nebudu muset při portrétování odkládat úbor?“

„Odkládat úbor? Cože? Jaký úbor?“

„No jestli se nebudu muset svlékat.“

   ***

„Víme, kdo to je, šerife?“

„Kdepak. Neměla u sebe vůbec nic. Žádné vodítko pro identifikaci.“

„Jak byla oblečená?“

„Elegantně. A poměrně draze, dokážu-li to posoudit.“

„Co se jí vlastně stalo?“

„Jeden místní farmář ji objevil pod srázem. Patrně spadla z vyhlídky. Odpovídá tomu i charakter jednotlivých poranění.“

„Možná jí někdo pomohl.“

„I to nás pochopitelně napadlo. Ale opět: nelze to dokázat ani vyvrátit. Prohledali jsme celou náhorní plošinu. Je tam spousta stop, nicméně jejich hypotetická souvislost s daným incidentem je neprůkazná.“

„Musíme tedy počkat, až se probere z bezvědomí.“

„Přesně tak. Doktor Straggan předpokládá, že nejpozději zítra by měla přijít k sobě.“

„Je zázrak, že přežila. A dokáže-li se uzdravit bez fatálních následků, bude to druhý zázrak.“

„To rozhodně. Jo, abych nezapomněl! Něco jsme přece jenom našli. Válelo se to kousek od ní,“ ušklíbl se šerif a sáhl do kapsy. „Sice neočekávám, že by nám to mohlo jakkoli pomoct, ale je to pěkné. Koukněte!“

Položil na stůl extravagantní cigaretovou špičku svítivě fialové barvy. Zdobenou nezvykle broušeným zeleným safírem.

   ***

červen 1937

„Co tady viselo dřív?“

„Jak to myslíte, dřív?“

„No, než jste namaloval svoje obrazy.“

„Nějaké druhořadé krajinky. Otci se líbily, ale já je nesnášel. Zkusil jsem tu veteš prodat do galerie. Vzali si to jen neradi a zadarmo. Ani se nedivím.“

„A toho Bosche jste nad krb přitloukl taky až vy, že ano?“

Přikývl jsem.

„Bylo tam prázdné místo. Vypadalo hloupě. Tak jsem do něj z protější zdi přestěhoval starého dobrého Hieronyma. Je pro mě cosi jako vzor. Ideál. Vím, že se k takovému mistrovství v životě nedohrabu, ale tvůrce potřebuje ambici, byť nesplnitelnou. Bez ní nemá k čemu směřovat a propadá stagnaci.“

„Říkáte, že tam bylo prázdné místo?“

„Ano.“

„Ale tam přece nemohlo být prázdné místo! Kdekoli jinde možná, ale v takto dominantní pozici ne. Prostě ne!“

„Ale bylo.“

„Ne. Úplně tam vidím portrét paní domu.“

„Tak to vidíte špatně. Jak říkám: co pamatuju, byla tam holá zeď.“

„Ano: co pamatujete. Jenomže vy jste mladík a pamatujete málo.“

Během předchozích tří sezení toho na sebe Sofie mnoho neprozradila. O osobním životě ani slovo. Nevyptával jsem se. Každý v sobě nosíme vzpomínky, které neradno vykládat na potkání.

Většinou jsme tedy mlčeli. Rozpovídala se až dnes.

„Mluvil jste o otci. A co vaše matka? Žije? Nebo co se s ní stalo?“

„Zemřela, když mi byly necelé dva roky.“

„Takže proto jste onehdy zmínil chůvu.“

„Mhm. Netuším, jak to měl táta se ženskými, ale žádnou macechu mi domů naštěstí nepřivedl. Na mou výchovu najal tetu Blanku. Velice jsem ji miloval. A pořád miluju.“

„Můžu se na to už podívat?“ žadonila Sofie, když jsem s nadcházejícím soumrakem odložil štětec.

Tuhle otázku slýchám často. Já jsem ovšem zásadový a nehotové dílo nikdy neukazuju.

Ale tentokrát snad mohu udělat výjimku. Koneckonců, chybí už jen pár posledních čmárnutí.

„Tak pojďte.“

Pomalu vstala a váhavým krokem přistoupila k plátnu. Dlouze a pozorně si ho prohlížela, načež píchla prstem do levého spodního rohu.

„Proč držím ty modré květy?“

„Cože?“

„Ty čekanky! Já přece žádné nemám.“

Dobrý postřeh. Kde se tam vzaly? Nejspíš vyrostly samy.

„Že by oživující barevný prvek?“ pokrčil jsem rameny.

„Aha,“ přikývla zamyšleně a rovnou mě upozornila na další nesrovnalost:

„A taky jste mě převlékl, mistře. Do jakýchsi mladistvých letních šatů střihu sice staromódního, leč nevhodně frivolního. A k mému věku nepatřičného.“

Měla pravdu. Co se to se mnou děje? Straší mi ve věži?

„A co ten účes?“ zaútočila potřetí.

Ano, účes. Dlouhé ebenové kadeře obratně spletené do složitého ornamentu poněkud ostře kontrastovaly s obligátním zástřihem prošedivělých vlasů mé modelky.

Už je to tak: straší mi ve věži.

Stvořil jsem jakousi obskurní secesní retrospektivu, na níž absolutně nic neodpovídá předloze. Snad kromě tváře.

Skutečně jsem tenhle paskvil maloval já? Asi ano.

„Půjdeme se podívat na půdu?“

Sofiin nepochopitelný (a zcela mimo kontext mířící) dotaz mě poněkud zaskočil.

„Proč na půdu?“

„Nevím. Mám takové nejasné tušení.“

„Tušení? Že máme jít na půdu?“

„Mhm.“

„Ale co tam?“

„Uvidíme.“

Obšlapovali jsme nevalně osvětleným prostorem, překypujícím hromadami zaprášených krámů.

Do Sofiina obličeje se vloudil jakoby zhypnotizovaný výraz. Zničehonic sáhla do škvíry mezi dvěma odloženými komodami a vylovila odtud plochý předmět ovinutý zpráchnivělým hadrem.

„Vezměte to dolů.“

Popadl jsem tu věc s pocitem, že nic nechápu (a chápat ani nechci), a poslušně odcupital zpátky do haly.

„Máte ještě jeden stojan?“

„Nemám. Na co ho potřebujete?“

„Tak něco jiného, třeba tohle štokrle.“

Postavil jsem náš půdní nález na stoličku od klavíru a strhl z něj tkaninu. Skrývalo se pod ním plátno usazené v neokázalém secesním rámu. To by nebylo nic až tak šokujícího; půdy zámožných sídel se podobným haraburdím doslova hemží.

Šokující byl jeho motiv: Sofiin portrét, dokonale shodný se Sofiiným portrétem na stojanu.

Mohli jsme si je krásně porovnat. Všechno sedělo: kompozice, barvy, oblečení, účes. Pouze tvář byla o mnoho mladší.

Ne! To není možné! Já spím, probudím se a všechno bude zase jako dřív!

„To je on,“ zašeptala.

„Kdo? Co?“

„Ten obraz, co visel nad krbem. Teď už mi snad věříš.“

Se svíravou úzkostí jsem pohlédl do levého spodního rohu.

Byly tam.

Čekankové květy. Modré, až to zraňovalo.

   ***

„Takže se už probrala?“

„Jo. Šípková Růženka procitla ze sna,“ vtipkoval doktor Straggan a podrbal se na zátylku. „Ale dneska vás k ní ještě nepustím, šerife. Ostatně, radost z ní nejspíš mít nebudete.“

„Proč myslíte?“

„No, připadá mi, že teď je ta ženská ještě záhadnější, než když spala spánkem spravedlivých.“

„Z jakého důvodu?“

„Za prvé: anglicky mluví velice špatně. Jinak blábolí jakýmsi slovanským jazykem, ale polština to asi není. Ani ruština.“

„No nazdar.“

„A i z toho mála, co jí rozumíme, vyplývá, že vůbec netuší, kdo je, kam patří a kde se tu vzala.“

„Panenko skákavá! Takže amnézie?“

„Ano, šerife. A téměř úplná. Matně si vzpomíná na nějakého muže. Jméno neví, ale byl jí prý blízký. Strčil do ní a ona odněkud sletěla. A to je vše.“

   ***

červen 1937

Sofie vytáhla z kabelky extravagantní cigaretovou špičku svítivě fialové barvy. Zdobenou nezvykle broušeným zeleným safírem.

„Mohu si zapálit?“

„Jistě,“ zachrchlal jsem.

Usedla do křesla, zahalena obláčkem kouře.

„Od chvíle, co jsem tě potkala a hned nato uviděla naši vilu, začala se mi paměť vracet tryskovou rychlostí – teda skoro. No, a tyhle dva portréty zafungovaly jako poslední kapka.“

„Kapka? Jaká kapka?“

„Teď už si vybavuju všechno. Sice se to teprve doskládává a usazuje, ale hlavní souvislosti už pobírám.“

„Zato já nepobírám nic.“

„Konečně vím, kdo jsem a co jsem kdysi provedla. A to je nejdůležitější.“

„Opakuju: nepobírám nic. Včetně toho, proč mi najednou tykáte a proč hovoříte o mém domě jako o naší vile.“

„Vysvětlím ti to. Začnu třeba hned těmi obrazy. Ten na stojanu jsi maloval ty. Ten druhý maloval tvůj otec. Můj manžel.“

„Cože?“

„Vsadím se, o co chceš, že ho uklidil na půdu ještě ten den, co jsem ho opustila.“

„Vy jste opustila mého otce?“

„Ano. Bylo ti tehdy sotva dvacet měsíců. Proto si nepamatuješ portrét nad krbem. Ale vídal jsi ho tam – byť jako prcek - a tak se ti propsal do podvědomí. No, a teď jsi ho v podstatě okopíroval. S odstupem bezmála třiceti let.“

„Moment, už mi to dochází. Vy se pokoušíte tvrdit, že jste moje matka? Rozumím tomu správně?“

„Bohužel ano. Já jsem tvoje matka.“

„V tom případě volám policii. Podám na vás trestní oznámení pro podvod. Poněvadž moje matka zemřela. Její ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce. Vždycky o Velikonocích, na Dušičky a na její narozeniny tam zapaluju svíčku.“

„Klidně zavolej policii. Zavřou-li mě do vězení, jedině dobře. Nic jiného si ani nezasloužím. Utekla jsem s chlapem, co šel jenom po mých penězích. Zavlekl mě do Ameriky a naléhal, ať se rozvedu. Když mi došlo, co je to za vykuka, chtěla jsem se vrátit. Ale to on pochopitelně nemohl připustit a pokusil se mě zabít.“

„Tohle jste četla v červené knihovně?“

„Jen se směj. Chceš, abych ti dokázala, že mluvím pravdu?“

„Nedá-li vám to moc námahy ...“

„Nedá. Tak poslyš: jsou ještě ve sklepě ty obrovské vyřezávané pendlovky s bronzovými andělíčky po stranách?“

„A... ano. Ty hnusné hodiny se tam pořád válí.“

„No, tak to je velkolepý svatební dar od tety Dobromily. Alfons ho při první příležitosti ukryl do lochu, ať si tam vesele hnije.“

listopad 1937

Moje dušičková návštěva tentokrát patřila jenom otci.

Neboť matka tu není. Matka je živá až moc.

I když: ona vlastně není matka. Je to cizí osoba, co mě omylem porodila.

Od onoho bláznivého červnového večera, kdy mi vylíčila životní osud jak z nějakého šestákového románu, jsem ji neviděl. A upřímně řečeno, o žádné další setkání nestojím.

Žofie 1908. Cha, cha! Nutno uznat, že tuhle mystifikaci dotáhl tatíček (téměř) k dokonalosti. Proč jsem si doteď nevšiml, že je u matčina jména uveden všeho všudy strohý letopočet (bez kompletního data úmrtí, jak je obvyklé)? No, možná jsem si všiml, ale nevěnoval tomu pozornost. Jakkoli je to proklatě nápadné.

Otec „pohřbil“ zrádnou choť se vší parádou: jednoduše zaplatil kameníkovi, ať vyrobí falešnou nebožku. Stačilo zacinkat zlaťákama a bodrý melouchář se úslužně chopil vercajku. 

Od boční brány přicházela Blanka. Má někdejší chůva. Potkáváme se tu takhle skoro vždycky.

„Ahoj Matyáši! Jak se máš?“

„Děkuju, ujde to. A ty? Vypadáš báječně.“

Můj kompliment byl laciný a milosrdně prolhaný. Blance už táhne osmdesátka a stáří je na ní bohužel podepsáno až běda.

Usedli jsme na lavičku a plkali o všem a ničem. Po chvíli ticha ukázala k patě náhrobku.

„Dneska máš pouze jednu svíčku?“

„Tak, tak. Pouze jednu.“

„A proč?“

„Svíce zapalujeme jenom zesnulým.“

„Bodejť. Takže bys měl mít dvě. Za otce a za matku.“

„Za otce ano. Za matku ne.“

„Co to blábolíš, kluku nezdárná?“

„Co blábolím? Třeba to, že támhleten legrační nápis, ta Žofie 1908, je prachsprostý blaf.“

Blanka vyskočila jako čertík z krabičky, rudá až za ušima.

„No já tě asi praštím, holomku zatracená! Že tě hanba nefackuje, takhle žvanit o nebohé mamince?!“

„Nebohé? To myslíš vážně?“

„Maty, já ti vůbec nerozumím! Můžeš mi tyhle divné řeči nějak vysvětlit?“

„Tyhle divné řeči znamenají, že neumřela. Což víš stejně dobře, jako to věděl táta.“

„Ty jsi snad zešílel!“

„Ne. Nezešílel. Já jsem se s ní totiž setkal.“

„Hošíčku, nejsi nemocný? Nepraštilo tě něco do hlavy? Co mi to tu vykládáš?“

„Jo, setkal jsem se s ní. A zjistil, že ji papínek pohřbil za živa, jelikož mu utekla s jedním takovým ...“

Zmlkl jsem, neboť mi Blanka pokynula důrazným gestem, načež zkameněla jako alegorická socha obřadné důstojnosti.

„Maty, vůbec nechápu, co to meleš,“ promluvila káravě. „Netuším, cos potkal za ženskou, a co ti nabulíkovala, ale Žofinka je opravdu mrtvá. Stála jsem s tvým tátou u smrtelné postele a viděla ji naposledy vydechnout. Pár dní nato jsem plakala na pohřbu. Přísahám při Ježíši Kristu, že je to tak.“

Bim bam, trady dudy, halí belí, tralala.

Tralala.

Proboha, co se to děje?! 

A děje se vůbec něco?

Existuje vesmír kolem mě?

Existuju já? 

Z nebe se začaly sypat první sněhové vločky nadcházející zimy.

Ale ani jim jsem nevěřil, že jsou skutečné.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Literární servis je rubrika, primárně sloužící k internetovému publikování mých textů, s nimiž (zatím) nepočítám pro knižní vydání. Třeba se časem přidají další autoři a pomohou mi Literární servis zpestřit. Uvidíme :-)

Všem zájemcům přeju pěkné zážitky z četby :-).

Literární servis 5/2020

Hrdinou následujícího příběhu je bývalý tenisový šampión, jemuž se na sklonku kariéry postaví do cesty záhadný protivník, s nímž rozhodně nepočítal.

Květen 2007

Už v momentě, kdy jsem odpálil balónek, bylo jasné, že je zle.

Vteřinu předtím mě sice Didi zahnal razantním topspinem do levého rohu, ale neumístil ho úplně perfektně. Poskytl mi tím šanci k jakž takž použitelnému protiúderu. Na výběr jsem měl hned několik možností. Za prvé prohoz: v dané situaci velice riskantní alternativa, ovšem v případě úspěchu nechytatelné řešení. Za druhé lob: účinná zbraň při absolutní přesnosti provedení (vysoko a na lajnu), jinak lahůdková nalejvka na smeč. Za třetí kraťas: imbecilní nápad, neboť soupeř nestál dost daleko od sítě a sebeprecizněji vysoustružený stop-ball by bez obtíží doběhl.

Rozhodl jsem se tedy pro slajs. Kdybych ho býval zahrál podle svých představ, musel by Didi seškrábnout míček skoro ze země. Vykroutil bych se tím z hluboké defenzivy a celou výměnu by to vrátilo prakticky na začátek.

Jenomže já to kolosálně zmastil, za což jsem byl po zásluze ztrestán zničujícím obouručným bekhendem do diagonály.

A byl konec. Poslední fiftýn. Hra, set a zápas pro favorita.

****

O pár hodin později jsme zašli na terásku klubového baru.

„Dals mi pořádně zabrat,“ konstatoval Didi a loknul si slabého francouzského piva.

„Ale kdybys nekecal.“

„Až to tady skončí, mám dva tejdny volno. Ty taky, viď?“

„Hm.“

„Co máš v plánu?“

„Trénovat. Potřebuju to jako prase drbání. Dneskas to viděl.“

„To je dobrej záměr. A co bys řek tréninkovýmu vejletu do Toskánska?“

„Proč zrovna tam?“

„Protože muj bratranec dělá provozního šéfa v jednom vesnickym hotelu kousek vod Florencie. Máme prej přijet a budem se mít jako v ráji.“

„Jo, takže pudeme pilovat forhend do galerie Uffizi?“

„Tak ňák.“

„Zní to hezky. Ale ty se teď hlavně soustřeď, abys to tady celý vyhrál. Moc ti to přeju.“

Ve světě špičkového tenisu málokdy potkáte profíka, co dokáže upřímně a ze srdce fandit konkurentovi. Já Didimu ano. Poněvadž on nebyl konkurent. On byl víc než kamarád.

On byl opravdový přítel. 

Únor 2019

Už v momentě, kdy jsem odpálil balónek, bylo jasné, že je zkrámováno.

Kolohnát na opačné straně sítě tu ránu nemohl vybrat, i kdyby měl teleskopické ruce. Skočil po ní jako tygr, ale spíš jenom ze zoufalství. Svalil se na zem a vztekle mrštil raketou po lednici s osvěžujícími nápoji.

A byl konec. Poslední fiftýn. Hra, set a zápas pro favorita.

Frustrace mého soka byla celkem pochopitelná. Zpočátku totiž všechno nasvědčovalo jeho triumfální cestě vstříc hladkému vítězství. V prvním setu mě doslova vypráskal 6:1. Nasázel snad patnáct es. Nebo i víc, co já vím. V podstatě nic jiného předvést nemusel. Bum, rána jako z děla. Když to letělo do správného obdélníku, rovnou jsme přešli na další fiftýn. Obdobnou kanonádou returnoval moje ubohá podání. A když už jsem se dostal do hry, zpravidla mě potopila blbá nevynucená chyba.

Podobných zápasů zažívám na challengerech spoustu. Naklušou proti mně adolescentní snajpři působící dojmem, že je někdo napnul jako gumu od tepláků. Samá ruka, samá noha, hlava někde vysoko nad tribunami. Co na tom, že jim ještě rostou beďary místo fousů? Napumpováni drtivou energií mládí mě zkoušejí rozsekat do jitrnic. Některým se to povede, jiné pro změnu obelstím. Tak jako tohohle Chorvata jménem Prdja Chrochtič nebo tak nějak. Myslel si, že mě má na lopatě, nicméně zapomněl na jednu poměrně podstatnou drobnost: na zkušenosti. Díky nim jsem úplně změnil styl hry, jemu odešel první servis, já se postupně dostal do zápasu, jemu odešly nervy, a já suverénně schramstnul posledních pět gamů v řadě. Divoký výsledek: 1:6, 7:6, 6:1. V můj prospěch.

Bylo příjemné zase jednou převzít pohár pro šampióna. Byť pouze na challengeru.

Proč vlastně tyhle druhořadé podniky objíždím? Proč to ve svém věku konečně nezabalím? Je mi devětatřicet, to už většina tenistů užívá zasloužené výslužby. A peníze rejžují pohodlnějším způsobem. Třeba jako televizní reportéři, sportovní agenti, reklamní paňácové a podobně.

Ale já jedu dál. Důvod? Tak za prvé mě to baví. Za druhé mě to baví a za třetí mě to baví. Na velké podniky už nemám výkonnost, ale díky vcelku kloudným výsledkům z tohohle ponižujícího cvrnkání kuliček držím pozici kdesi v polovině druhé stovky žebříčku. A to je milé.

Pravda, kdysi jsem atakoval zcela jiné výšiny. Po svém prvním (a žel bohu i posledním) grandslamovém finále jsem na pár týdnů uchvátil dokonce třetí příčku. Ale to je patnáct let zpátky.

****

Z lenivé nirvány ve vířivce mě vytrhl příchod Ondřeje Vilímka, mého trenéra a věčného prudiče.

„Tak jo. Bylo to moc pěkný,“ zářil. „Po prvnim setu to smrdělo průserem, ale parádně ses z toho vybabral.“

„No jo. Byla by škoda prohrát s takovou nickou. Ten blbec umí velký hovno! Akorát bušit do servisu. A protože měří skoro tři metry, podává jako z rozhledny.“

„No bodejť. Teď si dáš tejden pauzu. A pak valíme na další štaci. Už přišel rozpis, jukni do tabletu.“

„Vždyť je to fuk, s kym budu pinkat. Zase se z toho vyklube ňáká postpubertální štangle. Na jméně nezáleží.“

„Třeba bude a třeba nebude,“ usmál se Ondra. „Co ty víš?“

****

Sáhl jsem do minibaru pro pivo a pustil televizi. Na jednom z mnoha sportovních kanálů vysílali reprízu finále Australian Open. Djokovič versus Nadal. Tak to je trochu jiný level. Tam já už nepatřím.

Oživil jsem tablet a nalistoval match schedule následujícího turnaje. Po přečtení jména prvního protivníka mi spadla brada. A ochromil mě úlek. Nebo spíš něco horšího.

Zděšení. Studené, zmrazující zděšení.

Franco di Dimaro.

Klid. Tohle je buď renonc, nebo nějaký blbý vtip.

Popadl jsem mobil a navolil kontaktní telefonní číslo.

„Dobrý den, tady Michal Honzík.“

„Zdravím vás. A gratuluju k dnešnímu triumfu!“

„Vy už to víte? No, tak děkuju. Ale volám kvůli něčemu jinému. Prosím pěkně, chci se zeptat, jestli se vám náhodou nevloudila chybička do pavouka.“

„A jaká?“

„Mám na mysli úvodní kolo. Konkrétně svého soupeře.“

„A copak je s ním?“

„Je tam napsaný Franco di Dimaro.“

„Opravdu? To je možné, takhle z hlavy to nevím, ale proč by to měl být problém?“

„Třeba proto, že Franco di Dimaro je už skoro dvanáct let po smrti.“

Chlápek se omluvil, že je zrovna v autě a nemá příslušný dokument před očima. Prý mi zavolá, až se dostane k počítači.

Což taky udělal.

„Heleďte, já teda moc nechápu, v čem je potíž, ale koukám na to, a u vás máme Nikolaje Bobkina z Kazachstánu. Žádného Franca di Dimara nevidím.“

„Vážně?“ zaskřehotal jsem opatrně a zkusil ignorovat náhlé střevní bolení.

„Ano. Zaručeně.“

Ukončil jsem hovor a přesně v tu chvíli vpadl do pokoje Ondra.

„Funguje ti v mobilu infernet?“ houkl jsem na něj.

„Jo, je tu wifina. Proč?“

„Moh bys prosim tě vomrknout ten match schedule?“

„Proč si to nenajdeš sám?“

„Ňák mi to blbne,“ zalhal jsem.

Ondra udělal ťuk, ťuk, ťuk, a už mi ukazoval rozzářený displej.

Stálo to tam černé na bílém:

Michal Honzík (3-CZE) – Nikolai Bobkin (KAZ).

Ztuhlou pravačkou jsem hrábl po tabletu a ještě jednou zkontroloval tu proklatou stránku.

I tam to stálo černé na bílém, ale poněkud jinak:

Michal Honzík (3-CZE) – Franco di Dimaro (ITA).

Strčil jsem to Ondrovi pod nos.

„Co je to za hovadinu?“ žasnul.

„To bych taky rád věděl.“

****

Na turnaj jsem odjížděl paralyzován svíravou tísní.

Nadešla hodina duelu. S pochopitelnou nervozitou jsem očekával, kdo se objeví na kurtu.

Že to nemůže být nikdo jiný než Nikolaj Bobkin, to mi bylo rozumově jasné. Nerozumové zákruty mého podvědomí se však chvěly neklidem. Ba přímo napjatou ostražitostí.

Deset minut před oficiálním zahájením utkání vyhřezla z tunelu štíhlá vyčouhlá figura v mikině s kapucou. Do tváře jí nebylo vidět. Parametry to mělo naprosto standardní: bezmála dvoumetrová postava připomínající anténu.

Záhadný rival si bundičku nesundal ani na rozpinkání. Patrně je mu chladno. Bedlivě naslouchá kondičnímu trenérovi a udržuje muskulaturu v provozní teplotě.

Pár cvičných servisů, nějaký ten volej, a byli jsme ready. Z empiru zazněla výzva k nástupu na zahajovací fiftýn.

A já pořád ještě nezahlédl zakuklencův obličej.

Hošík odpochodoval za základní čáru, obrátil se zády a nonšalantním gestem odhodil mikču. Pak udělal čelem vzad a našteloval se na příjem.

Navzdory vzdálenosti cirka pětadvaceti metrů jsem bezpečně poznal Didiho tvář, účes, triko i šortky. Přesně jako v den jeho posledního zápasu.

Vzpomínám si už pouze na to, jak se mi zatočila hlava. Probrali mě až na ošetřovně.

****

„Ty vole, kurva, co se ti stalo?“ vrčel Ondra.

„Vomdlel jsem, vole.“

„To vim taky, vole. Ale proč?“

„Jak, proč? Copak ty víš, proč vomdlíváš, když vomdlíváš?“

„Já nevomdlívám. A ty jsi donedávna taky nevomdlíval. Až dneska jsi vomdlel. Tak se ptám, proč jsi do prdele vomdlel.“

„Nevomdlel jsem do prdele, vomdlel jsem na zem.“

„Hele, nezakecávej to.“

„Dobře. Tak já ti to povim. Vomdlel jsem, páč to byl Didi.“

„Cože?“

„No povidám, že to byl Didi. Ten chlap proti mně.“

„Jakej chlap proti tobě?“

„Jakej asi? Ten, co hrál proti mně.“

„Tobě asi fakt přeskočilo. Ten chlap, co chtěl hrát proti tobě, se jmenuje Nikolaj Bobkin, je mu dvacet roků, pochází z města Kostanaj, a dneska postoupil bez boje, poněvadž jeho veličenstvo Michal Honzík je blázen.“

„Ne. Byl to Didi. Viděl jsem ho tak jasně, jako teď vidim tebe.“

„A všichni ostatní viděli jasně, že to je Bobkin. Protože Didi to bejt nemoh. Didi je totiž mrtvej.“

„Nikdo to neví líp než já.“

Přemýšlel jsem, jak co užitečněji využít tenhle „darovaný“ týden volna. Ondra navrhoval jakýsi tréninkový program, ale s tím jsem ho poslal do háje.

„Dám si voraz. Potřebuju uklidnit nervy.“

„Ne, potřebuješ zlepšit bekhend.“

„Vole! Víš, kolik je mi let? Skoro čtyřicet. Máš pocit, že je rozumný cokoli na mně zlepšovat?“

„Jo. Kupříkladu bys moh zhubnout tři, čtyři kila. Nebo spíš pět.“

„Z tebe se stal nutriční poradce?“

****

Rozhodl jsem vypadnout někam, kde je hezky. A kde mají dobré víno. A zároveň se dá vyrazit mezi lidi. Vidět a zažít cosi nevšedního.

Jedno takové místo znám. Kdysi jsme tam chtěli jet s Didim. Těsně před jeho smrtí.

Čekají mě znamenité večeře, orámované lahvinkami skvostného Chianti. Čeká mě Santa Maria del Fiore, Gallerie degli Uffizi, Ponte Vecchio, Santa Croce, a kdo ví, co ještě.

Gastronomie, historie a umění. Nepřekonatelná kombinace. 

****

Slečna v recepci byla mladá, pěkná, snědá, černovlasá a dokonale italská. O to víc mě vykolejila její zvonivá slovenština.

„Pozerám, že vy ste už u nás boli ubytovaný,“ cvrlikala. „V máji dvä tisíc seďem.“

„No, vlastně nebyl. Měli jsme tenkrát s kamarádem vobjednanej pokoj, ale pak z toho bohužel sešlo.“

„To je akési čudné. Mám to tu medzi uzatvorenými zmluvami. Čiže ste tu museli byť. No, možno je to iba renonc. Kto vie, čo s tím vtedajšia recepčná urobila. Je to už veľa rokov. Zblbnutá databáza alebo tak niečo.“

Odpoledne jsem se vypravil do Florencie.

Obrazárna počká na jiný den, až budu moci přijít hned po ránu, dokud je míň lidí. Takže jsem si naordinoval fascinující prohlídku katedrály Santa Maria del Fiore a potom jen tak coural ulicemi, abych nakonec uvízl v zastrčeném antikvariátu. Sekce malířských monografií překypovala vzácnými exempláři, z nichž jsem zakoupil dva: Dalího a Magritta.

Po výtečné večeři, ještě výtečnějším Sangiovese a úplně nejvýtečnějším cvrlikání se slovenskou klíčnicí jsem zakotvil v pelechu a ponořil se do kulturních úlovků. Excentrického Katalánce jsem prolétl jen zběžně, to chce čas a klid. S magickým Belgičanem to dopadlo podobně, byť jemu jsem věnoval přece jen víc pozornosti. Jako obvykle mě dostalo zejména plátno La reproduction interdite, které považuju za geniální. Pohled zezadu na člověka zírajícího do zrcadla, jež ho v rozporu s veškerými zákonitostmi optiky projektuje rovněž zezadu.

****

Tu noc jsem spal neklidně. No, to je slabé slovo. Pronásledovaly mě praštěné sny, z nichž si naštěstí nic nepamatuju. Kromě jednoho, ten mi utkvěl dokonale. Nepochybně ho vyvolal ten Magrittův obraz: stál jsem před zrcadlem a viděl v něm temeno. Jenomže to nebylo moje temeno. Bylo cizí, přesto povědomé.

Po strašně dlouhé chvíli se ten člověk otočil. A já civěl do Didiho tváře.

Ráno postrádalo jakýkoli půvab. Snad půl hodiny jsem se válel jako hibernovaný chrobák a meditoval, má-li smysl vstávat.

Cestou do koupelny mě cosi zarazilo. Vrátil jsem se dva kroky zpátky, udělal vpravo v bok a spatřil naprosto totožné kulisy jako v noční vizi. Žlutě vymalovaná stěna, drobná polička s květinou. A zrcadlo. Místo Didiho hlavy se z něj křenil můj připitomělý ksicht.

To zrcadlo ve snu nebylo ledajaké zrcadlo. Bylo to právě tohle zrcadlo. Tady, v tomhle pokoji.

Co se to tu proboha děje? Pokouším se utéci přízrakům minulosti a vlítnu přímo do jejich epicentra! Co taky můžu čekat, když jako blbec napochoduju zrovna do hotelu, kam jsem měl kdysi jet s Didim?!

Je toho moc najednou, aby to pouhá náhoda.

U snídaně mi vrtalo mozečkem, proč vlastně ten plánovaný výlet s Didim onehdy krachnul.

Bylo to takové zvláštní a matoucí. 

Květen 2007

„Nerad to řikám, ale podle mýho názoru by sis měl dát bacha,“ mudroval Arnošt.

„Na co, jako?“

„Na svou pověst. Jako tvuj trenér vo ni musim dbát.“

„Cože? Co to kecáš? Mou pověst laskavě neřeš!“

„Řešim ji, páč ti hrozí pikantní skandál.“

Rozuměl jsem mu čím dál míň.

„Zešílel jsi? Jakej skandál?“

„Jakej? No třeba sodomickej románek s jinym tenistou. Kdyby to prasklo, tak je z toho mediální humbuk jako kráva. Může tě to profesionálně zlikvidovat a já se pudu pást na louku.“

Zalapal jsem po dechu.

„Tim myslíš Didiho?“

„Jo, Didiho. Všichni věděj, že je buzna. Je to veřejný tajemství.“

„Buzna se neřiká, to by bylo společensky nekorektní.“

„A jak se to teda řiká, když je někdo buzna? Aby to bylo společensky korektní. Podle tebe.“

„Řiká se, že je gay.“

„Nevim, esi je gay, ale buzna je určitě.“

Prudérní názory Arnošta Fylana jsou obecně známé. Jen mi pořád nedocházelo, jak to souvisí se mnou.

„Pořád mi nedochází, jak to souvisí se mnou, vole.“

„Pokud vim, tak spolu chcete jet koncem tejdne do Toskánska.“

„No jo. Ale to jsme si vodsouhlasili. Povolils mi dva tejdny relaxačního volna, ať se dám do kupy.“

„Jo, ať se dáš do kupy kondičně, ale ne do kupy s Didim. Mám tim na mysli zaměřit se na tenis a nikoli na penis.“

„No dovol! Přeskočilo ti?“

„Ne. Nepřeskočilo. Já vim, že nejsi teplej, teda aspoň doufám, ale přesně takle by to moh leckdo pochopit.“

„Tak hele: kam jedu a s kym jedu, je čistě moje věc. Žádnýmu do toho nic neni. Jsem tisíciprocentní heterák, což se vobecně ví. Tak v čem je problém?“

****

O dvě hodiny později mi telefonoval Didi. Zněl rozpačitě.

„Promiň, moc se vomlouvám, ale Toskánsko musíme vodložit na jindy.“

„Aha. To je škoda. A proč?“

„Volala máma. Táta je ve špitále. Chce, abych přijel.“

„No, tak to je jasný. Jeď za nima. Ty jo, to mě mrzí, snad bude fotřík v cajku.“

„Hm. Snad jo,“ odpověděl takovým divným tónem.

V kontextu předchozích Arnoštových fantasmagorií mě napadlo, jestli Didi trošičku nelže. Jestli za tím zrušením výletu nevězí drobátko jiná příčina.

Ale hned jsem si za tu nedůvěru vynadal. Didi je charakter a nikdy by na mě nehrál habaďůru. 

Únor 2019

Kvečeru jsem se doplácal na pokoj zmožen kulturními zážitky.

Sprcha mě díkybohu postavila na nohy a probudila chuť k jídlu. Oblékaje košili jsem nepřítomným pohledem bloumal na stůl. Cosi s ním nebylo v pořádku. Lépe řečeno na něm bylo cosi navíc.

Počmáraný list papíru. Výkres.

Bližší zkoumání odhalilo můj nezaměnitelný styl práce s černou tužkou. Čili grafický rukopis z dávných časů, kdy jsem se toužil věnovat malířství. Pravda, poněkud to kolidovalo s vrcholovým tenisem, pro který jsem horoval rovněž. Ostatně, právě tohle mě sbližovalo s Didim. Také on za mlada holdoval výtvarnému umění a v životě by si netipnul, že skončí jako profesionální sportovec.

Dobře, zpátky k tomu náčrtku. Kde se tu vzal?

Bylo to moje dílo, o tom se dalo těžko pochybovat. Potíž tkvěla v tom, že mi nebylo nijak povědomé. Jinými slovy, nevzpomínal jsem si, že bych ho nakreslil.

Asi se musím smířit s tím, že jsem somnambul. V noci vstávám, beru papír (netuším, kde jsem ho sebral) a tužky (netuším, kde jsem je sebral) a tvořím extravagantní skici.

Nemenší záhadou pro mě byl vyobrazený výjev. Jakýsi nevelký plácek, zarostlý nepokosenou travou. Vpravo keř, vlevo skalka. Uprostřed rozložitý strom, za ním stráň s malým stavením.

Vůbec nic mi to neříkalo.

Upoutala mě ještě jedna věc: celá kresba byla černobílá, akorát k patě stromu jsem namatlal oválnou červenou skvrnu. Proč?

****

Večeře byla dalším grandiózním kulinářským zážitkem. Masíčko se jen rozpadalo, omáčka překypovala pestrou škálou aromatických odstínů, a příjemně drsné Sangiovese náležitě vyšperkovalo noblesní dojem.

Po deváté hodině zmizely obě italské servírky a za bar se postavila slovenská recepční. Kromě nás dvou zkejsnul v lokále už jen postarší německý páreček: strejda s tetkou ucucávali z poloprázdné flašky a zjevně jim nic nescházelo.

Slovanská krasavice tu byla pouze pro mě.

„Co si dáte?“ zeptal jsem se.

„Ja nesmiem piť s hosťami.“

„Ale no tak! Nikdo tu neni. A ty skopčáci nás neprásknou.“

„A tak dobre. Dám si s vami pohárik červeného. Ďakujem,“ uculila se.

Nalil jsem, cink, na zdraví.

„Já jsem Michal. A jak řikaj tobě?“

„Patrícia.“

„Pěkný jméno.“

Bavorští penzisté působili dojmem, že hodlají u flašky zapustit kořeny, ale krátce po půlnoci přece jen vypadli. Nelenil jsem a odkormidloval Patrícii na svou cimru.

„Toto nie je správné. Veď sa skoro nepoznáme,“ namítala víceméně z povinnosti.

Byla to jen mlžná clona. Už v okamžiku, kdy tvrdila, že je to příliš náhlé, že to nejde a blablabla, bylo jasné, že svolí.

Decentní přítmí dodalo pružným křivkám svěžího mladého těla spalující svůdnost, umocněnou vkusným prádélkem. Nejraději bych ho ani nesvlékl, jak jí slušelo. Nakonec jsem však neodolal a zručným hmatem odjistil sponu podprsenky.

V ten moment jsem zaječel jak pominutý.

Ze zrcadla na mě zírala Didiho tvář. Úplně jako ve včerejším snu.

****

„Teda poviem ti, toto bola romantika za všetky peniaze,“ hartusila Patrícia, zapínaje halenku.

„Promiň.“

Po odeznění šoku mě napadlo požádat ji o prověření toho dvanáct let starého záznamu.

„Nie si ty akýsi šibnutý?“

„Asi jo. Ale třeba se všechno vysvětlí, až mrknem do databáze.“

Rozpumpovala stroj a po chvilce jsme byli v květnu 2007.

„Tu je to. A vieš, čo je zvláštne? Teraz máš tu istú izbietku, ako vtedy.“

„Nepovedaj. Totiž: neřikej.“

„No veď sa pozri.“

„Blbý je na tom akorát to, že jsem tu vůbec nebyl.“

„Ale bol. Aj so svojim kamošom. Volá sa Arnošt Fylan.“

„Cože?“

„Počul si dobre. Arnošt Fylan ako hlavný host, Michal Honzík ako druhý. Platené to bylo Fylanovou kreditkou. Počkaj! Tuná vidím, že pôvodne bol ako hlavný host zapísaný iný človek.“

„Franco di Dimaro. Je to tak?“

„Mhm. V deň príjazdu ste to napokon zmenili a miesto toho Dimara prišiel oný Fylan.“

„To by sedělo. Jo, a eště něco: máš tam mou identifikaci?“

„Nie. Keď príde viac hostí pokope, kontrolujeme doklady iba jednému z nich.“

„A za nás dva to byl Arnošt, že jo?“

„No áno.“

 ****

Odjížděl jsem s pocitem, že z mého života nezůstalo nic, co by bylo aspoň trochu v pořádku.

Náladu mi nezlepšil ani rustikální půvab krajiny za okénkem vypůjčeného fiatu. Mírné svahy porostlé listnatými hájky, vinicemi, políčky nebo lučinami se štíhlými tisy. O kus dál roztomilý domeček ve stráni ...

Moment: domeček ve stráni?

Veden nepochopitelnou intuicí jsem zaparkoval při kraji silnice. Úzká pěšina mě zavedla na nevelký plácek. Vpravo keř, vlevo skalka. Uprostřed rozložitý olivovník, za ním stráň s malým stavením.

Automaticky jsem vytáhl z náprsní kapsy skicu. Ano, je to ono. Jsem tady.

Už, už jsem ji chtěl odložit, když mě na něm (stejně jako včera) zaujal červený flek u stromu. Zcela mechanicky jsem popošel pět kroků a vyrval ze ztvrdlého bahna objemný šutr, ležící v analogické pozici jako na výkrese.

Zamyšleně jsem ho prohlížel. Nic pozoruhodného: obyčejný balvan.

No, ale tyhle tmavé tečky v povrchových prasklinkách – copak to je? Že by zaschlá krev?

Hovadina. Po dvanácti letech by musela být dávno smytá. Kolikrát za tu dobu pršelo nebo sněžilo? Mockrát.

A co když ten šutr ležel celé roky skvrnami dolů? To by je pak žádný déšť ani chumelenice nesmyly.

Tato eventualita však předpokládala hned dvojí záměrnou manipulaci: poprvé (kdysi dávno) byl kámen otočen proto, aby nebyla krev vidět. A podruhé naopak ...

„Buongiorno,“ zaburácelo mi za zády.

Stál tam neoholený, halabala ustrojený chlapík, a vlídně se usmíval. Cosi na mě spustil, jenomže moje chabá italština nestačila jeho výmluvnost pobírat, pročež neochotně vyzkoušel lámanou angličtinu.

„Tak vy přijít zase. To mě zajímat.“

„Jak to myslíte, zase?“

„No ano. Vy tu včera brzo ráno byl. Spíš v noci. Tady u olivy. A něco u ní štrachal.“

„Já? Nikdy jsem tu nebyl.“

„Ale nepovídal hloupost, pane. Byl tu, koukal jsem. Mám tady naproti přes silnice barák. Včera zářil měsíc jak slunce, světlo být veliké. Poznalo se, že to vy. Poznalo se i to vaše automobil.“

Fajn, čili další součást mého lunatického spektáklu. Tak už víme, kdo obrátil ten balvan zpátky.

Ale ještě zůstává otázka: kdo ho obrátil poprvé?

Nemohl jsem se zbavit dojmu, že to vím až moc dobře. 

****

„Musim říct, že tě vobdivuju,“ šmajchloval mě Arnošt.

„A proč?“

„No že se ve svym věku pořád trmácíš po těch blbejch turnajích. Že se na to vybodneš, čéče.“

„Docela si to užívám. Asi by mi to chybělo.“

„A jak jsi vlastně spokojenej s Ondrou Vilímkem?“ 

„Nestěžuju si.“

„Před lety jsem ho trénoval. Dvě sezóny. Byl poměrně nadějnej. Ale pak si zlomil nohu. A kariéra šla do kopru.“

„To je život. Tvoje kariéra se taky ňák zadrhla. Zničehonic jsi hodil flintu do žita a zašil se do týhle díry.“

„Do díry? No, asi máš pravdu. Je to prdel světa a jsem tu zalezlej jak jezevec. Ale neni to zas tak příšerný. Lidi tu jsou milý, benzín levnej, víno báječný, a z vokna mám pěknej vejhled na hrad. Vostatně, věděls, že se tam narodil Jan Lucemburský?“

„Ne, to jsem nevěděl.“

„Tak už to víš.“

V útulném teplíčku sálajícího krbu jsme s Arnoštem vychutnávali delikátní ryzlink ze sklepů svatého Martina v Remichu. 

„Hele, a cožes mě dneska tak najednou přepadnul?“ vyzvídal můj hostitel.

„Příde ti to jako přepadení?“

„Ale ne, to se tak řiká, přece.“

„Jedenáct roků jsme se neviděli. Zachvátila mě touha pokecat se starym kámošem. Je na tom něco špatně?“

„Neni.“

„Jedu za tebou rovnou z Toskánska. Představ si, že jsem bydlel v hotýlku, kam mě kdysi chtěl vzít Didi. Pamatuješ? Tenkrát jsi mi ten vejlet rozmlouval.“

Nepatrně mu zacukalo pod levým okem.

„Nevzpomínám si.“

„No bodejť. Je to dávno.“

Ucucnul jsem lahodného moselského moku a přikousl hořko-trpkou řeckou olivu. Není nad kosmopolitní gastronomii.

„Na recepci tam maj děsnej bordel,“ pokračoval jsem jakoby nic. „To víš, Itálie. Normálně mi ta ženská tvrdila, že jsem u nich už nocoval.“

„Neblbni,“ zasípal Arnošt a mírně pobledl.

„No. Tak jsem jí vysvětlil, že to je vomyl. Teda ne vomyl, prostě to bylo trochu jinak. Měli jsme rezervaci, ale pak ji Didi zrušil.“

„Jo.“

Další lok ryzlinku, další olivka.

„Přivez jsem ti votamtut dárek.“

Teď už byl Arnošt popelavý jak smrtka.

„Jakej dárek?“

Hrábnul jsem do kabely, vylovil kámen a mrsknul ho na stůl. 

Žuch.

Víno v pohárcích se zavlnilo stovkami stříbřitých odlesků.

Z levého oka mého bývalého trenéra sjela melodramatická slza. Rty mu klapaly nasucho. Trvalo snad minutu, než dokázal promluvit:

„Jaks na to přišel?“

„To by bylo na dlouhý povídání.“

Mlčel. A tak jsem do něj zabodl poslední dýku:

„Arnošte, ty jsi zabil Didiho. A já chci vědět proč.“

Sklopil hlavu a rozbrečel se. Po chvíli mátožně vstal, hodil do ohně další kus dřeva, přistoupil k oknu a s pohledem na hrad začal vyprávět.

Květen 2007

„Dobrý večer,“ pozdravil starší z dvojice hostů, „máme tu rezervaci na jméno Franco di Dimaro a Michal Honzík.“

Recepční jukla na monitor a strojeně se usmála.

„Jistě. Pan di Dimaro nám včera volal, že nemůže přijet. Místo něj se prý ubytuje pan Arnošt Fylan.“

„Ano, to jsem já.“

„Výborně. Mohu poprosit o doklad totožnosti? Stačí mi jeden.“

„Prosím,“ zakřenil se Arnošt a předložil cestovní pas.

****

Labužnická večeře korunovaná famózním Chianti riserva 1997 byla důstojnou ouverturou něžného dovádění v pohodlí rozkošné komnaty.

Následujícího dopoledne zavítali Didi s Arnoštem do Florencie, což prvého z nich dokonale nadchlo a druhého dokonale otrávilo. 

Cestu zpátky si zpříjemnili krátkou procházkou poblíž malebné stráně s hezounkým baráčkem. Úzká pěšina je zavedla na mýtinu s křovisky a letitým olivovníkem. 

Arnošt se otočil na Didiho a jemně uchopil jeho dlaně do svých.

„Miluješ mě?“

„Proč se ptáš?“

„A proč ty mi nevodpovídáš?“

„Miluju tě. Ale nechápu, co maj ...“

„A miluješ jenom mě?“

„Jo. Ale nechápu, co maj tvoje votázky znamenat. Nevěříš mi snad?“

Arnošt odvrátil hlavu. Jako by váhal, zda má či nemá pokračovat.

„Jak bych ti moh věřit, když mě podvádíš s Majkem?“

„S Majkem? S jakym Majkem?“

„Nedělej blbýho. Chtěli jste sem jet spolu.“

Didi se rozchechtal a zkusil Arnošta pohladit, ale ten ucukl.

„Lásko, co blbneš? Plánoval jsem vzít Majka do Florencie. To je všechno. Je to muj přítel, rozumíme si, ale von je hetero. Navíc mě ani trochu nepřitahuje.“

„A to ti mám jako sbaštit?“

Didi si odfrkl. Shovívavě a malinko pobaveně.

„Ty seš normální žárlivec. Tak protos mě donutil, ať tě vemu místo něj, ty Othello?!“

„Přestaň si ze mě dělat prdel,“ prsknul Arnošt vztekle.

Únor 2019

„Pak mě vobejmul, ale já ho dost surově vodstrčil. To ho namíchlo. Probudila se v něm horká jižanská krev. Šíleně nadával a nakonec se na mě vrhnul. Vyváděl jak ňáká hysterka. Nejspíš by mě umlátil k smrti. Naštěstí – nebo možná ke vší smůle – jsem ho trefil do brady. Poměrně pěknym direktem.“

„A von se břinknul hlavou vo balvan. A bylo po něm.“

„No jo,“ přikývl Arnošt, otřel uplakanou tvář papírovým kapesníkem a pomalu zaplul do křesílka. 

„Pročs to nevohlásil policii? Bylo to neúmyslný zabití. Něco jako nehoda. Nebo sebevobrana. Vyváznul bys lacino.“

„Tak za prvý by mi na to asi neskočili. A za druhý: i kdyby jo, byl bych doživotně vyřízenej.“

Žaludek mi zatancoval kankán.

„To myslíš vážně?! Tak tys přemejšlel jen vo tom, co to udělá s tvym mediálnim vobrazem? Je mi z tebe na nic.“

Znova se rozbrečel.

„Zpanikařil jsem. V hlavě mi vířilo jak na mlatě. Byla mi jasná jediná věc: Didi musí zmizet. Tak jsem ho  vodnes do auta a uložil do kufru.“

„To ses nebál, že tě někdo uvidí?“

„Bál. Ale nezbylo mi, než to risknout. Vzpomněl jsem si na jednu šikovnou zašívárnu hluboko v Dolomitech. Didi mě tam vobčas bral. Nádherná skála, stanou vod lidí. Nikde nikdo.“

„To je to místo, kde ho pak našli?“

„Jo. Počkal jsem do tmy, zajel tam a šup s nim ze srázu. Vobjevili ho teprve za pár tejdnů, celýho vohlodanýho vod zvěře. Carabinieri to uzavřeli jako nehodu. Napřed uvažovali i vo sebevraždě, ale nevypátrali pro ni žádnej motiv.“

„Aby taky jo! Didi byl šťastnej chlap. Hrál skvělej tenis a miloval hajzla, co ho na voplátku zamordoval a fláknul s nim do ňákýho zasranýho suťoviska.“

Arnošt dopil ryzlink, ale nejspíš mu chutnal jako ocet.

„Soudíš mě právem. Já jsem se taky vodsoudil. No, holt s tim musim žít. Stojí to za starou bačkoru.“

„A dobře ti tak. Ale teď, když vo tom vim, asi nebudu držet hubu. Pudu na fízlárnu a všechno jim vyklopim. Teda pokud mě taky nezabiješ.“

„Nežvaň.“

Kysele jsem se uchechtl.

„Víš, co mi vrtá hlavou? Jak jste to dokázali utajit.“

„Utajit? Co utajit?“

„No ten váš románek. Trénovals mě skoro tři roky a já neměl páru, že seš buzna.“

„Neřiká se buzna. Řiká se gay. Sáms mě to učil.“

„Hm. A už vůbec jsem neměl páru, že volizuješ ptáka mýmu kamarádovi.“

„Vo tom neměl páru nikdo. Byli jsme vopatrný až paranoidně. Každá schůzka se plánovala v absolutní diskrétnosti. Ty vole, to byla konspirace jak u rozvědky! Což je taky důvod, proč jsem tě v tom hotýlku nahlásil místo Didiho.“

„Aha, už to chápu: co kdyby slečna recepční neměla nic lepčího na práci, než vykrákat novinářum, jak u nich nocoval slavnej Franco di Dimaro s koučem slavnýho Michala Honzíka? Z toho by byl skandál jako bejk.“

„Tak jest.“

****

Arnoštovi se zjevně ulevilo. Svěřená starost = poloviční starost. Tohle pořekadlo neplatí pouze pro starost. Platí to i pro špínu. Platí pro hrůzu, pro strašáky, pro veškeré zlé svědomí. 

„Byl jsem z toho úplně grogy a pořád se třás, kdy pro mě přijedou chlupatý. Ale nic se nedělo. Nikdo si mě s tim nespojil. Proč taky?“

„Třeba proto, že seš lump?“

„To ale nemoh nikdo tušit.“

„Ani já to netušil. Bohužel.“

„Každopádně byl klid. Asi tak měsíc. A pak mi zavolal ňákej notář.“

„Notář? A co chtěl?“

Červenec 2007

„Jak jsem již poznamenal, signor Fylan, tato záležitost vyžaduje osobní projednání. Ideálně v mé kanceláři. Hodí se vám to kupříkladu příští čtvrtek v deset hodin dopoledne?“

„No, moc se mi to nehodí, ale budiž.“

„Jste velice laskav. Napište si adresu, prosím.“

****

Příští čtvrtek v deset hodin dopoledne nakráčel Arnošt Fylan do druhého poschodí výstavního činžáku na Via dei Portici v Bolzanu. Pan notář ho přijal pár minut po půl dvanácté. 

„Omlouvám se za drobné zdržení.“

„Drobné?“ opáčil Arnošt jízlivě, vyslouživ si tím hostitelův ublížený pohled.

„Posaďte se, prosím.“

„Děkuju. Tak povidejte. Vo co de?“

„Jde o velice citlivou a nanejvýš důvěrnou záležitost, pane.“

„Vy mě děsíte.“

„Nemáte se čeho obávat. Ba právě naopak.“

„Takže znova: vo co de?“

„Stručně řečeno, signor Fylan, jste obmyšlenou osobou životní pojistky nedávno zesnulého Franca di Dimara.“

„Co, prosim? Vopakujte to eště jednou.“

„Jste obmyš...“

„Chápu, chápu, chápu. Teda nechápu.“

„Do dědického řízení vstupuje výhradně nebožtíkovo příbuzenstvo, ovšem zmíněná životní pojistka není jeho součástí. Signor di Dimaro vše zařídil tak, aby rodina neměla o celé věci tušení. Zasvěcen jsem byl pouze já a ředitel pojišťovny. A nyní vy.“

„Nikdo jinej?“

„Nikdo jiný.“

„Promiňte, asi se musim z tý zprávy vzpamatovat.“

„Jak je libo. Dáte si kapku grappy?“

„Jo, to by bodlo, díky.“

Po krátké přestávce na vypití kořalky vytasil Arnošt klíčovou otázku:

„Kolik dělá to plnění?“

V notářově obličeji se nepohnul jediný sval.

„Čtyři miliony a třikrát sto tisíc euro, signor Fylan.“

Únor 2019

„A tak mi došlo, že jsem Didiho podezříval neprávem. Von mě vopravdu miloval. Nejvíc na celym světě. Jináč by mi přece nevodkázal takovej ranec.“

„Nevodkázal ti ho. Byla to životní pojistka.“

„Ale to je přece to samý. Zajistil mě až do smrti, i kdybych tu měl vopruzovat dalších padesát let.“

Pokrčil jsem rameny a nějak nevěděl, co na to říct. Arnošt si loknul ryzlinku a pokračoval:

„Dočista mě to sebralo. Nebyl jsem schopnej vůbec ničeho.“

„Jo, to bylo těch pět tejdnů, jak ses na mě vybod? A jel se kurýrovat do lázní? To si moc dobře pamatuju.“

„Hm. Poskytlo mi to moře času na přemejšlení, i když jsem měl pořád eště hrůzu, že na to někdo příde. Ale postupně mi votrnulo a konečně jsem zkusil uvažovat pragmaticky: trénování pověsim na hřebík a zašiju se do ňákýho klidnýho daňovýho ráje. Kdysi mi jeden borec doporučoval Lucembursko, tak jsem se upích tady.“

„A nestejská se ti?“

„A po čem jako? Po tenise? Ani ne.“

Melancholický výraz v očích ho usvědčil z drobné lži. 

****

Odjížděl jsem infikován pestrou směsicí pocitů.

Arnošt to každopádně podělal, ale úkladný vrah není. Za všechno, čím se provinil, už byl dostatečně potrestán. A především sám sebou.

Didiho smrt byla nehoda. Hloupá rvačka, co se vymkla kontrole. A jsem já snad prokurátor, abych kohokoli za cokoli volal ke spravedlnosti?

Jedno hezké indiánské přísloví nás shovívavě poučuje, že by nikdo neměl soudit člověka, jehož mokasíny nenosil den i noc.

Arnoštovy mokasíny rozhodně obout netoužím.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Literární servis je rubrika, primárně sloužící k internetovému publikování mých textů, s nimiž (zatím) nepočítám pro knižní vydání. Třeba se časem přidají další autoři a pomohou mi Literární servis zpestřit. Uvidíme :-)

Všem zájemcům přeju pěkné zážitky z četby :-).

Literární servis 4/2020

Následující krátká ukázka je další vlaštovkou, přilétající z právě připravované povídkové sbírky Mám se dobře, ale špatně to snáším - konkrétně z jejího titulního příběhu. Pojednává o poněkud samolibém spisovateli, obtěžovaném prosbou o posouzení literárního pokusu syna jisté záhadné dámy. Že se z toho vyklube ošemetná nástraha, to snad ani nemusím zdůrazňovat.

Zrak mi sklouzl k hromádce papírů odpočívající vedle prázdné vázičky.

No ano, to je ta povídka. Od té ženské, Strnadová se jmenuje. Ne, Čermáková. Prostě nějaký pták v tom je. A napsal to její syn. 

Ach jo. Tak dobře. Mrknu na to.

Úhledný počítačový strojopis. Písmo Times New Roman, velikost typu 12, okraje pěkně 2,5 na 2,5. Fajn. Úpravu to má. 

Jméno autora: Tomáš Stehlík. No, vždyť to říkám: pták.

Název díla: Vražda v lágru.

Hm, to bude kravina. Naivní dětinské plácání, prošpikované kýčovitým patosem. 

No nic, dám tomu pět minut. A pak to zahodím. Paní matince brnknu, ať hoch píše dál a že má nevšední talent. 

**** 

„Tak poď, ty šmejde,“ zavrčel Vendelín.

A vší silou zapáčil francouzákem. 

Šroub nic. Patrně se znamenitě bavil. V útulném závitu zreznul už někdy před válkou. Tak proč by měl povolit zrovna teď?

„Bych do toho kopnul,“ ulevil si zoufalý mechanik. 

Z chmurných myšlenek ho vytrhl hlas velitele stráže Vojtěcha Košlera.

„Vylez zpod tý kraksny. Budem tě potřebovat.“

„Na co?“

„Neptej se a švihej.“

„Napřed to musim dodělat,“ zahudral Vendelín a klepl montpákou do blatníku.

„Potom.“

Za barákem bloumalo dalších pět bachařů. Na ramenou jim plandaly důkladně naolejované kvéry. 

Kousek dál přešlapoval soudruh Vaníček. Náčelník tábora. V podpaží svíral béžové desky z tvrdého papíru. Úřední spis.

**** 

Přelousknul jsem dvě stránky. Tři stránky. 

Třináct stránek. 

A nezahodil to. Naopak. Příběh mě vcucnul. 

Stalinská éra. 

Jáchymovské koncentrační peklo: tábor Nikolaj a důl Eduard. 

Hlavní figura: bachař jménem Vendelín Kroužek. Žádný bouchač, spíš údržbář a automechanik.

Pisatel použil působivě úsporný styl. Čtenář je lapen a nedokáže se odtrhnout. 

Mládenec má pro psaní obdivuhodný cit. A ví, kudy na to. Sice v tom plavou mrtě stylistických nedokonalostí, ale to je otázka rutinní redakce. 

Asi udělám výjimku. 

A zkusím o tom novém Hemingwayovi zjistit víc. 

**** 

„Tobiáši Tondle,“ deklamoval náčelník, „poslyšte rozsudek jménem republiky. Mimořádný lidový soud vás shledal vinným ve všech bodech obžaloby a odsuzuje vás k trestu smrti za velezradu. Rozsudek bude vykonán neprodleně.“

„Žádnej soud mě nesoudil. A vy to dobře víte. Zato vás, kurvy jedny, bude soudit soud nejvyšší.“

„Drž hubu, ty svině flanďácká!“ seřval ho Vaníček.

Načež pokynul Košlerovi. 

„Hernajs, dáte se už do toho?! Nebo vás mám prosit na kolenou?“

Velitel stráže zbledl ještě víc. A roztřeseným hlasem zavelel:

„Popravčí četo, v řad nastoupit!“

„A to mu ani nezavážem´ voči?“ pípnul Vendelín.

„Máš ňákej problém, soudruhu?“ zaječel Vaníček.

Nad táborem zakroužil krkavec.

„Vida, supi se už slítaj,“ žertoval Tondl. „No tak, pánové, nenechte je čekat! To mě neumíte ani zabít?“

Košler se tvářil jako ztělesněná bezradnost. Nakonec přece jen postoupil krok vpřed a váhavě nařídil:

„K líci zbraň!“

Laufy se poslušně naježily.

„Zamířit!“

Strnulé ticho. Jen slabý vánek čechral koruny javorů.

„Pal!“

Šest výstřelů. Šest kulek zavrtaných do zdi baráku.

Farář Tobiáš Tondl zůstal stát s pohledem upřeným do oblak, vzpřímený jak topol u cesty.

Popravčí četa si dala k noze zbraň a připitoměle vejrala do blba.

„Košlere, co to má znamenat?!“ zavyl Vaníček vztekle. „Na co čekáš, idiote? Zastřel ho!“

Velitel zbledl jako stěna a jen tak lapal po dechu.

Nad barákem znovu zakrákal krkavec.

„Svačinka má zpoždění, ale už to bude. Vydrž,“ odpověděl mu Tondl.

Rozklepanou pravačkou uchopil Košler služební pistoli. Odjistil ji a položil ukazováček na spoušť. Ruka mu nepřestávala vibrovat, tak ji podepřel levačkou. Ale ani to nebylo k ničemu. 

Nakonec nechal obě paže klesnout volně podél těla. 

**** 

„Děkuju za povídku vašeho syna. Musim uznat, že je fakt pozoruhodná.“

Sluchátko se na okamžik odmlčelo. Poté vyronilo dojatý hlas:

„To mě moc těší! Doufala jsem, že vás zaujme.“

„Jo. Rozhodně jo.“

„V tom případě mám takovou smělou prosbu. Můžu?“

„No prosim.“

„Tomáš vás touží poznat. Vosobně. Abyste mu pověděl, co si vo jeho psaní myslíte. A tak.“

No nazdar! Ale vlastně: proč ne? Výlet na venkov mi jedině prospěje.

„Tak jo, rád přijedu.“

„Vopravdu? Moc děkuju! Vážim si toho.“

„A kdy by se vám to hodilo?“

„Co třeba tenhle víkend?“

Ten její synáček je nějak nedočkavý! Nebo spíš ona?

„Klidně. V sobotu odpoledne?“

„A nešlo by to už v pátek?“

„No, to můžu až večer.“

„Kdyby vám to nevadilo, můžete zůstat do rána.“

Cože?! Ona chce, abych tam přenocoval? Tak bacha!

„A proč se vám nelíbí sobota?“

„Víte, v sobotu vodpoledne má Tomáš fotbal. Ráno dlouho vyspává, pak se honem nají a maže na hřiště. Potom jdou s klukama na zmrzlinu. No, prostě, pátek je lepší. Ale jestli by vás to mělo …“

„Ne, to je v pohodě. Tak dobře, vobjevim se v pátek.“

„Nebojte, máme pokoj pro hosty. Budete mít klid.“

Jenom aby.

Literární servis 3/2020

Máte rádi palačinky? Nejspíš ano. Ale bacha na to, aby nebyly příliš horké (ba přímo žhavé) a ještě k tomu kořeněné zločinem! Třeba jako v následujícím lehce zamotaném příběhu.

září 1888

„Nerad bych se někoho dotknul, šerife, ale musim konstatovat, že mi jako spořádanýmu vobchodníkovi a bohabojnýmu vobčanovi dáváte co proto.“ 

Colin Croghlan vmáčkl prsty mezi kšandy a košili. A čekal, jak s jeho proslovem naloží strážce zákona. 

Ten však nikam nespěchal. Nejprve zhodnotil zarmucující estetickou úroveň koberce a teprve pak se líně obrátil na Irčana.

„Nerad bych se někoho dotknul, cizinče, ale krádeže koní nepovažuju za spořádanou vobchodní aktivitu. Spíš bych je považoval za sprostej zločin. Aspoň v našem městě. Je sice možný, že tam, vodkud jste k nám ráčil přijet, se věci mají jinak, ovšem tady je to takhle. No, a ze stejnýho důvodu nemůžu voznačit za bohabojnýho vobčana někoho, kdo je ve skutečnosti sprostej zloděj. To snad chápete, ne?“

Croghlan zrudl a jeho ruce samy od sebe zapátraly proklatě nízko. Nic tam nenahmataly. Opasek se zbraněmi mu přece odebral barman.

„Šerife, vopravdu jste vyslovil to, co jsem slyšel?“

„No, asi jo. Na tak krátkou vzdálenost těžko mohlo dojít k přeslechu. Vostatně, kdybych to nebyl vyslovil, tak kde by se to tady vzalo, takový silný slova, že jo?“

„Šerife, vopravdu jste mě nazval sprostym zlodějem?“

„No, už to tak bude, člověče! A víte proč? Protože zeď mojí kanceláře krášlí moc vypráskaná tapeta. No, spíš než tapeta je to mozaika. Víte, co je mozaika, že jo? No, a ta mozaika je poskládaná z drzejch ksichtů. A jeden z těch drzejch ksichtů je váš drzej ksicht. A pod tim vašim drzym ksichtem je napsáno, kolik stovek americkejch dolarů vylepší náladu tomu maníkovi, co vás dodá ouřadum. Živýho či mrtvýho.“

Vzduch v lokálu se proměnil v hustý tmel. Kovbojové odkládali sklenky a zkoušeli splynout s malbou na stěnách.

Croghlan věděl, že je zle. Buď se z toho prostřílí, nebo ho ráno opřou o zeď saloonu. Vystaveného v rakvi. Třetí možnost, že by tuto zaplivanou díru opustil zkrášlen náramky na rukou, vůbec nebral v potaz.

Šerif Brian Martinson vycítil, že má konečně (poprvé v životě) na udici velkou rybu. Pořádně macatou. Bude to hop nebo trop. Od vítězství či zatracení ho nejspíš dělí jediná kulka.

Ano, jeho kolt je všem pro smích. Antikvární kuriozita, stará víc jak padesát let. Podobné věcičky už dneska nikdo nenosí. Mládenci mají moderní revolvery pro rychlou palbu. Se snadným nabíjením. Nemusejí zbraň rozebírat, aby doplnili střelivo. Jednoduše vyklopí bubínek a nazdar.

V tuhle chvíli však má šerif kompletně naládováno. Pět včeliček. Tolik jich ani potřebovat nebude.

„Pojďte, Croghlane, vyřídíme to venku.“

září 1998

Bože můj! Taková veteš! Bedna za bednou. A v nich samé pitominy.

Zdědit barák by bylo fajn, nebýt toho, že je na spadnutí. Nebýt toho, že se při jeho rekonstrukci krvavě zadlužím. A nebýt toho, že má půdu nacpanou nepředstavitelným bordelem!

Na druhou stranu: je to zázrak, že ho dokázali dědek s babkou udržet. Po tom, jak s nimi v osmačtyřicátém zametli.

No nic, zpátky k probírce „drahocenností“. Tak copak to máme tady? Útlý svazeček dopisů, pečlivě svázaný stužkou. Podívejme, pikantní korespondence s jakousi rozvedenou paní Květuškou! Ale, ale, z toho by asi babička moc nejásala!

Soudě podle poetického slohu tajemné milovnice, vytrvale se vracející k jakési „magické noci“, kdy náleželi jeden druhému „úplně spojeni“, byl děda pěkný čtverák, jak to tak šacuju. To bych do něj nikdy neřekl.

Čtení to bylo roztomilé, leč po chvíli přece jen poněkud nudné. 

Takže co dál? Šest tlustých sešitů, hustě popsaných pracovními poznámkami. Tohle mi na dědu naopak sedí. Oficiální služební hlášení samozřejmě nesměla opustit budovu, ovšem starouškovi nic nebránilo zdokumentovat pozoruhodné analýzy v klidu a teple domova.

Docela vespod krabice se válel jakýsi umaštěný hadr. Fuj, svinstvo!

Mrsknul jsem ho do kbelíku na odpad, jenomže za letu z něj cosi vyklouzlo a zmizelo ve stínu pod trámem.

leden 1948

Rutinní posudky jsou otravné, ale tohle mě deptá snad ještě hůř, pomyslel si Antonín rezignovaně.

Vejral do mikroskopu s takovým soustředěním, až se o něj pokoušely mrákoty, ale zrovna tak mohl mlátit hlavou do zdi. Výsledek by byl stejný. 

Divná kulka („dárek“ od náchodských vyšetřovatelů) ho takhle trápila už od rána. Nic podobného v životě neviděl. Patrně bude záhodno požádat o radu kohosi zkušenějšího. 

Zvedl sluchátko a vytočil notoricky známé číslo. Hlas volaného zahřímal až po osmém zatútání. 

„Tady Karel Heřman, ale rovnou řikám, že mám strašně moc práce, takže neni-li to nic nutnýho, jakože neni, tak mě laskavě nevobtěžujte, a já vidim, že to nutný neni, čili na shledanou. Nebo rači sbohem, to bude lepčí.“

A už chtěl přerušit spojení, když k němu dolehl úpěnlivý hlásek kolegy Antonína Spíchala. Mladého snaživce, přesvědčeného o dějinném významu úkolů, jimiž je pověřen.

„Karle, prosím, nepokládej to!“

„Co chceš, Tondo? Ale stručně.“

„Moh´ bys mi juknout na jednu kulku?“

„Na tvou kulku? Na levou nebo na pravou?“

„Vole.“

„Dobře. Mám se stavit? Nebo přídeš?“

„Klidně přídu.“

„Nechoď! Já se stavim.“

„Tak jo. Stav se.“

„Ne. Rači přiď ty.“

„Výborně. Už běžim.“

„Nikam neběhej! Jdu já.“

Cvak. Ticho.

Tak teď mám čas na oběd o třech chodech a třech vínech, napadlo Antonína. Včetně kávy se zákuskem. Poněvadž Karel nikdy nikam nechvátá. Leda zpátky k sobě. Tam naopak chvátá vždycky.

Navzdory zvyklostem se Heřman přihnal jak tornádo a okamžitě spustil:

„Tak to ukaž. Honem, nezdržuj, nemám na tebe celej den. Aha, to je vono? Puč to sem. Hm, takže s timdle si nevíš rady? To je přece z koltu.“ 

A hnal se ke dveřím.

„To předpokládám, ale z jakýho koltu? Nepodobá se to ničemu, co znám.“

„Ty znáš velký hovno, mladej.“

„Ale nech toho. Sám vidíš, že to neni z ledajakýho koltu. Je to prostě atypický.“

„No, je to z ňákýho americkýho koltu.“

„Jasně, ale ani mezi vzorama americkejch …“

„To bude starší kolt.“

„Ani mezi staršíma …“

„Starší model, kerýho vyrobili jenom pár kousků. A proto neseženeš vzor k porovnání.“

„Čili jsme v háji.“

Heřman si odfrkl.

„Jo. Ne. Já si to vodnesu.“

A byl ten tam.

Dokáže-li někdo na světě zjistit, z jaké zbraně ta střela vyšla, pak jedině Karel Heřman. O tom Antonín nepochyboval. 

červen 1889

Brian Martinson se opíral o palubní zábradlí a zamyšleně hleděl do tmy, když z kapitánského můstku vystoupil první důstojník, mladý šífař jménem Paul Greenmantle.

„Nezajdem´ na skleničku?“ navrhl šerif a naposledy potáhl z doutníku.

„Jo, dobrej nápad,“ souhlasil mořský vlk.

Zaparkovali do lodního baru a poručili si dvojitou skotskou. Martinson uchopil sklenici do dlaně a minutku s ní labužnicky kroužil.

„Děkuju vám vosobně i celý posádce za to, že jste mě bezpečně dopravili přes oceán.“

„Briane, bylo nám vopravdovym potěšenim sdílet tyhle necky s tak ouctyhodnym gentlemanem. Vaše poděkování mě uvádí do rozpaků.“

„Ale, nechte toho. Jakýpak rozpaky? To je přece blbost.“

Greenmantle usrkl whisky.

„Co máte vlastně v plánu, až přirazíme k břehu?“

„No, plány mám velký. Víte, já jsem vobyčejnej zápaďáckej šerif, co se cpe fazolema, nalejvá kořalkou a souloží s děvkama. Jenomže to neznamená, že nutně musim bejt křupan bez velkejch ideálů. Vždycky mě bavilo číst vo všech těch slavnejch městech: Londýnu, Paříži, Římu, Vídni, Praze. Teď je uvidim. A kdo ví, třeba tam někde zakotvim na furt. Zpátky za Atlantik mě nic netáhne.“

„Tak to jo. To zní zajímavě.“

„Možná si taky kladete votázku, kde takovej moula jako já schrastil prachy na tudle nákladnou štrapáci, že jo?“

„Ani ne. Nebo snad trochu.“

„Já to věděl,“ rozchechtal se Brian a z hluboké náprsní kapsy vytáhl revolver s neobyčejně dlouhou hlavní. „Lodní lístek i všechno vostatní za mě zaplatila tadle věc.“

„Cože?“

„No. Pěknej kanón, že jo? Kdybyste ho rozebral, vobjevíte jenom štyry patrony. Pátá chybí.“

„Kampak se poděla, mrška?“

„No, skoro bych myslel, že vodpočívá v jednom chlapovi, co taky vodpočívá.“

„A kde ten chlap vodpočívá?“

„Vodpočívá pět stop pod zemí. Na hřbitově za městem.“

„Tam, co jste dělal šerifa?“

„Jo, přesně tam. A protože byla na toho chlapa vypsaná mastná vodměna, slušně jsem se napakoval. Takovej ranec! Co s tím? Něco málo jsem dal na kostel, aby se neřeklo. Něco na vdovy a sirotky. Něco svý voblíbený šlapce, ať může konečně pověsit řemeslo na hřebík a počestně se vdát. Ale pořád zbejvalo dost. Tak jsem přidal ňáký naspořený mergle a bylo zkrámováno.“

Greenmantle mlčky pokývl hlavou.

Za okny blikala první světýlka Queenstownu. Už jen pár hodin a budou v přístavu.

leden 1948

Telefon se jal vyvíjet činnost, s níž Antonín bytostně nesouhlasil: zvonit.

(Kdože vlastně vynalezl telefon? Aha, přece Graham Bell. Zasloužil by rozčtvrtit.)

„Tondo, stav se tady,“ žádala Jaruška, šéfova sekretářka. „Starej tě chce.“

„Chce mě moc? Nebo jen trochu? Ouplně malinko?“

„Nevtipkuj. A pohni kostrou.“

Antonín pohnul kostrou a za minutku už trůnil naproti nepřátelsky naladěnému sáhibovi.

„Nnno. Kolega Spíchal. Tak vás tu máme. Děkuju, že jste přišel.“

Copak jsem mohl nepřijít, pomyslel si Antonín. Zavolá-li šéf, je nepřípustné odmlouvat.

Náčelník pokračoval:

„Jak jste si určitě ráčil všimnout, nastává doba velkejch změn. Starej svět skončil. Po válce tu máme svět novej.“

Lepší a krásnější, napadlo Tondu. Ale i tuhle průpovídku raději spolkl.

„A tendle novej svět už nebude vovládanej všema těma oligarchama jako dřív. Kdepak, hochu. S tim je konec. Teď už budou všichni pracující sami rozhodovat vo svejch životech. A taky vo lidech, kerý je povedou k zářnejm zejtřkum.“

Tyhle zářné zítřky (a ti lidé, co to k těm zítřkům povedou) budou nejspíš stát za vyliž prdel, bavil se Toník v duchu. Navenek ovšem nepřestával zachovávat poker face.

„Aby to mohlo dobře fungovat, je potřeba vypořádat se s každym, kdo by chtěl mařit společný úsilí pracujících mas. Asi víte, kam tim mířim.“

„Ne, to nevim.“

„No tak já vám to povim, soudruhu.“

„Nejsem žádnej soudruh.“

„A to je právě to, vo čem mluvim. Laskavě nepočítejte s tim, že by lid naší republiky zapomněl na váš třídní a politickej původ. A na vaše postoje vůči ideálum komunismu. A taky na to, jaký partaje jste bejval členem.“

„Nebejval. Pořád jsem. Ten minulej čas vám v tom nesedí.“

Náčelník praštil pěstí do stolu.

„Laskavě nebuď drzej, smrade!“

„My dva si tykáme? Že vo tom nic nevim?“

„Povidám, nebuď drzej! Abys věděl, my si moc dobře uvědomujem´, kde číhá nebezpečí! A dokážem´ ho eliminovat!“

„Kdo je to ´my´?“

Šéf zrudnul vzteky a pozbyl nejposlednějších zbytků sebeovládání. Po pár vteřinách hrozivého chrčení ledově zašeptal:

„Vypadni. Vypadni, hajzle!“

Tonda si připadal, jako by ho někdo protáhnul mandlem. 

Doteď ho to jakžtakž míjelo. Nebo si to aspoň namlouval. A nechtěl vidět, jak se věci doopravdy mají.

Teď si ho to našlo. 

Vrátil se do laboratoře a jen tak zíral z okna. V hlavě prázdno jak po výbuchu. 

Vyrušilo ho další zabzinkání telefonu.

Ztuhnul v křeči: to bude šéf, aby mu oznámil výpověď.

Ne. Byl to někdo mnohem příjemnější.

„Tady Karel. Toníčku, jsi u sebe? Asi jo, když bereš telefon. Kluku pitomá, nic mi nevykládej, zustaň chvíli sedět na zadku a nikam nechoď. Pádim k tobě.“

„Fajn.“

„Jo. Ale strašně spěchám.“

„Tak sebou mrskni.“

„No já bych mrsknul, ale ty mě furt zdržuješ.“

„Já tě nezdržuju.“

„Ale zdržuješ. Tak já mažu a ty už konečně drž hubu a nezdržuj mě.“

Ani ne za minutu vtrhl Heřman do Spíchalovy laboratoře. Tvářil se triumfálně, jako by právě vynalezl přinejmenším spalovací motor s raketovým pohonem. Nebo tak něco.

„Toníčku, podrž se. Držíš se? Nedržíš. Tak se laskavě drž.“

„A proč se mám držet?“

„Protože už vim, z čeho vylítla ta kulka.“

„Jo? A z čeho?“

„Tak schválně. Nejstarší revolver na světě …“

„Máš na mysli Patersona?“

„Jo, Colt Paterson. A dokonce ta úplně první verze. Ráže .28, esi to chceš vědět!“

„Ale těch už je na světě jenom pár kusů! U všech čertů, kde to ten člověk schrastil?“

prosinec 1924

Honosné kyvadlové hodiny tloukly pátou odpolední. Komorník přinesl podnos s čajem a sušenkami, položil ho na stolek a s úklonou se rozplynul.

Starý muž unaveně zvedl zrak.

„Opravdu velice vám děkuju, doktore. Zachránil jste mi život.“

„Ale ne. To trochu přeháníte, pane.“

„Nepřehánim! To vůbec nejde slovama vyjádřit, jak moc jsem vám vděčnej.“

„Prosim vás! Péče vo nemocný lidi je moje povolání. Moje povinnost.“

Pacient se malinko narovnal a lékař hbitě upravil podušku, aby se mu leželo pohodlně.

„To byla mnohem víc než povinnost, co jste pro mě udělal.“

„Ale kdepak.“

Brian Martinson pozoroval doktorův obličej. Připadal mu tak mladý! To možná proto, že on sám je už tak starý. Patří do světa před tou velkou válkou. Nebo i někam mnohem hlouběji do minulosti. Do časů, kdy se prérií proháněli desperáti a on se jim snažil zatnout tipec.

„Vy nejste Angličan, že ne?“ zeptal se po chvíli.

„Ne. Pocházim z Československa. Vlastně to bylo ještě Rakousko-Uhersko, když jsem se narodil.“ 

„No vidíte! Já taky nejsem Angličan. Ňákejch pětatřicet roků zpátky jsem v jedný zavšivený americký díře zastupoval zákon a pořádek.“

„Takže vy jste bejvalej šerif?“

„Jo.“

„A jak jste se voctnul tady?“

„Ve vosmavosumdesátym jsem poslal jistýho grázla na vonen svět. Byly na něj vypsaný pěkný prachy. A tak jsem si řek´, když se teď koupu v dolarech, co takhle mrknout se do Evropy? Měl jsem v plánu procestovat celej kontinent, ale zkejsnul jsem tady v Yorkshiru a dál už nedojel.“

„Jak to?“

Brianovu tvář ozdobil šibalský výraz.

„Ale, zakoukala se do mě dcera jednoho vobchodníka. A než mi došlo, co se to děje, byla svatba. Jejímu taťkovi, jako mýmu tchánovi, jsem pak pomoh´ rozpumpovat byznys. Dneska jsou z nás milionáři. A co z toho mám? Jsem starej dědek, zralej do truhly. A nebejt vás, už v ní hniju.“

Lékař se usmál.

„Tak to je fakt zajímavej příběh. Ten muj je vo dost vobyčejnější. Moje tetka z kdovíkolátýho kolene se kdysi provdala za jednoho anglickýho lorda. A když se jí před lety doneslo, že hodlám studovat medicínu, ňák zařídila, aby mi dali v Cambridgi stipendium. A pak mě po celou dobu studia podporovala. Dodneška nechápu, co ji to napadlo. Stihnul jsem absolvovat těsně před válkou. Tak jsem se přihlásil k armádě a voni mě vzali. Vošetřoval jsem raněný chlapy v polních lazaretech. Mladý kluky. Bylo to hrozný. Umírali mi pod rukama. V děsnejch bolestech.“

„Hm. Byla to ohavná věc, tahle válka. Hele, a vy tu chcete zustat natrvalo? Myslim jako v Anglii.“

„Kdepak. Jen co si trochu naspořim, vrátim se domů.“

„To vám přeju. Za všechnu tu péči, co jste mi věnoval, dostanete náležitě zaplacíno. Ale chci vám k tomu přidat i jeden vosobní dárek. Na památku.“

S drobnými obtížemi hrábl Martinson pod polštář, odkud vylovil masivní kolt a podal ho zaskočenému doktorovi.

„Děkuju. Ale co to je?“

„To je klenot, mladíku. Zacáloval mi cestu do Evropy. A taky novej život se všim tim přepychem tady. Vod tý doby, co jsem si ho v Yumě pořídil, neuplynula jediná noc, abych ho neměl strčenej pod polštářem. Má pro mě cenu velkejch vzpomínek. Jenže ty vzpomínky jsou už poněkud zaprášený. Tak si tu stříkačku vemte, třeba se vám může někdy hodit. Ale bacha, v bubínku jsou štyry vostrý patrony. To jen abyste věděl. A byl na tu věcičku vopatrnej.“

září 1998

Hmátl jsem pod trám. A jako u vytržení zíral na tu věc.

Pistole! 

Vlastně nikoli pistole, nýbrž revolver. To je rozdíl. 

Takže revolver. A překrásný! Ale kde se tu vzal?

Nejspíš to bude souviset s dědečkovou profesí. Juknu do jeho zápisků. Třeba tam cosi vyčenichám. 

Dlouze jsem listoval stránkami pokrytými únavnou změtí rutinních žvástů. Už na mě zvolna sedal depresivní pocit marnosti, když jsem ke konci posledního sešitu zakopl o tento záznam:

26. ledna 1948

Kulka unikátní ráže i tvaru. S něčím takovým jsem se dosud nesetkal. Předáno Karlu Heřmanovi.

A o kus dál:

28. ledna 1948

Karel Heřman mě obeznámil s analýzou té záhadné střely. Dle jeho dobrozdání byla vypálena ze zbraně, známé jako Colt Paterson, patent 1836, rok výroby 1837. Jedná se o pětiranný revolver, první známý výrobek vybavený otáčivým válcem s více komorami. Konstrukčně byl velice nepraktický, neboť vzhledem k absenci nabíjecí páky ho střelec musel prakticky celý rozebrat, kdykoli chtěl dobít. Další nevýhodou byla nutnost ručně natáhnout bicí kohout po každé ráně. Tento pohyb otočil válcem, srovnal další nábojovou komoru s osou laufu, a na spodku zbraně vyklopil lučík spouště.

Máme tedy co dělat s antikvárním a zcela ojedinělým exponátem. Přičemž je naprosto nepochopitelné, jak se mohl dostat do ruky pachateli předmětného zločinu.

No vida! Zdá se, že jsem na stopě.

leden 1948

Blažej Lemfeld, v podsvětí proslulý pod uměleckým jménem „Bláža Bleskovka“, se tiše loudal ospalou zastrčenou uličkou rezidenční čtvrti nad náchodským pivovarem. Co chvíli se obezřetně rozhlédl.