Představení knižní novinky

No sláva, tak už je to tady. 

Jako degustační vzorek jsem vložil do Literárního servisu ukázky ze všech pěti příběhů: zde.

Představení chystané knižní novinky - díl pátý

Právě dnes je ten velký den. Slavný den. DEN ÚLEVY.

Právě dnes totiž skončilo zdánlivě nekonečné martyrium redakce a korektury nové knihy Mám se dobře, ale špatně to snáším. Materiál, vznikající po dobu cirka čtyř let, byl v posledním roce podroben redakci a korekturám. Práce to byla bezbřehá a nebýt ochotné pomoci mé manželky, která to četla stále dokola, tak opravdu nevím, jestli by tenhle titul vůbec spatřil světlo světa.

Dnes byl tedy odeslán zlomený strojopis do tiskárny (každý publikující autor jistě dobře ví, jak slavnostní je to okamžik). Následovat bude kontrola nátisku a pak už může jít kniha do výroby. V prodeji by se měla objevit na přelomu září/října, půjde-li vše podle plánu.

Využívám této příležitosti k představení poslední povídky sborníku. Nese poněkud záhadný název Tridenstký gambit. K jejímu napsání mě inspiroval neuvěřitelný osud jistého nejmenovaného řeholníka, jemuž se povedlo v dubnu roku 1950 uniknout Státní bezpečnosti během nechvalně proslulé Akce K. Jeho dobrodružná odysea vedla do Vatikánu a odtud do misie, kde rovněž neměl na růžích ustláno.

Můj literární hrdina se tomuto hrdinovi skutečnému příliš nepodobá. Kromě té misie mají společné jen jedno: napínavý příběh, který "mého" protagonistu zavede do mlčenlivého nitra rozeklaných skalních štítů pohoří Brenta. Zde ho čeká setkání, s nímž nepočítal. A na něž není připraven. Scéna pro dramatickou záplatku je připravena. 

Víc ale už neprozradím. A jako stručnou ochutnávku nabízím krátký úryvek z této povídky, zveřejněný zde v Literárním servisu.

Ukázky z dalších povídek sborníku najdete zde a zde.

Představení chystané knižní novinky - díl čtvrtý

Blíží se prázdniny a já pociťuju nůž na krku: chci-li stihnout vydání nové knihy v rozumném termínu, musím ji konečně doleštit a poslat do výroby. Pročež mě potěšilo, že už máme zkorigovanou předposlední povídku Skořicové palačinky. Název evokuje sladké choutky, ovšem příběh je ve skutečnosti spíše hořko-sladko-kyselý, čili 3 v 1. Ne, vážně: na pozadí dobrodružného děje, gradujícího v době únorového puče 1948, sledujeme emocionální a citové kotrmelce hlavního hrdiny. Přesně ve chvíli, kdy se to fakt nehodí, zkříží jeho cestu zakázaná láska, ale zároveň taky zcela nečekaná životní situace, vyžadující extrémní porci zodpovědnosti, na niž není připraven. Jak se s touto šlamastykou vyrovná, to prozrazovat nebudu, pouze připojím krátkou ukázku ze zmíněných Skořicových palačinek. Dobrou chuť! :)

Telefon se jal vyvíjet činnost, s níž Antonín bytostně nesouhlasil: zvonit.

(Kdože vynalezl telefon? Aha, přece Graham Bell. Zasloužil by nabodnout na kůl.

Zvonící telefon je možno:

a)  utopit

b)  spálit

c)   oběsit

d)  rozčtvrtit

e)   vyrvat ze zásuvky a mrštit zavřeným oknem

f)    atd.

Správnou odpověď prosím zaškrtněte.)

Antonín zvolil konformnější řešení: zvedl sluchadlo.

„Tondo, stav se tady,“ žádala Jaruška, šéfova sekretářka. „Starej tě chce.“

„Chce mě moc? Nebo jen trochu? Ouplně malinko?“

„Nevtipkuj. A pohni kostrou.“

Antonín pohnul kostrou a za minutku už trůnil naproti nepřátelsky naladěnému sáhibovi.

„Nnno. Kolega Spíchal. Tak vás tu máme. Děkuju, že jste přišel.“

Copak jsem mohl nepřijít, pomyslel si Antonín.

„Jak jste si určitě ráčil všimnout,“ pokračoval náčelník, „nastává doba velkých změn. Starý svět skončil. Po válce tu máme svět nový.“

Nový, lepší a krásnější. I tuhle průpovídku Tonda raději spolkl.

„A tento nový svět už nebude ovládán všemi těmi oligarchy jako dřív. S tím je konec. Teď už budou rozhodovat sami pracující.“

„A vo čom budou jako rozhodovat?“

„Budou rozhodovat o svých životech. A taky o tom, kdo je povede k zářným zítřkům.“

Tyhle zářné zítřky (a ti lidé, co to k těm zítřkům povedou) budou nejspíš stát za vyliž prdel, bavil se Toník v duchu. Navenek ovšem zachovával poker face.

„Aby to mohlo dobře fungovat, je potřeba vypořádat se s každým, kdo by chtěl mařit společné úsilí pracujících mas. Asi víte, kam tím mířím.“

„Ne, to teda nevim.“

„No tak já vám to teda povím, soudruhu.“

„Nejsem žádnej soudruh.“

„A to je právě ono. Laskavě nepočítejte s tím, že by lid naší republiky zapomněl na váš třídní a politický původ. A na vaše postoje vůči ideálům komunismu. A taky na to, jaké partaje jste býval členem.“

„Nebejval. Pořád jsem. Ten minulej čas vám v tom nesedí.“

Náčelník praštil pěstí do stolu.

„Laskavě nebuď drzej, smrade!“

„Vodkdy si my dva tykáme?“

„Povidám, nebuď drzej! My si moc dobře uvědomujem, kde číhá nebezpečí! A dokážem ho eliminovat!“

„Kdo je to: my?“

Šéf zrudnul vzteky a ztratil nejposlednější zbytky sebeovládání. Po pár vteřinách hrozivého chrčení ledově zasípal:

„Vypadni. Vypadni, hajzle!“

Tonda si připadal, jako by ho někdo protáhnul mandlem. 

Doteď se mu to jakžtakž vyhýbalo. Nebo si aspoň namlouval, že se mu to vyhýbá. S hlavou zavrtanou do písku zoufale toužil nevidět, jak se věci doopravdy mají.

Teď už se mu to vyhýbat přestalo. Teď si ho to našlo. 

* * *

Antonín se už chystal domů, když k němu vpadl obtloustlý vyšetřovatel Mirek Šterc.

„Tondo, je to v háji.“

„Co je v háji, Mirku?“

„Všechno.“

„Co, všechno?“

„Ty nic nevíš? Ne, asi ne. Tak hele: před chvílí mluvil Gottwald na Václaváku. Voznámil lidem, že Beneš zase kapituloval.“

„To se dalo čekat. Beneš nic jinýho než kapitulaci nezná.“

„Přijal demisi ministrů. Víš, co to znamená?“

„Co jako, podle tebe?“

„No, že to tady bude jako v Rusku. Teror. Diktatura. Každýho, kdo jim nebude vonět, bez milosti zlikvidujou.“

„Nepřeháněj. Prostě se postaví nová vláda, bude trochu víc levicová, a až lidi zistěj, co je to za kravinu, tak dostanou v příštích volbách rozum. A bude po ptákách.“

„Žádný další volby nebudou! Nebo aspoň ne volby, co by byly fakt svobodný!“

* * *

Antonín věděl až moc dobře, že má Mirek pravdu. 

Odcházel s těžkou hlavou. A touhle těžkou hlavou málem vrazil do kolegyně Květy Koledové.

„Dávej bacha, Toníčku!“

„Promiň.“

Pohladila ho po obličeji.

„Seš ňákej roztěkanej, hochu. Neni divu, při tom všem, co se dneska děje.“

Tonda pouze pokrčil rameny, načež pohlédl do očí, jež ho sledovaly pevně a bez jakéhokoli projevu rozpaků.

Mezi balistickým expertem Antonínem Spíchalem a referentkou Květou Koledovou to už nějakou dobu jiskřilo. První plamínek vyšlehl v průběhu předloňského vánočního večírku. Přičítalo se to poněkud zvýšené konzumaci alkoholických nápojů, což nic nemění na skutečnosti, že od té doby po sobě pokukovali při každé příležitosti. Nenápadně, leč nikoli nevýznamně.

„Nedáme si něco k pití?“ navrhla Květa, když viděla, jak je Tonda rozhozený.

„Tak jo. A kde?“

„Třeba u mě?“

Zaváhal. Ale jen krátce.

„Tak jo.“

Chcete vědět, co bylo dál? Tak to si musíte počkat, až vyjde knížka Mám se dobře, ale špatně to snáším :)

Představení chystané knižní novinky - díl třetí

Další veliký kus práce na přípravě nové knihy je za námi. Po finalizování anotace a obálky se už pracuje "pouze" na redakci textu. A to je bezbřehá šichta. S každou další publikací narůstá moje puntičkářství do obludnějších a obludnějších rozměrů. Spokojen nebudu nikdy, a tak bude muset přijít den, kdy se řekne DOST! A podklady poputují do tiskárny.

Teď mám za sebou vybrušování nejzásadnějšího trámu celé stavby: povídky Příliš blízko slunci. Tato próza zabírá dobrou třetinu plochy sborníku. Výjimečná je nejen svým rozsahem, ale hlavně námětem, resp. kombinací dvou zdánlivě nesouvisejících (ale vlastně souvisejících) inspirací. Tou první je bizarní pomník ukrytý v nitru Orlických hor: jedná se o kus křídla sovětské stíhačky, zapíchnutý do podstavce s poněkud lakonickou pamětní deskou. Tou druhou je velký moment z historie jistého nejmenovaného pluku zvláštního určení. A ta spojitost? Osudové srpnové dny roku 1968. Invaze spojeneckých vojsk.

Na pozadí této monstrózní kulisy se odehrává hluboce lidský příběh, prodchnutý člověčinou, jež se dere ke světlu silou o to mocnější, oč drsněji je ušlapávána zničující realitou. Inu, láska si vždycky najde nějakou čtveráckou skulinku v marastu. A vykvete právě tam, kde bychom ji nejméně čekali. 

Příliš blízko slunci je ze všech pěti povídek svou zápletkou nejblíže nikoli slunci, nýbrž autentickým skutečnostem. Ale jak už je mým zvykem, upravil jsem si námět po svém, takže se chvíli sveřepě držíme faktů, abychom se vzápětí úplně utrhli a vypluli na širý oceán fantazie. To je můj oblíbený literární styl, takové knihy rád čtu, a proto je taky rád píšu.

Na závěr této krátké introdukce připojuji dvě krátké ukázky z povídky Příliš blízko slunci jako degustační vzorek.

Ticho vlahé letní noci narušil slabý šramot. 

„Slyšíš to?“

Desátník Vajner a vojín Střekovský našpicovali uši. Mladší z nich nakonec přikývl.

„Jo. Zní to jako stíhačka.“

„Hm. Tak už je to tady.“

„Ale proč stíhačka, vole? Čekal bych bombardéry.“

Smluveným signálem upozornili nadporučíka. V mžiku převzal zprávu celý oddíl.

Soudě podle intenzity hluku a osamělého světélka na obloze to bude pouze jeden stroj. Nikoli formace, na niž se chystali. 

Tohle není útok. Tohle je divné.

Velitel udělil bleskový rozkaz: nestřílet! A rozsvítit přistávací dráhu.

Stihli to o fous. 

Jen co naskočily reflektory, přihnal se rozeřvaný MiG. Pilot obratně zaroloval a otevřel kabinu. V příští vteřině zírala dvojice letců do naježených hlavní jedenácti samopalů.

Nadporučík Kolín omámeně sledoval, jak sovětští důstojníci seskakují z mašiny a spínají ruce za hlavou.

„Co to děláte?“ oslovil je křečovitou ruštinou.

„Vzdáváme se.“

„Co? Proč? Jak to?!“

„Můžeme si zapálit?“ zeptal se ten starší.

„No prosim. Ale žádný vylomeniny!“

Hoši sundali kukly a z kapsiček vymámili paklíky se smradlavými papiroskami.

„Asi bysme se měli představit. Já jsem major Sergej Ivanovič Vorobjov. A tendle honibrk je kapitán Stěpan Vasiljevič Gogov.“

„Těší mě. Já jsem nadporučík Bartoloměj Kolín. Tak, a teď byste mi snad mohli konečně vysvětlit, co má todle noční dobrodružství znamenat.“

„Už jsem to řek. Vzdáváme se.“

„Mhm. Jak jste vůbec našli náš útvar? Předpokládám, že dispečeři vás asi nenavedli.“

Vorobjov se hořce uchechtl.

„Ne. Museli jsme perfektně nastudovat trasu. Vyžádalo si to několik tejdnů pečlivý přípravy.“

„A to jste chtěli přistát potmě? Dráha byla zhasnutá.“

„Zkusili bysme párkrát vobletět areál, esi vám dojde, že máte jít cvaknout vypínačem. A dyby nic, zapíchli bysme to někam za město.“

* * *

Marie Hotárová, hezká jedenadvacetiletá referentka okresního národního výboru, zvědavě pokukovala k bráně kasáren, kde tábořila horda po zuby ozbrojených sovětských vojáků.

Raději zahnula za roh. Dneska bude lepší jít oklikou. Motat se kolem těch divousů, to by mohlo být o držku.

Pospíchala podél zdi a znenadání zaslechla tklivý zpěv. Zjistila, že vychází ze zamřížovaného okénka asi tak dva metry nad úrovní chodníku. 

V tomhle místě se nachází posádková basa, napadlo ji. Zastavila se a poslouchala. Písnička byla smutná, ba přímo plačtivá, srdceryvně přednesená melodickým kontratenorem.

Oči čjornyje, oči strastnyje! Oči žgučije i prekrasnyje! Kak ľjubľju ja vas! Kak bojus ja vas! Znať uvidel vas ja v nedobryj čas.

A tak dále, a tak dále. 

Neviditelný minesengr protáhl závěrečný tón do nekonečné fermaty, načež utichl. V příští vteřině byl odměněn Maruščiným fascinovaným potleskem.

Z okénka vykoukla zarostlá tvář.

„Spasíba, děvuška! Líbila se ti písnička?“

Díky socialistickému školství vláda Maruška slušnou ruštinou, což jí umožnilo zapříst družný hovor. 

„Kde ses tu vzal, člověče?“

„Spad jsem z nebe.“ 

„Dělej si srandu z někoho jinýho!“

„Nedělám si srandu! Fakt jsem spad z nebe.“

„Vodkdy padaj muklové z nebe?“

„Ale já nejsem žádnej mukl!“

„A kdo teda jsi? A proč tě šoupli za katr?“

Mladík poněkud zmateně vysvětlil, že je vojenský letec. S kamarádem opustili jednotku a přistáli na místním letišti. 

„Proto teď bručíme v base. Čekáme, co s námi Češi provedou.“

„Tak to jo. A jak se jmenuješ?“

„Gogov. Stěpan Vasiljevič Gogov.“

„Kde jsi přišel k takovýmu divnýmu příjmení? Gogov. To jsem nikdy neslyšela.“

„No, jeden člověk, co se kdysi dávno usadil v naší vesnici, se jmenoval Goga. A tak se všichni jeho potomci jmenovali Gogov. Jako já.“

„Aha.“

„Prej to byl Žid.“

„Kdo?

„No ten Goga.“

„Hm.“

„A jak se jmenuješ ty?“

„Marie.“

„Marie? Maryša!“

„Maryša ne! Fuj! To je škaredý. To už rači Marienka.“

„Tak jo, krásná Marienko. Mám ti eště zazpívat?“

Krásná Marienko?! Darebák jeden.

Co na tom, že o pár metrů dál vrcholil napínavý vojenský thriller? Co na tom, že se celá země ponořila do beznaděje?

Maruška cítila, jak se jí podlamují kolena. Medový témbr chlapíka ze širokých povolžských lánů ji hladce odzbrojil. 

Jak ráda by ho pohladila! Stulila se mu náruče. A zulíbala. Vášnivě.

A třeba i něco víc. No, a proč ne?

Představení chystané knižní novinky - díl druhý

Příprava vydání nové knihy "Mám se dobře, ale špatně to snáším" zdárně pokračuje. S radostí představuji její vizuální kabát neboli tvář - čili obálku. Myslím, že se moc povedla, a tak za ni velice děkuji autorce Katce Vostré.

Máme tedy anotaci (tou jsem pochlubil minule) a nyní také cover. Zbývá už jen drobnost: dokončit redakci textu :-). Tento bezbřehý proces se pro mě stává noční můrou. S každou další publikací zabředám hlouběji a hlouběji do nesmiřitelného pedantství.  Posedlý puntičkářskou mánií projíždím rukopis pořád dokola a stále s ním nejsem spokojen. A nebudu nikdy, čili bude muset nastat den, kdy řeknu: DOST! A kniha půjde do tisku.

Během neustálého pročítání, opravování, vylepšování apod. si naplno uvědomuju, jak moc se tento povídkový sborník liší od těch předchozích. Ubylo lehkomyslných srandiček a přibylo závažnějších témat, ovšem podaných stále stejným "odlehčeným" vypravěčským stylem. Nemám rád nabubřelou pompéznost, stejně jako křečovitý patos. Chci, aby se moje příběhy dobře četly a měly potřebnou dávku chytlavého šmrncu. Jinak řečeno: chci psát takové věci a takovým způsobem, aby výsledkem byla kniha, kterou bych si sám rád přečetl.

Každá z pěti povídek se točí kolem hluboce lidských osudů, jejichž protagonisté bojují o trochu toho obyčejného štěstí v komplikovaných kulisách těžkých časů. Krátkou namlsávací ukázkou tentokrát představím druhou povídku, nesoucí název "Pavlišovský řízek". Její námět se dotýká procesu násilné kolektivizace v padesátých letech minulého století, kterou považuji za katastrofální a bohužel nenapravitelný zásah do tisíciletého organického vývoje našeho venkova. Příběh má hned dvojici vypravěčů, které spojuje vlákno dávné historie, jak postupně vyjde najevo. Mimochodem, tito pánové patří mezi mé nejoblíbenější postavy z celé knížky. 

Pavlišovský řízek (ukázka)

květen 1951

„Dopoledne tu byl Palcíř,“ utrousila hospodyně jakoby mimochodem, pokládaje před manžela talíř zelňačky.

„Co chtěl?“

„Ať to prej to koukáš podepsat. Jináč bude zle.“

„Ne! A tisíckrát ne!“

„No tak, měj rozum! Mysli na rodinu.“

„Nech toho! Nic jim nepodepíšu! Do kolchozu nepudu! Nemůžou mě nutit!“

„Přivedeš nás do neštěstí,“ povzdychla si Vlasta unaveně.

„Tebe už zastrašili, jak vidim. Ale já se nenechám! Palcíř mi vyhrožuje? No a co?! Já jsem Vojta Najvalt! A Najvaltovic rodina tu hospodaří vod nepaměti. A co je vlastně zač ten Palcíř? Táta byl zedník, ale cihlu vzít do ruky neuměl. Zato prochlastal barák. A synáček je podobnej ksindl. Chytil se tý jejich partaje. Mlít hubou a rozeštvávat lidi. K ničemu jinýmu neni.“

„Taky by nám mohli sebrat chalupu. A vysídlit nás. Děje se to všude.“

„Jo. Kolik je to roků, co jsme vypakovali skopčáky? Teprve šest. A zřejmě jsme se nepoučili. Teď vyháníme jeden druhýho. Svinskej život.“

„Na mě se nerozčiluj. Já jsem na tvý straně.“

„Ty že seš na mý straně? To je divná strana, dyž mě přemlouváš, ať to podepíšu!“

Vojta zahodil lžíci a bouchl pěstí do stolu.

„Nějak mě přešel hlad.“

Vlasta smutnýma očima sledovala, jak si její muž obléká čistou košili a beze slova odchází.

Ani nemusela hádat, kam jde. Do krčmy, kam jinam? Přitom se chlastu celý život vyhýbal. Pivo si dal nanejvýš k nedělnímu obědu. O posvícení možná ještě jedno navrch, aby se neprášilo do krku, jak vysvětloval žertem. Ale to bylo všechno! Kořalky se nedotkl vůbec.

A teď? Prchá do hospody skoro denně. Utápí tam beznaděj.

* * *

Je to špatná doba. Lidi se mění. A není divu.

Za protektorátu bylo taky bídně, ale jinak. Tehdy tu poroučeli Němci. Cizáci. Vetřelci. Vypudili jsme je a bylo zkrámováno.

Aspoň to tak vypadalo.
Ale co nám vládne tahle rudá banda, likvidujeme se navzájem. Z toho není úniku.

červen 2006

Víte, co je pavlišovský řízek? Nebo spíš „paulišouskej“, jak byste slyšeli od místních. Ale jo, určitě víte: smažený vepřový řízek, pěkně ve strouhance. A k němu žádné blbé brambory nebo kaše, nýbrž houskové knedlíky se zelím. Prostě knedlo-vepřo-zélo po našem.
Pavlišov je nenápadná dědina nahoře na pláních. V červené hlíně tamějšího hřbitova odpočívá nemálo mých předků. Jako poslední mezi ně ulehl můj táta. A jeho funus, to byl tenkrát pořádný mazec. Policajti to tam celé obklíčili a každého truchlícího souseda prošacovali, neschovává-li pod sakem mačetu nebo kanón. Je teda fakt, že měli dost dobrý důvod k obavám.

Na výročí toho divokého pohřbu jezdívám do Pavlišova položit kytičku na hrob. Tak jako dnes.

* * *

Sympatický strejda v modrém stejnokroji mi orazítkoval lupen a s dobrosrdečným úsměvem se optal:

„Tak japak bylo v Náchodě, pantáto?“

Cože? Odkud to ví? Aha, z lístku přece! Mysli, blbče!

„Celkem to ušlo. Stavil jsem se ve Sportu. Na řízek a jedno. Spíš víckrát jedno.“

„Řízek? Paulišouskej?“

„No bodejť.“

Průvodčí usedl a se zájmem zkoumal mou starou neholenou tvář.

„V Pavlišově to znám.“

„Já taky. Jsem votamtud.“

„I já.“

„To myslíte vážně? V tom případě jsme vlastně sousedi. Ale to bych vás měl znát.“

Ajznboňákova tvář lehounce potemněla.

„Možná jo, možná ne. Víte, já už tam dávno nebydlim.“

„Já jakbysmet. Nemám na Pavlišov dvakrát pěkný vzpomínky.“

***

Tolik tedy ukázka. Chcete-li vědět, jak to bylo dál, a o čem byly ty "nepěkné vzpomínky", musíte počkat na vydání knížky :-). Mělo by to být v září/říjnu letošního roku.

Představení chystané knižní novinky - díl první

Kompozice je tvořena pěti příběhy, jejichž sjednocujícím prvkem je zacílení do období totalitního režimu padesátých a šedesátých let. Každý z nich je inspirován buď konkrétními skutečnými událostmi, nebo alespoň obecným dějinným koloritem.

První etapa přípravy je za mnou: mám nadefinovaný finální obsah knihy, dosud podrobený čtyřnásobnému redakčnímu čtení, dvojnásobné korektuře (děkuju manželce) a jedné betě (děkuju Mirkovi). Rovněž je hotová oficiální anotace, napovídající, na co se mohou čtenáři těšit:

Máte rádi palačinky? Asi ano. A co takhle pavlišovský řízek? Možná taky.

Ne, nenechte se mýlit. Tahle kniha je všechno možné, jenom ne převlečená kuchařka. Najdete v ní rozmanitou pětici povídek, jejichž receptura obsahuje napětí, tajemno, romantiku, kousavý humor a leccos jiného.

V první z nich lehce podusíme samolibého prozaika, vmanipulovaného do záludné pasti. V další si smlsneme na bodrém penzistovi, jedoucím lokálkou z Opočna do Dobrušky, ovšem tahle banální projížďka se promění v pořádný mazec. Následně upečeme pletýnku (pardon, zápletku) volně inspirovanou kuriózními, leč vpravdě skutečnými událostmi ze srpna 1968. Pak už konečně dojde na ty slíbené palačinky, ale pozor! Jsou kořeněné zločinem. A ve finále budeme přizváni ke krkolomné horské túře do nitra melancholické samoty vápencových štítů. Naší společností bude dvojice alpinistů, provázaných dávnými vzpomínkami se zatraceně hořkou příchutí.

Všechny příběhy jsou uhněteny v díži historického koloritu totalitního režimu padesátých a šedesátých let dvacátého století. Na pozadí „velkých dějin“ se odvíjejí pohnuté osudy (zdánlivě) obyčejných lidí, hledajících cestu k prostému lidskému štěstí. Tedy k lásce, porozumění a pocitu, že alespoň něco má hodnotu a smysl.

Jako degustační vzorek nechť poslouží krátká ukázka z úvodní (a zároveň titulní) povídky; najdete ji zde, v Literárním servisu.

Co přinesl rok 2019 ... a co chystám na rok 2020

V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, chýlí se starý rok k závěru. Už jen pár hodin a chronostroj nás přehoupne do desetiletí 202x.

Co mi přinesl rok 2019 v oblasti literární, resp. čeho se podařilo dosáhnout? Bylo toho fakt hodně a byly to významné a krásné okamžiky. Pro stručnou informaci může posloužit minigalerie fotografických připomínek toho nejzajímavějšího. Když to shrnu slovně: 

• tofana vydala pět nových knižních publikací a kalendář, a do této produkce se zapojilo celkem sedm nových autorů;
• básnický sborník "6 hlasů lásky" osobně pokřtil starosta Dobrušky pan Petr Lžíčař s chotí;
• knihu Davida Bochníčka "Nejlepší sezona" pro změnu pokřtil fotbalový reprezentant Tomáš Hübschmann;
• rodící se spolupráce s Divadelním spolkem F. A. Šubert přinesla první lahodný plod: představení Živého Betléma na dobrušském náměstí F. L. Věka;
• a v neposlední řadě musím zmínit rozhovor pro Dobrušský zpravodaj v souvislosti s besedou v městské knihovně a recenzi sborníku "Zítra už bylo" na prestižním portálu Čteme české autory.

Ačkoli si stále pohrávám s myšlenkou vypsat povídkovou soutěž pro talentované autory, předpokládám, že coby prozaik a nakladatel budu v roce 2020 spíše odpočívat a většinu energie nasměruji do oblasti divadelní. Zde máme s "šubrťáky" nadmíru náročný cíl: připravit opravdu vyňuňanou premiéru k významnému výročí města Dobrušky. 

Nicméně: své povídkové spády tak úplně zahálet nenechám. Na podzim 2020 totiž plánuju vydat svou čtvrtou samostatnou knížku, která ponese titul "Mám se dobře, ale špatně to snáším". O čem bude, to postupně napoví příspěvky na dané téma.

Živý Betlém v Dobrušce

Ve čtvrtek 19. prosince 2019 se dobrušské náměstí F. L. Věka proměnilo v divadelní scénu pod širým nebem. Za teplého jarního počasí, tak typického pro adventní čas, zde Divadelní spolek F. A. Šubert sehrál neotřelé představení Živého Betléma. 

Produkce se moc povedla. Jako autorovi, rejžovi a vypravěči v jedné osobě mi nezbývá, než poděkovat všem, kdo se na ní s nevídanou obětavostí podíleli.

https://www.youtube.com/watch?v=tC4Oa9qGPUs

Pozvánky na podzimní křtiny

Ve čtvrtek 28. listopadu od 18 hodin proběhne v Městské knihovně v Dobrušce beseda spojená s autorským čtením a křtinami básnického sborníku 6 hlasů lásky. Tato moc pěkná knížka by měla mít kmotry velice vážené a milé, ovšem raději nebudu ani naznačovat, abych to nezakřikl :).

Všichni lidé dobré vůle jsou srdečně zváni!

Každá sezona může být ta nejlepší

David Bochníček: Nejlepší sezona

tofana 2019, ISBN 978-80-88318-08-8

Máte rádi fotbal? To je dobře, tahle knížka je přesně pro vás. Nemáte rádi fotbal nebo ho dokonce vůbec neregistrujete? To je dobře, tahle je knížka přesně pro vás.

Výše uvedená konstatování si zdánlivě protiřečí, ovšem opravdu pouze zdánlivě. Pokusím se to vysvětlit.

Sbírka fejetonů „Nejlepší sezona“ z pera svérázného glosátora Davida Bochníčka mapuje aktuálně skončené desetiletí české kopané. Autor sám sebe definuje jako fanouška pražské Dukly se sparťanským srdcem, takže nejvíce prostoru je věnováno oslavám a nářkům nad ligovými výsledky těchto týmů. Nechybí komentáře k událostem na mezinárodní fotbalové scéně, stejně jako půvabně odlehčující recese v podobě odboček do života týmu FC Pivušky, za který pisatel bojuje v hanspaulské lize.

To je tedy „fotbalový“ první plán knihy, což by pochopitelně samo o sobě na hodnotnou beletrii nestačilo. Momenty ze sportovních klání však autora inspirují k nápaditým metaforám a paralelám s aktuálními událostmi ze zcela jiných oblastí společenského, kulturního a politického života. Nádherné jsou zejména ozvěny operní scény, neboť David Bochníček je nejen spisovatel, muzikant, režisér a fotbalista, ale též osvětlovač (na divadle a nyní v televizi). Vzniká tak barvité zrcadlo doby, okořeněné neobvyklým filosofickým pohledem, jehož sdělnost umocňuje autorův osobitý humor, v němž se střídají odstíny ironie, jízlivosti a laskavého porozumění pro člověčí nedokonalost. Díky těmto kvalitám si knížku s chutí přečetla i moje manželka, kterou sport jinak vůbec nezajímá. Což je asi nejlepší možné doporučení.

Pokusím se lehce zhodnotit formální „řemeslnou“ kvalitu díla, i když u takto specifického kusu to nebude vůbec jednoduché. Tak nejprve vypravěčský cit: je podle mého názoru mimořádný, text se odvíjí svižně a nepustí čtenáře od knížky. Stylistika je neotřelá, autor má slušnou slovní zásobu a nešetří působivými slovními hrátkami. Osvěžující je například využití hudební terminologie v komentářích sportovní hry (ostatně, hraní jako hraní).

Kniha v první řadě pobaví, ale díky výše zmíněným myšlenkovým konsekvencím poskytne i něco víc.

Sečteno, podtrženo: hezky si počte jak fotbalový fanoušek, tak distingovaná ctitelka opery. A to je skutečně výjimečná syntéza cílových skupin.

Pro ilustraci níže připojuji dvě krátké ukázky z knížky:

Odborníci předpokládají, že ve vesmíru existují místa, v nichž gravitace ohýbá světlo i čas do podob zcela nepředstavitelných. Diskutují o tom téměř sto let. Zahlédnout černou díru (konkrétně v galaxii M87) se však podařilo až nyní.
První fotografie byla zveřejněna ve středu 10. dubna.
„Je úžasné konečně vidět snímek objektu, o němž jsme hodně věděli, ale nikdy ho nemohli přímo pozorovat,“ uvedl astrofyzik Jiří Svoboda.
Podobné pocity musely zachvátit i hráče a fanoušky Slavie.
Do Edenu dorazil evropský tým, který toužili tak dlouho spatřit, ale až dosud ho nemohli pozorovat přímo na vlastní oči. Londýnská Chelsea naklusala do Vršovic. K úvodnímu čtvrtfinále Evropské ligy.
Sešívaní odehráli velmi slušný zápas, který diváky opravdu bavil.
V 86. minutě nacentroval Willian do slávistického vápna a nabíhající Alonso hlavou rozhodl. Chelsea zvítězila 1:0.
Velikost čtvrtfinálového klání zcela zastínila dění české fotbalové ligy, stejně jako černá díra ve vesmíru pohlcuje vše ve svém okolí.

Pondělní dohrávka Příbrami s Teplicemi připadla na podzimní rovnodennost. Dny se začínají krátit a nastává období dlouhých studených nocí. Astronomové se na rovnodennost dívají jako na moment, kdy střed obrazu Slunce na nebeské sféře prochází podzimním bodem, který je jedním ze dvou průsečíků ekliptiky se světovým rovníkem. Ekliptika má tvar kružnice a protíná nebeský rovník ve dvou bodech.
Rovnodennost je také okamžikem, kdy je zemská osa přesně kolmá na průvodič Země - Slunce. Průvodič je vektor a zemská osa je myšlená přímka, okolo níž se otáčí planeta Země. Ta je třetí planetou sluneční soustavy, největší terestrickou planetou v soustavě a jediným planetárním tělesem, na němž se dle současných vědeckých poznatků hraje fotbal.

Další novinky se vydaly na cestu do tiskárny ...

V minulém příspěvku jsem informoval o novinkách, čerstvě vytištěných, svázaných a vypuštěných na knižní trh. Neuplynuly ani tři týdny, a do výroby putují novinky další, o nichž jsem se v tomtéž článku zmínil ve smyslu, že finišujeme na jejich přípravě. Jsou celkem tři.

Knížka podmanivých fotbalových fejetonů s pozoruhodnými filosofickými přesahy Nejlepší sezona z pera svérázného glosátora Davida Bochníčka bude určitě krásným vánočním dárkem pro malé i velké kluky, které baví fotbal, ale i četba, co není pouze o kopání do meruny.

Práci na sborníku poezie 6 hlasů lásky jsem si nesmírně užil zejména kvůli kooperaci s úžasnými lidmi - pěti básníky, s nimiž jsme stvořili nesmírně efektivní a inspirativní tým. Vznikla tak publikace, na jejíž úroveň (po všech stránkách) jsem nesmírně hrdý.

A totéž platí také o kalendáři Příběh o cestě, pojatém jako umělecká synergie meditativních fotografií Ivo Malého s mým básnickým cyklem Malá křížová cesta. Na pašijový příběh jsme se společně podívali poněkud neotřelým pohledem, každý po svém. A přitom vznikl konzistentní celek s hlubokým myšlenkovým poselstvím.

Všechny tři publikace by měly být uvedeny na trh v první polovině listopadu. Níže připojuji krátkou ukázku z každé z nich.

Nejlepší sezóna (úryvek)

Závěrečná symfonie o sedmi gólech rezonovala ve čtvrtek pražským Edenem. V domácí odvetě osmifinále Evropské ligy porazila Slavia Sevillu.

Skóre otevřel ve 14. minutě domácí Michael Ngadeu. Na jeho gól odpověděl z penalty Ben Yedder. V 46. minutě se znovu kopalo z puntíku: slávisty poslal do vedení Tomáš Souček. Chvíli na to opět srovnal Munir El Haddadi.

Prodlužovalo se. Franco Vázquez otočil na 3:2 pro španělský velkoklub. A vypadalo to zle nedobře. Jenomže slávistický orchestr si schoval pro vyvrcholení večera strhující ódu na radost v podobě senzačního obratu skóre. Čtvrthodinku před koncem srovnal střídající Mick van Buren, načež v předposlední minutě prodloužení zaburácel finální akord: Ibrahim Traoré dotlačil míč do sítě a bylo to 4:3.

Joyful, joyful …

Už je to tak: někdy se fotbal skutečně dokáže proměnit v ódu na radost. Beethoven by jen zíral.

***

Odborníci předpokládají, že ve vesmíru existují místa, v nichž gravitace ohýbá světlo i čas do podob zcela nepředstavitelných. Diskutují o tom téměř sto let. Zahlédnout černou díru (konkrétně v galaxii M87) se však podařilo až nyní.

První fotografie byla zveřejněna ve středu 10. dubna.

„Je úžasné konečně vidět snímek objektu, o němž jsme hodně věděli, ale nikdy ho nemohli přímo pozorovat,“ uvedl astrofyzik Jiří Svoboda.

Podobné pocity musely zachvátit i hráče a fanoušky Slavie.

Do Edenu dorazil evropský tým, který toužili tak dlouho spatřit, ale až dosud ho nemohli pozorovat přímo na vlastní oči. Londýnská Chelsea naklusala do Vršovic. K úvodnímu čtvrtfinále Evropské ligy.

Sešívaní odehráli velmi slušný zápas, který diváky opravdu bavil.

V 86. minutě nacentroval Willian do slávistického vápna a nabíhající Alonso hlavou rozhodl. Chelsea zvítězila 1:0.

Velikost čtvrtfinálového klání zcela zastínila dění české fotbalové ligy, stejně jako černá díra ve vesmíru pohlcuje vše ve svém okolí.

6 hlasů lásky (ukázka)

Pohozená (Bari Kin)

Pohozenou růži,

tu snadno rozpoznáte.

Pozbyla své ceny,

aniž by byla uvadla.

V dlaň rozechvělou

lásky milované

nikdy nedospěla,

bez víry, naděje a slitování,

odmítnuta neformálně,

na chodník

zlomeně

dopadla.

Příběh o cestě (náhled listu z kalendáře)

5. září 2019: novinky jdou do světa

V první řadě konečně došla do finále předlouhá cesta přípravy sborníku mých povídek, vydaného pod názvem Tenčí než vlákno pavučiny. O práci na něm jsem obšírně informoval v předchozích příspěvcích. Těšit se můžete na záhadný a zároveň napínavý příběh o spisovateli detektivek, který se zaplete do případu vraždy, aby poté musel sám bojovat o holý život. Další povídka líčí zlomový okamžik v životě obyčejného továrního dělníka a ušlápnutého manžílka v jedné osobě, konfrontovaného se svou životní prohrou - co s ní provede? To se dočtete v knížce. Třetí příběh je jakousi pesimistickou vizí více či méně blízké budoucnosti, vyprávějící o tom, co dokáže s člověkem udělat zásadní životní nouze. Aby bylo trochu veseleji, čtvrtá povídka nás zavede do prekérní situace, v níž se ocitl slabošský vesnický donchuán, neschopný postavit se čelem vůbec ničemu a nikomu. A pátá historka přenese čtenáře na začátek 18. století a vypráví o tajemném průběhu první zakázky mladého architekta, nuceného předvést mnohem víc, než jen stavitelské umění.

Více jak polovinu knihoplochy zabírá závěrečná (a současně titulní) próza. Stejně jako předchozí kousky je vyprávěna v první osobě, ovšem v tomto případě se jedná o osobu ženskou (prvek, jehož začínám poslední dobou využívat čím dál víc). Hrdinkou je dáma, jíž se postavila do cesty nevyžádaná životní křižovatka, a ona hledá způsob, jak žít dál a nezhroutit se z toho (řečeno s trchou nadsázky). V této situaci potká dosti nekonvenčního chlapíka, který rozhodně není učebnicovou ukázkovou partnera vhodného pro blažené perspektivy zalité jitřním sluncem. Jejich bizarní love story je vyprávěna s notnou dávkou humoru, který se občas ochotně převléká za sžíravou ironii. Na konci článku připojuji další krátkou ukázku z tohoto opusu.

Výše zmíněnými "staronovinkami" jsou prvotiny Mirka Vostrého, které se vracejí do hry po vyprodání nákladu. Zatímco v případě Nočního výpravčího se jedná o dotisk, Kočičák se dočkal druhého, mírně přepracovaného vydání. Těšit se můžete na příběhy, napsané typickým autorovým rukopisem: mísí se v nich tajemno s humorem a napětí s hlubokým pochopením pro člověčí boj se záludnostmi existence. Nechybí Mirkův typický laskavý pohled, který dokáže pohladit i uprostřed víru dramatického děje.

A co bude dál? No, letos toho bude nemálo …

Nejlepší sezona z pera pozoruhodného glosátora Davida Bochníčka se poněkud vymyká z dosavadního edičního zaměření tofany. Fotbalové fejetony plné svérázného humoru jsou postaveny na hledání běžným okem neviděných paralel mezi sportovním děním a společenskou, politickou a jinou realitou. Vznikl tak seriál originálních reportáží, které čtenáře pobaví, ale i přivedou k zamyšlení. Skvělý vánoční dárek pro malé i velké kluky!

6 hlasů lásky je sborníkem poezie šestí současných českých a moravských básníků. Jak název napovídá, vybraná tvorba je propojena tematickým vláknem lásky - ovšem lásky v různých a často dost neobvyklých podobách. Kniha je pokusem představit báseň jako sdělný a umělecky nesmírně hodnotný literární útvar, který v posledních desetiletích neprávem ustupuje do stínu. (Pozn.: výše zobrazená ikonka obálky je pouze jedním z předběžných návrhů - konečná podoba dosud není známa.)

V poetickém duchu je vyprávěn i Příběh o cestě - kalendář na rok 2020. 12 měsíců = 12 fotografií + 12 básní. Osobité a meditativně "nabité" fotografie Ivo Malého se pojí s mými verši, tvořícími cyklus, jenž jsem kdysi nazval Malou křížovou cestou. Pašijový příběh se zde dostává do nevšední filosofické polohy. Exkluzivní vánoční dárek pro milovníky poezie a výtvarného umění ...

Na závěr připojuji slíbenou ukázku z titulní prózy právě vydaného sborníku povídek Tenčí než vlákno pavučiny: 

Na poště v tuhle dobu ani noha. Teda kromě úřednice za přepážkou.

Čekala bych nějakou protivnou bábu, ale tůdle nůdle.

Nádherná ženská s bezvadnou tajlí. A senzačně oháklá. Ošemetná pětatřicítka. Pikantní typ. Chytlavá jak suché roští, čúza jedna.

Klášter na ni! A řeholit!

Sotva zmerčila Hynka, utonula v beznadějných rozpacích. Nevěděla kam s očima, kam s rukama, kam s mozkem.

A ten můj moula na ni vejral jak na svatý obrázek.

Kuš! Hůůů! Nečum! Tady mě máš! Hej!

Prdlačky. Přestala jsem existovat.

Vrkal na ni jak holoubek. A ona mlela krávoviny, rudá až na zadku.

Co, vy dva?! Nechcete si to rovnou rozdat?! Já se kdyžtak půjdu zatím projít. Nemusím vidět všechno.

„Aha … a vy … si chcete … tu zásilku vyzvednout?“ mektala.

Tohle ho přece jen zarazilo.

„No … ano. Proto jsem přišel.“

„Tak já ji … teda … půjdu asi najít.“

No, běž. A už se nevracej, huso. A kdybys náhodou zakopla a srazila si vaz, žádná škoda.

Nesrazila.

V momentě byla zpátky, ovšemže s jinou obálkou. Ale na druhý pokus už to trefila.

„Mohl byste se mi tady upsat, prosím,“ žvatlala jak roztoužená puberťačka.

Hynek ji ocenil kluzkým pohledem a podškrábl doručenku. Tak bych řekla, pejsánku, že nakonec budeš stejný vošoust, jako všichni ostatní. S Vojtou by sis mohl podat ruku.

A ty pusinko za šaltrem, ty bys potřebovala, aby ti někdo ukousnul kozu. Třeba já. Ale to nepůjde, protože žádnou nemáš. Chááá!

Slíbila jsem si, že na sobě nedám nic znát. A celou epizodu přejdu shovívavým mlčením. Jakože nad takovou malicherností mávám hnátou.

Jo, máte pravdu, nedokázala jsem to. Ještě pořádný kus před Opočnem mi to nedalo a procedila jsem mezi zuby:

„To pokaždé tokáš jako pitomec, když se před tebou začne natřásat nějaká krůta?“

Uculil se. Nešlo přehlédnout, jak mu moje scéna lichotí.

„O čem to mluvíš?“

„O čem asi?“

„Vím já?“

„Neser! Mohl ses z té pošťačky úplně pominout!“

Chechtal se čím dál víc.

„Hele, a to jsi vždycky taková hysterka? Jen abych věděl.“

Hysterka? No dobře!

Bobánku, ty vůbec netušíš, jak takový hysterák vypadá.

A těš se, až ti ho předvedu!

Nové knížky startují ...

TOFANA nelení ani o prázdninách. Z tiskárny jsem přivezl nátisky tří ohlášených titulů: 2. vydání, resp. dotisku Mirkových debutových povídkových knížek a mé letošní novinky Tenčí než vlákno pavučiny. Uvedení všech tří kousků do prodeje předpokládám v září, jakmile tiskárna stihne vyrobit celý náklad. Kniha je již v předprodeji.

Ale to není zdaleka všechno. Na spadnutí je dokončení sborníku poezie Šest hlasů lásky, Obsah knihy je už uzavřen a se dvěma z pěti autorů (tím šestým jsem já :) mám podepsanou nakladatelskou smlouvu. Katka Vostrá pracuje na ilustracích, já ještě maličko učešu podobu bloku, a v říjnu, nejpozději v listopadu bude sborník v prodeji. Osobně mám z tohoto literárního počinu obrovskou radost, a to z více důvodů. Jednak mě nadchla skvělá spolupráce se znamenitými básníky, dále si tím plním vlastní letitý sen vydat své verše tiskem, ale hlavně: vznikne velice pěkná kniha v žánru, který je na trhu popelkou, ale zároveň i jakýmsi duchovním šperkem v klenotnici písemnictví.

Další novinkou, jejíž dokončení se blíží, je moc zajímavá publikace Davida Bochníčka Nejlepší sezona. K jejímu představení použiju úryvek ze své předmluvy:

„Nejlepší sezona“ prvoplánově mapuje desetiletí (2009 – 2019) fotbalových bojů, úspěchů, porážek a slávy. Tato publikace je však mnohem víc než jen pouhým popisem sportovního fandovství. Je kronikou dekády našich životů, v nichž sport zvaný kopaná žije svůj příběh v kontextu společenských a politických událostí. Tomu všemu je v následujících kapitolách nastaveno svérázné zrcadlo. Momenty z fotbalových klání autor nápaditě prokládá metaforami nebo aktualitami ze zcela jiných prostředí, aby vtipně a nenásilně objevil běžným pohledem neviděnou souvislost mezi nimi. Vznikl tak seriál osobitých mini-fejetonů, okořeněných neobvyklým filosofickým pohledem na realitu naší doby.

Davidova knížka zdaleka není určena pouze fotbalovým příznivcům.. Nejlepším důkazem je fakt, že si v ní našla zálibu i moje choť, která je jinak všechno, jen ne sportovní fanoušek. Nicméně určitě to bude nádherný dárek pro všechny velké i malé kluky, kterým učaroval kulatý nesmysl. Na Nejlepší sezonu se mohou čtenáři těšit pravděpodobně v listopadu. Stejně jako Šest hlasů lásky půjde v průběhu srpna nebo září do předprodeje.

Na závěr připojím další ukázku ze své připravované novinky Tenčí než vlákno pavučiny, tentokrát z rozsáhlé titulní prózy, která je rozsahem i charakterem čímsi mezi novelou a románem, pročež jsem pro tento literární útvar vymyslel termín romanovela :).

Nové knihy se klubou na svět ...

 Prvním z nich je 2. vydání Mirkovy sbírky povídek "Kočičák". Autor provedl určité úpravy, jež jsou podmíněny přidělením nového ISBN. Knížka, jež je aktuálně vyprodaná, se tak vrátí do hry.

 Druhým kouskem je dotisk další Mirkovy povídkové laskominy jménem "Noční výpravčí". To samé, co s Kočičákem: už nebylo co prodávat, čili přifukujeme náklad.

 A do třetice horká novinka: moje knížka, v níž se dočtete o všem, co je "Tenčí než vlákno pavučiny." Rozšíří naše portfolio v době nástupu podzimního knižního trhu.

Úryvky z tohoto tiulu už dvakrát prošly "Čtením ke kávě" na Klubu knihomolů a vyvolaly slušný pochvalný ohlas. Za všechny komentáře zmíním jeden obzvlástě milý:

Ok, takže jsem se po několika minutách řehotu vyhrabala zpod stolu. Pane Jiří, Vy máte u mě doma kamery? A vidíte mi do mailů? Jako prudce ze života a hlavně klobouk dolů nad schopností psát z pohledu ženy. (Věrohodně.) Přeji veliký úspěch a velikou radost. P.S. Znudění pavouci v rohu cimry mě rozkrájeli. (Bari Kin, červen 2019)

Stejně jako v přechodzích zprávách o přípravě této knihy připojuji i tentokrát ukázku. V tomto případě se jedná o výřez z povídky Každý svoje Břemena neste.

U Kulajdy nebylo žádné srocení davu.

Pulec kempoval za pípou a tvářil se jako vždycky. Čili jako dement. Mé pokývnutí zaplašil kyselým úšklebkem. Otráveně chmátl po jedné z nevalně umytých sklenic a jal se ji plnit mokem.

Přesně v okamžiku, kdy podezřele tlustá vrstva pěny emigrovala přes okraj půllitru (doteď neumí čepovat pivo, mamlas jeden), zavlály dveře od hajzlu.

A mě rázem přešla chuť na cokoli.

Protože z těch dveří vyhřezl týpek, co jsem ho přejel v lese. Nebo vlastně nepřejel. Nebo nevím.

Byl oháknutý jinak. Žádné debilní tepláky. Kdepak.

Slušivé džíny. Vypasovaná bílá košile se štramáckou rozhalenkou na tři knoflíčky. Z výstřihu se drala opálená hruď, přeťatá zlatým řetízkem.

Pražský magůrek. Nebo možná ne pražský, ale městský určitě.

Sice jsem ho dneska viděl poprvé v životě, ale z jakéhosi divného důvodu mi byl povědomý.

A v ten moment mi to došlo: jasně, že je mi povědomý. Vždyť já velice přesně vím, kdo to je!

Čímž pádem ale taky vím, co pohledává v naší vesnici.

Ani ne tak co, jako spíš koho.

Mě.

„Můžu přisednout?“

Jak je libo, ty osle, chtělo se mi odpovědět. Místo toho jsem se zmohl na rozpačité zachrčení:

„Hjjjo.“

„Jste to vy, že ano?“ sondoval nesměle.

„Přijde na to. Netuším, koho máte na mysli.“

Mlžení mi moc nejde. Což mu nemohlo uniknout.

„Jste to vy.“

Tak jo. Zkusím změnit téma.

„Běháte po lese? Ve světlých teplácích?“

„Co prosím?“

„Ale nic. Zapomeňte na to.“

„Ano. Mám s sebou tepláky. Plánuju menší jogging. Asi v horním boru. Jak to víte?“

„Intuice.“

„A ta samá intuice vám jistě napráskala, co jsem zač.“

„Dejme tomu.“

„Čili můžeme hovořit otevřeně.“

„A musíme hovořit? Nešlo by to bez toho?“

„Nešlo.“

„Heleďte, člověče, já to vidím tak, že byste měl poklábosit spíš s ní. Já v tom nejsem až tak podstatný. Tedy z vašeho hlediska.“

„Jste v tom velice podstatný.“

„A proč?“

„Protože vás miluje. Aspoň to tvrdí.“

Odvrátil jsem hlavu.

„Přijel jste kvůli mně, že jo?“

„Ano. To je snad jasné.“

„Abyste se mnou hodil řeč. Nebo mi zmaloval ksicht. Nebo co já vím.“

„Řeč ano. Malování ne. Nejsem rváč.“

„To je fajn. Ale sportovec jste. No ne?“

„Proč se ptáte?“

„To si pokaždé přibalíte běžecké hadry, když jezdíte besedovat s milencema své paničky? Jakože sportovní víkend? Napřed pár kol v ringu … a pak pár koleček po lese?“

Teď odvrátil hlavu on.

„V ringu? Opakuju, že nejsem rváč. Ale jinak máte pravdu. Jogging mi pomáhá odbourávat napětí. Je to vynikající antistresor.“

„Antistresor? To je něco podobného jako alternátor? Asi ne.“

„Ne, to není. Prostě to chci pořádně vypotit. Na to je jogging nenahraditelný.“

Jogging! Pořád samý jogging! Ten ichtyl mele jako nějaký teplouš z pobřežní hlídky. To by mu huba upadla, kdyby kváknul, že chodí běhat? Jako každý normální člověk? Ale to ne! To on jogguje. Blbeček.

Už asi chápu, čím je Hedvice tak směšný. Já sice nejsem nic extra, ale aspoň mi nešplouchá na maják.

„Tak jo, tak si zajoggujte. Ale vysvětlete mi ještě jednu věc: jak jste poznal, že jsem to já? Genialita?“

„No, to zrovna ne. Tak zaprvé: když jsem se vracel z hajzlu, tak jste na mě vejral jak idiot. A za druhé: pomohly mi lechtivé fotečky.“

„Jaké?“

„Jaké? No že se ptáte! Takové ty, co si moje neopatrná manželka syslí v notebooku. A naivně doufá, že na ně nepřijdu. Moc vám to na nich sluší. Máte takový oduševnělý výraz, když strkáte ptáka do mé ženy.“

Pán je vtipálek. Nebo taškář. Nebo čtverák. Nebo všechno dohromady.

Srandovní je, že i já ho poznal z fotky. Pravda, jednalo se o poněkud odlišnou kompozici: žádná syrová erotika, nýbrž rozmarná svatební momentka. Hošík na ní byl o mnoho mladší. A nasoukaný do bílého kvádra.

Ale byl to on.

Objednal jsem dva rumy.

„Co ode mě vlastně chcete, pane? Abych vám ji vrátil na zlatém podnose? To nemůžu. Chci s ní žít. Pochopil jsem, že je to žena mého života.“

„Hovno.“

Konečně začíná mluvit jako slušný člověk. Žádné joggingy nebo podobné píčoviny. Pěkně hovno. Tak to má být.

Nakonec se mi ještě začne líbit.

Milovat se ... dobrý nápad! (recenze)

Marika Korcová: Milovat se (tofana 2019, ISBN 978-80-88318-01-9)

Jo, psát recenzi na poezii, nota bene milostnou lyriku, to není jen tak. U prózy je to něco jiného, tam se dá zhodnotit konstrukce fabule, stylistika, jazykové prostředky, vypravěčská dovednost, gradace příběhu, pointa, myšlenková hloubka a kdesi cosi. Jenomže lyrika je jiná písnička.

Báseň je předivo utkané z materiálu tak subtilního, že jakýkoli pokus o systematickou analýzu beznadějně selhává. Niterné emoce autorovy jsou totiž obtížně přenosné, ne-li přímo nepřenosné. A kdo si může tvrdit, že to básník napsal špatně? Ne, není to špatně a ani nemůže být, bylo-li to napsáno s upřímnou opravdovostí. Jistě, toto konstatování nesedí na básně napsané s vysloveně elementární neumělostí, ale takovou poezií by se žádný recenzent ani nezbýval.

Stručně se zmíním o autorce: jedná se o její prvotinu publikovanou tiskem, ovšem debut v pravém slova smyslu to není. Marika již publikuje jinými způsoby řadu let. Profesionálně se pohybuje ve světě knižního vydavatelství, ovšem sama jde s kůží na papírový trh až teď. 

Sbírku "Milovat se " tvoří 31 básní, poskládaných do poměrně různorodé mozaiky. Vedle vysloveně procítěných introspekcí se tu "vyhřívají" žhavě erotické kompozice, vystřídány čtverácky humornou nadsázkou. Společným znakem všech dílků kompozice je nevídaná autorčina jazyková hravost. Marika používá slova s takovou rozverností, až to připomíná dětskou hru … a výsledkem je nesmírně osvěžující počtení, které okouzlí i zarytého odmítače poezie. Co se týče formy, jedná se o vázaný verš, ovšem místy vázaný hodně nevázaným způsobem. Nebo spíš svérázným. Šibalským.

No, a už zase narážím na ten problém, s nímž jsem vlastně začal: snažím se tu analyzovat něco, co analyzovat nelze. Nechám toho a raději připojím úryvek z oficiální anotace, dále jeden moc pěkný čtenářský komentář, a pak samozřejmě pár básní jako ochutnávku …

… Hravá láska plná něžné erotiky a rafinovaného škádlení. Ostražité obavy o bezpečí vlastního nitra. Pravdivé slzy štěstí i smutku. Vášnivá shledání i bolavá loučení. To vše patří k milování.

… Není to lyrika sladkobolně ufňukaná. Je to cituplná kantáta vyzpívaná s kultivovanou originalitou, vyvěrající ze srdce sebevědomé ženy. Ženy, která se nenechá jen tak něčím zlomit.

… Skutečná poezie připlouvá k básníkovi na vlnách pocitů subtilnějších než motýlí křídlo.

Skutečná poezie Mariky Korcové je skutečná … (úryvek z oficiální anotace)

 

Nechte si sbírku u postele ... Čtěte ji před spaním...

Silné emoce a pravdivé obrazy vystoupí ze sbírky Milovat se, potichu se vkradou do vašich snů. Ty pak změní noc v čas lásky, který nad ránem nebudete chtít opustit.

Je to nádherná malá kniha s velkými rýmy.

(Kateřina Daňková)

 

 

Milování

Mé nehty vryté do kůže 

a tvoje zasténání. 

Tak budiž, když to pomůže, 

bolavé milování.

Své nehty vrývám do ramen 

a souzním s tělem tvým. 

Ač v záhadách jsi zahalen, 

tak vím, že víš, že vím.

Tvé zuby vryté do kůže 

a tělo samý šrám. 

Tak budiž, jako na růže 

dnes k Tobě uléhám.

A v touze, jež je šílená, 

se potápím i sním, 

když hledím na Tvá ramena,

 když tančím s tělem tvým.

 A ty víš, proč ta proměna. 

Už nebojím se pout. 

Jsem konstantní i proměnná, 

jsem žhavé lávy proud.

Tak v závoji tmy plyne noc 

a sladký měsíc hvězdy chrání. 

Můj vzlyk. Mám volat o pomoc? 

A pak… Tvé sladké zasténání.

Chci něco opravdu společného

 

Ach pane, jste tak netečný

já hrob chci s Vámi společný.

Což jedna žena unavená

kosti své složí beze jména ?

 

Mým kostem se Vaše kosti

totiž líbí, pane, dosti.

A nechci pane, vážně sama,

být někde v hrobě zakopaná.

 

Kdybyste měl však v sobě cit,

mohla bych Vaším žebrem být.

Tak buďte pane statečný,

já hrob chci s Vámi společný,

možná i život, chcete-li

můj „nestatečný příteli.“

 

Nic v životě prý není jisto.

Kdo půjde první – drží místo ? !

Nemysli jenom na sebe

a buď mým věčným sousedem.

 

Vím, že Tě zase nas…

tak už mi slib tu parcelu !

Co všechno chystá TOFANA v letošním roce?

V minulém příspěvku jsem představil horkou novinku v nabídce nakladatelství TOFANA, básnickou sbírku Mariky Korcové "Milovat se". V několika příspěvcích předešlých jsem se věnoval prezentaci mé připravované knihy "Tenčí než vlákno pavučiny". A co chystáme dál?

Mirek Vostrý pracuje na své čtvrté povídkové knížce, která ponese název "Čarodějka" a čtenářům opět přinese  to, co si oblíbili: povídky nabité dějem, trochou záhadna, humoru a snad i něčeho k zamyšlení. Budeme sledovat, jak se Tomáš vydá po stopách vraha svého táty, jakou pradávnou historii odhalí praporčík Neužil při objasňování vraždy nebo jak věžní hodiny zkomplikují Alexovi dovolenou.

S kolektivem básníků připravuji ambiciozní projekt: stvoření sborníku současné poezie s tématikou "láska mnoha podob", čili ve všech možných i nemožných souvislostech. Cílem je sestavit rozmanitou kolekci, v níž nebude kromě milostné lyriky chybět ani pořádná dávka humorné nadsázky a dalších atributů. Básně budou provázeny nádhernými ilustracemi Kateřiny Vostré.

Dalším počinem, o nějž usiluji, je poetický kalendář na rok 2020. Bude se jednat o symbiózu úchvatných melancholických fotografií Ivo Malého s mými básněmi. Tématem je "Příběh o cestě", přičemž je míněna cesta křížová. Po celý rok budeme putovat od jednoho zastavení k dalšímu, od zatracení k naději. Spolupráci s Ivo Malým chci do budoucna prohloubit a na podobné bázi vydat další své básně knižně.

Je toho dost, ale stále to není všechno: souběžně vzniká publikace zcela odlišného žánru. Zatím mohu prozradit jen tolik, že to bude nevšední fotbalový zápisník s nevšedním a neotřelým filosofickým podtextem. Autorem je můj kamarád, filmový a divadelní scénárista, nadšený hudebník a fanoušek pražské Sparty (narozdíl ode mě:). 

Marika Korcová: Milovat se

Ve čtvrtek 23. května uvedlo nakladatelství TOFANA první letošní novinku: sbírku milostné lyriky Mariky Korcové s názvem "Milovat se". Je to veliká událost, protože tímto vítáme v portfoliu autorů  dalšího člena (vlastně členku). A zároveň obohacujeme náš ediční profil o můj srdeční žánr: poezii. 

Knížka je v prodeji na e-shopu: http://www.pribehy.eu/book/7. Níže připojuji anotaci a jako ochutnávku titulní báseň.

Hravá láska plná něžné erotiky a rafinovaného škádlení. Ostražité obavy o bezpečí vlastního nitra. Pravdivé slzy štěstí i smutku. Vášnivá shledání i bolavá loučení  …

To vše patří k milování. A to vše se jako červená niť vine lyrickými verši Mariky Korcové. Ovšem nutno dodat, že pojem „lyrika“ nabývá v jejích básních svébytného rozměru. Není to lyrika sladkobolně ufňukaná. Je to cituplná kantáta vyzpívaná s kultivovanou originalitou, vyvěrající ze srdce sebevědomé ženy. Ženy, která se nenechá jen tak něčím zlomit.

Skutečná poezie nevzniká tak, že básník sedne ke stolu a začne psát. Skutečná poezie vzniká z přetlaku emocí v básníkově duši. Skutečná poezie připlouvá k básníkovi na vlnách pocitů subtilnějších než motýlí křídlo.

Skutečná poezie Mariky Korcové je skutečná …

Milovat se

 

Tvé ruce svážu hedvábím

a oči šátkem voňavým,

vždyť dobrovolně necháváš se poutat.

Smím tedy aspoň doufat, co já vím.

 

Prý z touhy zbláznit zdá se,

ruka vyvléká se mrštně z pout

a touží, touží obejmout a víc.

Polibkem sama jdu ti vstříc

 

a žádné pro dnes, žádné slitování.

Bolestně, jak bolestně se stýská.

Jak se přimykám v touze být ti blízká,

jen ne na dotek, vždyť touha zná svůj čas.

 

Proklatě krutá. Hřeje, pálí nás.

A z hrudi tvé se vydral vzdech

z mých nehtů šrámy na zádech

a vryla bych se hloub a ještě víc.

 

Polibkem prudkým jdeš mi vstříc

a zbavují se nahé paže pout.

Teď jen obejmout…

jen obejmout a doufat.

Nová knížka startuje ... (díl čtvrtý)

Tak tu máme další milník v přípravě mé třetí knihy, povídkového sborníku Tenčí než vlákno pavučiny. Vlastně milníky hned dva.

Milník první: Klub knihomolů představil chystanou novinku v rubrice Čtení ke kávě. Vybral jsem k tomuto účelu úryvek z titulní prózy.

Milník druhý: po obálce, kterou jsem se pochlubil v minulém příspěvku, už je hotova i nejdůležitější pasáž díla: oficiální anotace. Tady je (s názvy povídek v závorce):

Přiměřeně neúspěšný spisovatel zaznamenává přesný průběh vraždy, která se právě v ten moment odehrává na opačném konci republiky. (Bezhlavost)

Maloměstský strejc si jde koupit pivo a místo toho utone v oceánu znepokojivé kvazi-reality. (O muži, který odešel koupit pivo a už se nikdy nevrátil)

Předměstský zlodějíček zakopne o cosi, co se jeví jako životní šance, ale najde v sobě tolik nezbytného cynismu, aby ji využil? (Vládcové vody)

Slabošský donchuán tak dlouho uniká před těžkostmi, až ho polapí zákeřná časová diskontinuita. (Každý svoje břemena neste)

Architekt z počátku osmnáctého století přijme lákavou zakázku, která se však pořádně zašmodrchá a donutí ho předvést mnohem víc, než jen stavitelské umění. (Světlo ze světla)

Tato rozmanitá pětice příběhů, v nichž se obyčejným lidem dějí  věci neobyčejné až nepochopitelné, tvoří předehru k rozsáhlé titulní próze: subtilní psychologické sondě do životní křižovatky zdánlivě tuctové ženy na prahu středního věku. Náhle a nečekaně jí zkříží cestu poněkud excentrický muž, přinášející rozevlátý chaos místo bezpečného zaplutí do uklidňujícího přístavu partnerské nudy. Ba co hůř: na povrch vyplouvají zprvu nejasné signály, že s ním není všechno tak úplně v pořádku …

Tolik tedy anotace. Níže připojuju uzase jednu ukázku. Tentokrát pochází z příběhu s poněkud delším názvem: O muži, který odešel koupit pivo a už se nikdy nevrátil:

Večerka, provozovaná poloasiatem česko-indočínského původu, ponouká své služby s bídou sto metrů od našeho domku. Výběr piva je sice lehce pankový, leč cosi poživatelného tu nakonec vždy objevím. Kolik lahví vzít? Jedna je pro celovečerní saturaci poněkud nedostatečným množstvím, ovšem na druhou stranu nemá smysl konstruovat zbytečně objemnou zásobu.

Dospěl jsem k rozhodnutí opatřit se třemi kusy. Pak už jen zaplatit, slušně pozdravit na rozloučenou a mazat pryč.

A ve dveřích se srazit hlavami s jakousi nánou.

Přísahám, že jsem ji až do okamžiku třesknutí nepostřehl, ačkoli dveře jsou prosklené a prostor za nimi více než přehledný. Přesto se v momentě mého vniknutí do veřejí vyskytla zde osoba ženského pohlaví, završená kromobyčejně tvrdou lebí.

„Auuu …“ zaúpěla, zatímco já utrousil znatelně jadrnější průpovídku.

Načež mi došlo, že je záhodno být galantní, když už břinknu dámu do karfiolu.

„Promiňte, paní, já nerad.“

„To nic. Moje chyba. Nedávala jsem pozor.“

No, to je fakt, ale já taky. To si jako musím přiznat.

Vyhřezli jsme na chodník a já si ji konečně mohl prohlédnout. A připustit, že oslovení „paní“ bylo patrně jaksi mimo mísu.

Mou protivnicí byla dívka cirka dvacetiletá, roztomile se usmívající, oděná do pestrobarevné košile a podobně ulítlé dlouhé sukně. Ve vlasech jí trampoval slamák jak z filmů s Vlastou Burianem.

Je krásná, projelo mi mozkovnou. A hned za touhle první myšlenkovou tramvají (dzlin, dzlin) prosvištěl obrněný rychlík, upozorňující: no a co, vole? Mohla by být tvoje dcera, podívej se do zrcadla, teřich vláčíš po dlažbě, ženatý jsi až běda a tahle kočička si může zatraceně vybírat. Atakdále, atakdále.

Asi bych to měl trochu uvést na pravou míru. Není to tak, že hned jak vidím ženskou, z fleku spřádám strakaté plány, založené na rozepínání podprsenek a stahování kalhotek. To vůbec ne. Období prostopášného harašení mám dávno za sebou.

Nicméně při pohledu na tohle stvoření mi prostě bleskla milisekundová message: „Je krásná“.

A nic víc. Jenom tohle. Je krásná.

„Mohla bych vás o něco poprosit?“ uculila se.

„No. A o co jde?“

„Víte ... nepůjčil byste mi pár korun na jídlo?"

„Cože? Tak vy jdete do krámu bez peněz? To jste jako myslela, že vám něco dají zadarmo?“

„To ne. Jdu koupit žrádlo pro kočku a na to mám. Ale pro sebe ne. A no tak nic. Zkusím zítra chytit nějakou brigádu a najíst se. Dneska si dám dietu.“

A už se hrnula dovnitř.

„Počkejte,“ zarazil jsem ji. „Tady máte kilo.“

Hrábla po bankovce a poděkovala mi tím nejkouzelnějším úsměvem na světě.

„Počkejte na mě,“ šeptla a vklouzla do večerky.

V minutě byla zpátky, obtěžkána naditou igelitkou.

„Nepůjdeme si někam sednout?“ navrhla.

„A kam jako? Do parku? Na lavičku?“

Uchechtla se. Aby ne, když kvákám takové koniny.

„Myslela jsem na nějaké pití. Že byste mě jako pozval. Jako. Teda jestli chcete.“

Mám v tašce tři lahváče … ne, tak na ty určitě není zvědavá. Dozajista jeví zájem o diametrálně odlišný druh nápoje.

„Tak jo,“ zakrákal jsem.

A neodvratně sjel na šikmou plochu.

„Co si dáte?“ vyzvídala pokérovaná a popiercingovaná křehule s růžovo-fialovými vlasy barvy lila.

Má společnice pípla cosi jako „mochíto“ a já nasadil zvídavý výraz.

„Jaké máte pivo?“

„Pivo? Staropramen máme.“

„Aha. Ale já se ptal na pivo.“

Tohle ji nepobavilo.

„No vždyť vám to říkám. Staropramen máme.“

„Staropramen není pivo.“

„A co to podle vás je?“

„Eurodrink.“

„Mhm. Takže co vám teda donesu?“

„Když nemáte pivo, tak si holt dám ten Staropramen, no.“

Obrátila oči v sloup, pomyslela si něco o debilech a odpádlovala vyřídit objednávku.

Naproti sedící slamáček vykouzlil další rafinovaný kukuč a špitl:

„Jmenuješ se Antonín, viď?“

„Jak jsi na to přišla?“

„Napadlo mě to. Jsem trochu vědma. Ba ne, kecám. Prostě na tebe kouknu a říkám si: tenhle chlápek musí být Tonda. Protože vypadá jako Antonín.“

„No, děkuju. Ale ve skutečnosti jsem Květoslav.“

„Nekecej. Jsi Antonín. Ale to zní moc knižně. Můžu ti říkat raději Tondo?“

„Když myslíš. A jak se jmenuješ ty?“

„Rula.“

„Co? Jak? Lola?“

„Ne. Rula.“

„Počkej … rula je nějaká hornina, ne?“

„Jo, je to šutr. A mojí mámě přišlo děsně originální dát mi tohle jméno. Hezky to prý zní.“

„No, to je docela pravda.“

„Hele, Tondo …“ odmlčela se, protože nám na stole přistála účtenka, eurodrink a sklenice plná ledu a smradlavého lupení.

Druhý pokus:

„Hele, Tondo … baví tě to?“

„Co jako?“

„No: fabrika … hnusné obědy … Vladěna … nudné večery … dílnička … nedobré pivo …“

Tak prrr! Co to má být? Vidím tuhle kočulenku prvně v životě, ale ona mě má přečteného od A až do Ž.

„Jak to všechno víš?“

Uchechtla se.

„Ty si lidí kolem sebe moc nevšímáš, to vím. Ale já jsem jiná. Mě lidi zajímají. A ty obzvlášť. Protože neznám nikoho, kdo by mrhal životem tak rozmařile jako ty.“

Činilo se mi nevolno.

„Takže … takže … počkej …“

„Čekám, nikam nejdu. Zatím.“

„Počkej … ta srážka ve dveřích krámu … to nebyla náhoda, že ne?“

„Nic není náhoda. Náhoda neexistuje.“

Náhoda neexistuje? Nevím proč, vzpomněl jsem si na billboard s nápisem „nemožné neexistuje“ a fotkou Davida Beckhama v odhodlané bojovnické póze. Reklama na kopačky to myslím byla.

Takže kromě nemožného neexistuje ani náhoda. Dobře.

„Co ode mě chceš?“ pravil jsem věcným tónem.

„Já? Nic.“

„A co teda … proč … jak toho můžeš tolik vědět? Jako o mně. Já tě vidím poprvé v životě a ty mě taky …“

„Tak to jsi na omylu. Ne, že bych tě vídala denně, ale občas jo. Ty sis mě ovšem nevšiml nikdy. Jenže já tebe ano. A ještě líp znám tvou ženu. Z práce. Pár týdnů mi šéfovala, než jsem zdrhla. Od té doby se protloukám po brigádách.“

„Aha. To se ti nedivím. Taky bych před ní zdrhl.“

„A co ti brání?“

„Cože?“

„Co ti brání? Děti vám odrostly a odešly. Zůstali jste sami. Vladěna tě vůbec neregistruje. Když zahneš kramle, ani si toho nevšimne.“

„Nejspíš máš pravdu. Ale je to můj život. Mám tam zázemí. Bydlím tam. Střecha nad hlavou … oblečení … jídlo … jistota.“

„To je podle tebe tvůj život?“

„No ano. Jiný nemám.“

„Něco ti řeknu. Skutečný život je jinde.“

Nová knížka startuje ... (díl třetí)

 

Se zmíněnými změnami ve skladbě i pořadí povídek souvisí i fakt, že máme nového "lídra pelotonu", a sice napínavý thriller "Bezhlavost". Proto připojuji krátkou ukázku právě z této prózy, jejímž námětem je krajně bizarní tvůrčí "zmrtvýchstání" rezignovaného autora průměrných detektivek (důležité upozornění: v žádném případě se nejedná ani o stopové množství autobiografie :-).

Nikdy jsem nepatřil ke spisovatelům, píšícím s lehkostí jarního vánku. K oněm synům štěstěny, nadaným nevyčerpatelnou imaginací, díky níž sypou dějové zápletky jak králíky z klobouku. 

Náležel jsem do nevytoužené skupiny bezperspektivních autorů s nijak zvlášť početnou čtenářskou obcí, vykazujících aspoň tak slušnou prodejnost, aby vydavatel nepocítil nutkání dát jim padáka.

To platilo dlouhá léta. A skončilo to někdy před třemi roky, kdy inspirace vysublimovala jako pára nad hrncem. Jenomže hladoví čtenáři prahli po novém čtivu. Musel jsem vysedávat u notebooku a v porodních bolestech potit příběhy. Výsledky byly příšerné, čtenáři neskrývali nespokojenost a ubývalo jich. Nakladatel se netajil bobtnající nerudností. Nakonec to došlo tak daleko, že mi před měsícem pohrozil: buď vyšvihnu něco pořádného, nebo navzdory našemu letitému přátelství končím.

Ale teď všechny trable odlétly jak mávnutím kouzelného proutku. Invence se vrátila stejně náhle, jako před třemi roky práskla do bot. Ba co víc, vrátila se solidně vytuněná. Nápady jako by tryskaly samy. Odněkud z neznámých závitů mého ochabujícího mozku. Nebo kdovíodkud. Ale čert to vem, podstatné je, že jsou tady.

S jistými obavami sledoval Evžen potemnělou, zcela liduprázdnou ulici. Vlhký asfalt se po dešti matně leskl ve světle chatrného pouličního osvětlení. Této části města nevěnovala radnice přehnanou pozornost. Proč taky? Žila tu jen samá spodina.

Evžen byl nějakých tři sta metrů od domu toho mizery, jehož se chystal poctít nevyžádanou návštěvou, když za sebou zaslechl mlaskavé kroky.

Jel jsem jako fretka. Příběh se linul a linul a linul.

Detektiv Kalina, hvězda policejní mordparty, pozoroval tu nechutnou spoušť zachmuřeným pohledem.

Přímo ve vchodu do domu ležela mrtvola. V ruce svírala kliku od dveří, utrženou v zoufalé snaze uniknout vrahovi.

Grotesknost výjevu poněkud nevhodně umocňovala skutečnost, že mrtvý postrádal hlavu. Pachatel mu ji z neznámého důvodu uřízl. Buď si ji odnesl, nebo někam zašantročil. Pravda, oběti už nebyla k ničemu, ovšem kriminalistům by se moc hodila k identifikaci, neb na místě činu nenalezli žádný doklad totožnosti.

Stiskl jsem klávesy Ctrl-S a soubor s drahocenným textem vplul na disk notebooku.

Co teď? Kolik je vlastně hodin? Aha, půl šesté. Čas zakousnout něco malého.

Usoudil jsem, že bude efektivní povečeřet u počítače, ať neztrácím čas. Vyexpedoval jsem tedy svůj gastronomický zázrak do pracovny.

Notebook mezitím parkoval ve sleep modu. Po probuzení zobrazil text rodící se detektivky. Končil slovy žádný doklad totožnosti.

Při jídle se píše blbě, takže jukneme na internet, co je nového v zahraniční politice.

Tak trochu omylem mi padl zrak na ikonku a nadpis zprávy ze zcela jiné rubriky.

Titulek hlásal: Brutální vražda v Náchodě.

Hezky! Mrkneme na to. Hleďme, vydáno před čtyřmi minutami. Takže v podstatě teď. Úplně čerstvá vraždička.

Vlažnou lhostejnost, s níž jsem se pustil do čtení, brzy vystřídalo mírné zaujetí. Následovalo slabé mrazení v podbřišku. Načež mě ochromila taková panika, až jsem dočista ztratil pomyšlení na pizzu a pivo.

V textu stálo:

Mrtvola leží přímo ve vchodu do domu. V ruce svírá kliku od dveří, kterou utrhla, když se zoufale snažila prchnout před vrahem. Hrůznost scény je ještě vystupňována skutečností, že mrtvý muž nemá hlavu, což kriminalistům komplikuje identifikaci. Nebyly u něj totiž nalezeny žádné doklady totožnosti, ani platební karty, ani telefon, prostě nic.

Proboha, co to … jak to … jak je to možné? Vždyť tam píšou skoro slovo od slova to samé, co jsem před chvílí napsal já!

Vydatná dávka noblesního čtiva (recenze)

Mirek Vostrý:

Noční výpravčí, nakladatelství tofana (2018), 158 stran textu, ISBN 978-80-907178-1-7

Kočičák, nakladatelství tofana (2018), 146 stran textu, ISBN 978-80-907178-2-4

 

Rozhodl jsem se konečně splatit dluh Mirku Vostrému (jako poděkování za podporu a spolupráci při vzniku nakladatelství) a podrobit obě jeho prvotiny stručné recenzi. Mirek se totiž rozhodl debutovat ne jednou, ale rovnou dvěma knihami najednou!

V obou případech se jedná o sborník povídek. Možná se to dalo spojit do jedné „tlustší“ bichle, ovšem autor viděl určité logické důvody pro „stvoření“ dvou konzistentních publikací. Co mají všechny povídky obou knížek společné: nějak (byť i zcela symbolicky) v nich figuruje železnice, vláčky, nádraží, prostě: svět kolejové dráhy. Mirkova velká láska. Příběhy Ztracený vlak (Kočičák), Noční výpravčí a Nejdůležitější schůzka (Noční výpravčí) se vlastně na železnici přímo odehrávají.

Nejprve stručně představím každou knížku zvlášť. Začnu Kočičákem: čtveřice rozsáhlejších povídek, z nichž každá je svým způsobem zamotaná, buď do tajemna nebo do dramatična. Osobně se mi nejvíc líbil Ztracený vlak (roztomilá pohádka pro velké i malé kluky, vyprávějící o motoráčku vklouznuvším do podivného mimo-časoprostoru) a Velký případ staršího seržanta Rychnovského (zde se pro změnu ztratilo zcela jiné vozidlo a jedná se o převyprávění skutečných událostí). Noční výpravčí obsahuje pětici próz, z nichž mě oslovily zejména dvě opravdu skvěle napsané: úvodní Nejdůležitější schůzka (půvabně cituplné melodrama s prvky politického thrilleru) a pak samozřejmě titulní povídka, mazaně zařazená až na závěr. Tu považuju za vůbec nejlepší věc, co jsem zatím od Mirka četl. Znamenité podobenství o staré vině a mladém odpuštění, které vysvobozuje viníka i postiženého, už několik let toužím převést na divadelní jeviště. Snad se to někdy povede …

Jakému typu čtenáře padnou tyto knížky jako ulité? Asi nejspíš citlivému, vnímavému člověku se sklonem k hloubavosti, leč nebránícímu se ani kapce ironického humoru a slušné dávce tajemna. Mirek Vostrý má totiž zvláštní dar psát i o drsných věcech s jakousi noblesní laskavostí. Jeho vypravěčský styl je středně svižný, což textu dodává něco, co bych nazval „zklidňující čtivostí“. Nefrčí to jako mělký akční rychlík, vezeme se rozšafným motoráčkem a kocháme se velkolepou krajinou, vepsanou mezi řádky. Protože tam se ukrývá hloubka moudrosti Mirkova psaní.

Na závěr připojuji krátkou ukázku z povídky Noční výpravčí:

Výpravčímu se viditelně ulevilo a povídal: „Ne, že by vám to nemělo bejt jedno, ale mě po tomhle průšvihu už nenechali dělat výpravčího tak, jako do tý doby. Přeřadili mě na noc, a jedinej vlak, kterej vypravuju, je tenhle noční. To jsem vám ale už říkal, ne?“

„Jo, říkal, ale vysvětlete mi, o jakým vlaku to mluvíte. Támhleten jízdní řád,“ ukázal jsem na lejstro na stěně, „říká, že poslední vlak z týhle stanice jede ve čtvrt na deset. Potom už nic.“

Andrejevič se na mě nechápavě podíval: „No, na jízdním řádu není, to máte pravdu, ale on jezdí. Každej pátek ve dvacet tři třicet devět přesně. Ještě nikdy se nezpozdil ani nevynechal. Pokaždý je tady přesně načas, a já ho mám vypravit.“

Teď jsem zase nechápal já. Vlastně jsem nechápal už delší dobu.

„Jenomže abych mu mohl dát odjezd, tak to by ho musel mít kdo řídit.“

Že mi to v mým chápání moc nepomohlo, je vám asi jasný. Zkusil jsem logiku, z mýho pohledu neotřesitelnou: „A jak se sem takovej vlak dostane, když říkáte, že ho nemá kdo řídit? Kde teda je ten strojvůdce, kterej sem s ním přijel?“

Andrejeviče můj dotaz jednak trochu pobavil a jednak mu nejspíš vůbec nerozuměl. „Nevím, mně to nikdy nepřišlo divný, tak jsem po tom nepátral. Proč vás to zajímá?“

No jo, vlastně. Proč by mě mělo zajímat, jak se na nádraží dostane vlak bez strojvůdce.

Mávnul jsem rukou, jako že to není důležitý, a Andrejevič pokračoval: „Víte ale, co vždycky trápí mě? Jak ten vlak odsud odjede bez strojvůdce. A on neodjede. To totiž bez strojvůdce nemůže.“

Konečně řekl něco, co dávalo smysl. Aby vlak odjel bez strojvůdce, to je zřejmě dost těžký i v tak absurdním příběhu, jako je ten jeho.

Andrejevič pokračoval: „Jenže já ten vlak vypravit potřebuju. On tam stojí a čeká, a já mu nemůžu dát odjezd. Teda můžu, a taky jsem to už zkusil, jenomže vám určitě nemusím vykládat, že to nebylo k ničemu. Bez strojvůdce prostě neodjede.“

Ujistil jsem ho, že mi to zní naprosto logicky. Pořád jsem ale nechápal, co se teda stane, když ten vlak neodjede. Za ty roky by se mu tady na nádraží muselo nakupit pěknejch pár vlaků, co neodjely. Hodně přes pět set motoráků, odhadem, já jsem ale neviděl ani jeden. Bodejť by taky jo, takovej nesmysl. Nádraží, když jsem jím procházel, bylo zrovna tak prázdný, jako je teď, tím jsem si jistej.

Když jsem se na to Andrejeviče zeptal, zatvářil se zmateně: „No, já když vidím, že strojvůdce není, tak se vrátím do kanceláře. A když pak vykouknu na kolejiště, ten vlak už je fuč. Přijede zase za tejden.“

To bylo jak s kozou na ledě. Andrejeviče zajímalo jenom to, že s tím vlakem nemá kdo odjet, což je určitě chvályhodný, nakonec, on je výpravčí, no ne? Jenže se vůbec nedivil, jak se to stane, že ten vlak tam pak není. Kam ten motorák zmizí a jak? Vypaří se? Vstřebá se? Vyběhne z lesa trpaslík a s tím vlakem odjede do díry v nejbližším pařezu? Něco mi tady unikalo. Něco, co Andrejevič považoval za přirozený, takže to nedokázal vysvětlit, a vlastně ani nechápal, na co se ptám a proč. Uznal jsem, že nemá smysl se vyptávat dál.

Andrejevič se odmlčel a pak se napil čaje, co už byl skoro studenej. Viděl jsem, že mi chce něco říct, ale že se nejdřív musí odhodlat. Tak jsem čekal.

Trvalo mu snad půl minuty, než vyhrkl: „Vy byste s tím nemohl odjet?“

Vylítlo to z něj tak rychle, že jsem si to v hlavě musel přehrát znova a pomalejc. Teprve pak jsem tomu porozuměl. Teda, rozeznával jsem ty slova, ale nechápal jejich smysl, jestli mi rozumíte. Andrejevič určitě nemyslel, že bych já… A nakonec proč ne? Už nějakou dobu mi tady vykládá věci, který by každýmu příčetnýmu člověku – a já jsem se za jednoho pořád ještě považoval – byly naprosto nesrozumitelný. Tak proč by nemohl chtít, abych odjel s tím jeho vlakem? Pro jistotu jsem se ho ale zeptal, jestli opravdu řekl to, co jsem slyšel.

„Ale jo, slyšel jste dobře. Říkal jste přece, že jste to už řídil. Já vím, je to dávno, do toho se ale rychle dostanete. Nemůže to bejt těžší než řídit auto, navíc, vlak přece nemá volant, ne? Jede tam, kam ho koleje vedou. A ani byste s tím nemusel jet daleko. V Kamenici to necháte na odstavný koleji, já mezitím zavolám Krupičkový, co tam dělá výpravčí, ať vás čeká. Anebo víte co? Vy s tím motorákem přijedete zas zpátky. Stejně jste odsud teď v noci nikam nechtěl jet, že ne? Kdy jste přijel? Dneska? Tak to se určitě budete chtít vrátit, a na to nepotřebujete nádraží s odstavnou kolejí, vrátit se můžete odkudkoliv, třeba hned z Kytlice. Tak co myslíte, půjde to?“

Ten chlap se mi snad zdál. Jemu vůbec nepřišlo divný po mně chtít, abych řídil nějakej vlak, kterej podle všeho přijížděl jenom do jeho hlavy. On se mnou mluvil, jako bych mu to už skoro slíbil, a teď si se mnou jen ladil technický detaily.